Těšení se je moje síla, říká učitelka zdolávající vrcholy

Na dvou olympiádách závodila na běžkách. Na příští olympiádu trénuje skialpinistický tým, v tomto sportu je pětinásobnou českou mistryní. Karolína Grohová je přitom učitelkou na základní škole ve Špindlerově Mlýně. „Učitelování je výzva, je to jako ve sportu. Otevřete dveře do třídy, a nevíte, co vás tam čeká,“ říká žena, která loni zdolala osmitisícovku bez kyslíku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Byl loňský výstup na osmitisícovku Gašerbrum II tím nejnáročnějším, co jste zažila?

Jestli myslíte fyzicky, tak jsem nad tím hodně přemýšlela v souvislosti s nedávnou Jizerskou padesátkou. Ta je pro mě totiž mimořádnou událostí, protože spojuje dva moje nejoblíbenější sportovní světy – a to je běžecké lyžování a horolezení. Je speciální i tím, že je Memoriálem expedice Peru 1970 a připomíná tak tragickou událost, zemětřesení, kdy pod Huascaránem zahynulo 15 českých elitních horolezců. Zvažovala jsem, jestli je náročnější tento závod nebo výstup na Gašerbrum II v Pákistánu, ale je to obdobné. V obou případech se jde naplno.

 

Lezla jste i šestitisícovky, sedmitisícovku, nakonec osmitisícovku. Není to tedy tak, že čím vyšší hora, tím je náročnější?

Vždy záleží na momentálních podmínkách. Ať jsem lezla kdekoli, ať už to byla Muztagh Ata v Číně nebo oblast Huascaránu v Peru, tak jsem měla úžasné počasí i skvělé parťáky. To hodně pomůže. Vlastně nevím, co bylo nejtěžší. Pomáhá mi celoživotní sportovní příprava. Jsem houževnatá a vždy se na výstup strašně těším. To je moje síla.

 

Zažila jste někdy při výstupu ve velehorách strach, nebo takové emoce přicházejí až zpětně?

Možná spíš předem. Když už jsem pak ve strmější stěně nebo v oblasti trhlin, seráků, tak se snažím vždy řešit jen to, co zrovna je, a pokračovat. Jsem šťastná, že moje fyzické tělo a jeho kondice mi dovolují postupovat rychle i na osmitisícovce. Beru jako plus, že díky tomu nejsem tak dlouho v exponovaných podmínkách. Zajímavé pro mě u Gašerbrumu II bylo dostat se vůbec jenom pod ten kopec.

 

 

Jak to?

Přijeli jsme do Pákistánu a horu jsme viděli poprvé až po týdnu, protože nás k ní čekal stodvacetikilometrový trek do basecampu. Tak jsem se těšila na výstup, že jsem na tu první část cesty úplně zapomněla. Pak jsem v táboře na tu úžasnou horu koukala a říkala si – Hele, postupně. Velké hory vás naučí trpělivosti.

 

Jak vzpomínáte na Huascarán spojený s úmrtím československých horolezců?

Naše expedice v Peru v roce 2019 byla už od počátku přímo spjatá s touto tragédií. Byla jsem tam měsíc jako podpora mého bráchy (Radoslav Groh, mistr ČR ve skialpinismu – pozn. red.) a dalších kluků, protože jsme v oblasti Huascaránu, a nejen tam, natáčeli vzpomínkový film. Můj brácha a Mára Holeček (jeden z našich nejúspěšnějších horolezců – pozn. red.) lezli prvovýstupem na Huandoy, druhý nejvyšší vrchol lokality. Pokračovali tak v plánech horolezců zemřelých před padesáti lety. A povedlo se jim to. Potom jsem si ještě přála podívat se na vrchol Huascaránu, protože jsem celoživotní lyžařka, a je pro mě velmi silné, co se tam stalo. Stejně tak i Jizerská padesátka je můj každoroční sportovní vrchol. Poslední den nám ale nepřálo počasí, takže až nahoře jsem nestála. Ale nevadí mi to, byl to úžasný zážitek.

 

Byl to váš bratr, kdo vás přivedl k horolezení?

