Těšení se je moje síla, říká učitelka zdolávající vrcholy

24. února 2022

Vrchol Gašerbrumu II v roce 2021.

J. Zajac

Na dvou olympiádách závodila na běžkách. Na příští olympiádu trénuje skialpinistický tým, v tomto sportu je pětinásobnou českou mistryní. Karolína Grohová je přitom učitelkou na základní škole ve Špindlerově Mlýně. „Učitelování je výzva, je to jako ve sportu. Otevřete dveře do třídy, a nevíte, co vás tam čeká,“ říká žena, která loni zdolala osmitisícovku bez kyslíku.

Byl loňský výstup na osmitisícovku Gašerbrum II tím nejnáročnějším, co jste zažila?

Jestli myslíte fyzicky, tak jsem nad tím hodně přemýšlela v souvislosti s nedávnou Jizerskou padesátkou. Ta je pro mě totiž mimořádnou událostí, protože spojuje dva moje nejoblíbenější sportovní světy – a to je běžecké lyžování a horolezení. Je speciální i tím, že je Memoriálem expedice Peru 1970 a připomíná tak tragickou událost, zemětřesení, kdy pod Huascaránem zahynulo 15 českých elitních horolezců. Zvažovala jsem, jestli je náročnější tento závod nebo výstup na Gašerbrum II v Pákistánu, ale je to obdobné. V obou případech se jde naplno.

Lezla jste i šestitisícovky, sedmitisícovku, nakonec osmitisícovku. Není to tedy tak, že čím vyšší hora, tím je náročnější?

Vždy záleží na momentálních podmínkách. Ať jsem lezla kdekoli, ať už to byla Muztagh Ata v Číně nebo oblast Huascaránu v Peru, tak jsem měla úžasné počasí i skvělé parťáky. To hodně pomůže. Vlastně nevím, co bylo nejtěžší. Pomáhá mi celoživotní sportovní příprava. Jsem houževnatá a vždy se na výstup strašně těším. To je moje síla.

Zažila jste někdy při výstupu ve velehorách strach, nebo takové emoce přicházejí až zpětně?

Možná spíš předem. Když už jsem pak ve strmější stěně nebo v oblasti trhlin, seráků, tak se snažím vždy řešit jen to, co zrovna je, a pokračovat. Jsem šťastná, že moje fyzické tělo a jeho kondice mi dovolují postupovat rychle i na osmitisícovce. Beru jako plus, že díky tomu nejsem tak dlouho v exponovaných podmínkách. Zajímavé pro mě u Gašerbrumu II bylo dostat se vůbec jenom pod ten kopec.

Jak to?

Přijeli jsme do Pákistánu a horu jsme viděli poprvé až po týdnu, protože nás k ní čekal stodvacetikilometrový trek do basecampu. Tak jsem se těšila na výstup, že jsem na tu první část cesty úplně zapomněla. Pak jsem v táboře na tu úžasnou horu koukala a říkala si – Hele, postupně. Velké hory vás naučí trpělivosti.

Jak vzpomínáte na Huascarán spojený s úmrtím československých horolezců?

Naše expedice v Peru v roce 2019 byla už od počátku přímo spjatá s touto tragédií. Byla jsem tam měsíc jako podpora mého bráchy (Radoslav Groh, mistr ČR ve skialpinismu – pozn. red.) a dalších kluků, protože jsme v oblasti Huascaránu, a nejen tam, natáčeli vzpomínkový film. Můj brácha a Mára Holeček (jeden z našich nejúspěšnějších horolezců – pozn. red.) lezli prvovýstupem na Huandoy, druhý nejvyšší vrchol lokality. Pokračovali tak v plánech horolezců zemřelých před padesáti lety. A povedlo se jim to. Potom jsem si ještě přála podívat se na vrchol Huascaránu, protože jsem celoživotní lyžařka, a je pro mě velmi silné, co se tam stalo. Stejně tak i Jizerská padesátka je můj každoroční sportovní vrchol. Poslední den nám ale nepřálo počasí, takže až nahoře jsem nestála. Ale nevadí mi to, byl to úžasný zážitek.

Byl to váš bratr, kdo vás přivedl k horolezení?

Podpořte Reportér sdílením článku