Celé naší rodině je v horách dobře. Táta byl dobrovolným členem horské služby, mamka je také výborná sportovkyně. Rodiče nás tímto směrem nenásilně směřovali. Táta nás bral do nejúžasnějších míst v Krkonoších, a to byl základ, který nám vybudoval lásku k horám. Mám dva starší bráchy a oba pro mě byli takoví guru, se kterými jsme pak ve starším věku Krkonoše objevovali sami.

 

Od čtyř let jste chodila v rodném Dvoře Králové do Sokola, vnímáte to jako ideální základ pro všestranný rozvoj dítěte?

Naprosto ideální! Sokol byl moje dětství a čerpám z něj dodnes. Jsem za to vděčná.

 

Tvrdý trenér

Když vám bylo čtrnáct let, stěhovali jste se do Vrchlabí. Navštěvovala jste sportovní školu, která už vychovala více reprezentantů. Čím to je?

Byl tam velmi silný trenér Aleš Suk, který měl skvělé oko na vyhledání talentovaných závodníků. Dodneška ještě s mládeží pracuje. Ten se mi velmi věnoval, stejně jako Evičce Samkové, Káje Erbanové, Michalovi Krčmářovi, Lucce Charvátové... Dal nám skvělý základ, ale zároveň se s námi vůbec nemazal.

 

V čem jste jako učitelka jiná?

Když srovnám svoji pedagogickou praxi s tím, jak s námi jednal pan Suk... Jako učitelka dnes určitě přistupuju k dětem opatrněji. A cestu stále hledám. On byl úžasný a ryzí trenér, ale byl na nás tvrdý. Už jako dítěti mi jeho tréninkové dávky přišly hrozně velké. Jenže tu největší houževnatost nám dal právě on. Z Vrchlabí jsme třeba jeli na kolech na soustředění do Deštného v Orlických horách. Byla jsem špatná cyklistka, takže už po pěti kilometrech jsem nikoho neviděla. A jemu to bylo úplně jedno. Musela jsem se zorientovat, a prostě tam dojet sama na vlastní pěst, třeba i o půl dne později. A tak to bylo vždycky. Museli jsme si vždy nějak poradit. Moc se mi to ale líbilo, byla tam i strašná sranda.

 

Na běžkách jste byla i na olympiádě, a to hned dvakrát, v letech 2014 a 2018. Jak to vidíte s odstupem?

Vždycky jsem byla háklivá na to, když mi někdo řekl, že jsem „byla“ na olympiádě. Tam se přece jede reprezentovat, nejlíp do roztrhání těla. Dlouhodobě mě proto mrzelo, že jsem nereprezentovala dobře, že jsem nebyla úplně skvěle připravená. Jak jde čas, tak na olympiády vzpomínám stále lépe a pozitivněji. Už si vážím toho, že se mi povedla účast, a zpětně své výkony hodnotím jako slušné. Přála bych ten zážitek každému sportovci, ideálně až k vrcholu.

 

Sledovala jste v minulých týdnech dění na olympiádě?

Jsem v tom trochu osobitá, sport v televizi nesleduju. Přijde mi to jako strašná ztráta času, radši si jdu zasportovat sama. Myslela jsem ale na holky-běžkařky, vlastně na své kolegyňky. Vnitřně jsem jim fandila a prožívala to s nimi na dálku. Na druhou stranu jsme s dětmi ve škole měli olympijské týdny. Olympiáda byla tématem výtvarné výchovy, pořádali jsme vědomostní soutěže, samozřejmě soutěže v tělocviku, ale byla i součástí hodin matematiky. Takže jsme žili olympijsky, ale po svém.

 

Jak vypadala například olympijská matematika?

Například jsme probírali průměrné rychlosti závodníků. Olympiáda se skvěle hodí také při učení desetinných čísel.

 

Jak jste se od běžeckého lyžování dostala ke skialpinismu, ve kterém jste pětinásobná mistryně České republiky?

Věnovala jsem se obojímu paralelně, na skialpy jsem chodila od patnácti let. Byl pro mě celoživotní boj, co upřednostnit nebo upozadit. Nechtělo se mi, ale nakonec mě motivovala olympiáda a běžkám jsem určitou dobu dala prioritu. Na skialpy jsem chodila dál, a když to termínově šlo, tak jsem se zúčastnila aspoň pár českých závodů. Nebo jsem se pak za odměnu po běžecké sezoně zapsala na nejkrásnější závody v Alpách, jako je třeba Patrouille des Glaciers nebo Mazzalama. Trenéři to ale neradi viděli.

 

 

Ve skialpu trénujete i českou reprezentaci na příští zimní olympiádu, kde bude tento sport poprvé. Proč možná zároveň i naposled?

Byl to dlouhodobý proces, ještě od mého mládí, aby se skialp na olympiádu dostal. Stále nad ním ale visí otazník. Organizátoři her mají strašně moc požadavků. Jeden z nich třeba je, aby celou trať závodu bylo možné natočit. Skialp to ale nezaručuje. V Koreji jsem o tom hodně už před těmi čtyřmi lety přemýšlela, a tam by to bylo z mého pohledu neproveditelné. Jsem teď ráda i za tu jednu olympiádu, která nás se skialpem čeká. Vše, co zatím víme, je, že tam bude závodit 24 žen a 24 mužů a jaké disciplíny budou zařazeny. Co bude dál, není jisté.

 

Jak to teď vypadá s přípravami na Itálii 2026?

Koordinuji českou reprezentaci, a s Českým horolezeckým svazem směřujeme vše k účasti na hrách v Itálii, která je skialpinistickou velmocí a zasloužila se nejvíc o účast tohoto sportu na olympiádě. A doufám, že tam budeme. Až začne proces nominačních kritérií, bude i na mě, abychom tam reprezentanty měli.

 

Skialpinismus je propojený s Českým horolezeckým svazem?

Pohyb v extrémních zimních horských podmínkách má blíž k horolezcům než k lyžařům. Skialpinismus v České republice je proto zaštítěn horolezeckým svazem a nikoli lyžařským. Je to dané i historicky, kdy se horolezci na lyžích v zimních horských terénech dostávali ke stěnám, na které lezli.

 

Věděla jste už v mládí, že se vydáte na učitelskou dráhu?

Vůbec. Vybírala jsem si školu jenom podle toho, aby byla v Liberci, protože jsem spoustu let trénovala pod Duklou, která tam měla zázemí v běžeckém lyžování. Učitelování bylo přijatelné, protože se dalo vystudovat i během mého ježdění po světě. Koordinace všeho sice byla křeč, ale vždycky jsem věděla, že jednou moje intenzivní sportovní kariéra skončí. Říkala jsem si, že chci být využitelná i potom, a chtěla jsem jít štěstí naproti. Dnes si své práce nesmírně vážím. Máme perfektní kolektiv, skvělé vedení, navíc mám tady na úpatí Kozích hřbetů výhled na hory.

 

Máte pětkrát zlato, jste i zlatá učitelka?

Učitelování je pro mě pořád výzva, je to jako ve sportu. Otevřete dveře do třídy, a nevíte, co vás tam čeká. Na mě je, abych to zpracovala. Obávala jsem se předem stereotypu, ale ten ve škole opravdu nezažívám. A moc ráda děti učím.

 

Jak jako sportovkyně vnímáte, když děti musí půlku dne prosedět?

Vnímám, že to pro ně není přirozené. Naštěstí jsme malá škola. Na přestávku teď naběhnou ven, vezmou si boby, lítají tam aspoň čtvrt hodiny a hrají si ve sněhu. A když vidím v pozdějších hodinách, že už jsou ze sezení úplně hotové, tak jdeme ven. Nemá smysl je vevnitř dál mordovat. Z mého pohledu je potřeba zařazovat do vyučování pohyb na čerstvém vzduchu, i kdyby to bylo plácání ve sněhu. Každé úterý také chodíme lyžovat s malýma, ve středu s velkýma… Trenérsky se tam ale nerealizuju. Má to být příjemné a zábavné, nechci lyžování zhnusit nesportovcům. Když třeba jedeme na běžkách do Labského dolu, tak cestou zařadíme hry a je legrace.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement