Koronavirus trošku zbrzdil lidský rozmar, budou se kupovat věci, které vydrží

Je spojen s legendárním průmyslovým designem – lůžkem intenzivní péče Linet, které se objevilo v seriálu House of Cards, lahvičkou od Francovky, smetáčkem a lopatkou Spokar. Designér průmyslových výrobků Ivan Dlabač a jeho studio Divan mají za sebou za více než dvacet let pestrou škálu produktů. Který z nich si nejvíce považují? „Hodně sentimentálně nebo i pyšně koukám na tu svou první postel pro Linet, ta byla fakt ulítlá a myslím si, že takhle postel už nikdo na světě nikdy neudělá,“ říká Ivan Dlabač, který rovněž design vyučuje na UMPRUM. Pandemie podle něj ovlivní i to, jak budou průmyslově vyráběné věci vypadat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak pandemie zasáhla průmyslový design?

Myslím, že to nebude tak, že by se úplně změnil přístup k průmyslovému designu. Spíš vzniknou další výrobky, které budou průmyslový design využívat. Například u dezinfekčních zařízení, která byla dosud spíše průmyslovou věcí, kde design nebyl podstatný, se možná stane podstatnějším. Začnou se totiž více používat a budou více vidět. Možná se to projeví i tím, že si lidé začnou vážit jiných věcí a trošku pomine ten spotřební rozmar. A rovněž že lidé zmrzačení ekonomickou situací, která kvůli pandemii nastane, možná nebudou tolik utrácet a budou hledat věci, které mají trvalejší hodnotu.

 

Co to znamená?

Že nebudou kupovat věci jen tak na chvilku, ale pořídí si něco, co vydrží pár let. A budou si těch věcí více vážit. Protože na nové nebudou mít. To se může zpětně promítnout do průmyslového designu tím, že výrobci budou chtít dělat kvalitnější věci. Lidé je totiž budou požadovat. Myslím si, že koronavirus, dá se říct, trošku zbrzdil lidský rozmar a začal lidi upozorňovat na to, čeho by si měli víc vážit. Vztahy, obyčejné činnosti a věci, které jsou nyní omezené, najednou lidem začínají chybět.

 

Jak současná situace ovlivnila vaši práci?

Cítím, že jsou nějaké věci jinak, ale řekl bych, že ten dopad není nijak zásadní. Mám to štěstí, že se pohybuju i v oblasti zdravotnictví a věcí, které souvisejí se zdravotní péčí, a tudíž i pandemií. Takže tam je moje práce najednou žádanější a těch věcí, které se dělají, je více. Necítím to jako něco, co by mě poškozovalo, ale zase nechci říkat, že mně to prospívá. Ve své práci vidím, že v jedné oblasti toho dělám víc, ta druhá oblast je pak trošku přibržděná. Někteří výrobci si totiž dávají pozor na investice do vývoje, protože nevědí, co bude. Ale velké firmy jedou ve vývoji pořád na plné pecky, protože když na to peníze mají, tak pak ta situace přeje připraveným, takže se snaží mít náskok. Spíš se tak nynější dění projevilo v mém učení na vysoké škole...

 

 

Motivace i provokatér

Na to jsem se právě chtěla zeptat, vyučujete rovněž design na UMPRUM. Jak se to dá dělat na dálku?

Tam mi nejvíc chybí setkávání s lidmi, kdy proudí emoce a je to mnohem víc kontaktní. Už před rokem, během první karantény jsme měli spouštět takové velkorysé téma, chtěli jsme dělat pro Elona Muska, pro Teslu a chtěli jsme trošku vyprovokovat nějakou komunikaci, nějaký feedback z té firmy. Měli jsme velký plán, jenže ten se nedá dělat v nějakém odtrženém vztahu, je potřeba tu věc intenzivně vařit se studenty na místě, být jim motivací a provokatérem a to nevyšlo. Tak jsme poté hledali další téma a vygenerovali jsme společně se studenty téma Karanténa.

 

A jak to dopadlo?

Na sociálních sítích se do toho mohla zapojit i veřejnost a komentovat to, co studenti dělají. A dopadlo to výborně. Vznikla spoustu projektů, jak se může člověk chovat v karanténě, jak bude vypadat jeho život, co bude potřebovat, co všechno se může stát. Byl tam například projekt umožňující cestovat i v karanténě díky takovým netopýřím dronům a virtuální realitě, kdy jste doma v obýváku, ale zároveň lítáte třeba po New Yorku. Byl to jeden z nápadů, který se mi líbil, pokud jde o myšlenku, jak se vypořádat s karanténou.

 

Se studenty jste vytvořili i sérii zařízení a doplňků zaměřených na likvidaci bakterií a virů s názvem Desi(g)nfekce. To bylo co za projekt?

To byla poslední klauzura po tomto semestru. Já vždycky ta témata stavím trošku punkově, nesnažím se je nějak brutálně připravovat nebo promýšlet, někdy vznikají ve chvíli, kdy otvírám dveře do ateliéru. V tom je to někdy vtipné. Tohle vzniklo podobným způsobem, když jsme hledali něco, co se dá dobře zpracovat, ale i medializovat. Průmyslový design totiž není příliš populární věcí do periodik, přitom je všude kolem nás a ovlivňuje kulturu prostředí, ve kterém žijeme. Spíše se píše o designových kusech, které má málokdo doma a jsou drahé. Takže jsme zvolili téma dezinfekce. A zase to byly výrobky, které možná nyní začnou potřebovat design více, než tomu bylo dříve. Stanou se totiž předměty, které budeme běžně používat. Například UV lampy, které dříve jezdily po operačních sálech a dezinfikovaly je, mohou v současné době jezdit i po posilovnách a hotelech, a tím pádem už musí mít jiný design.

 

 

Prochází průmyslový design nějakým vývojem?

Tak je tu takový klasický, dobře viditelný vývoj, podobně jako je tomu v automobilovém průmyslu či v módě, že se mění určité trendy a vrací se z hranatého do kulatého a z kulatého do hranatého. Vedle těchto tvarových změn, které se dějí vlivem doby, se věci mění i vlivem nových technologií a možností. Za dvacet let, co se kolem toho motám, bych řekl, že dříve bylo více možné přijít s nějakým novým, originálním tvarem. Teď už je to trošku vytěžené. Takže se věci začínají více kombinovat, kombinují se materiály, tvary, provokuje se nějakými vztahy, které jsou nečekané. A spojují se i designéři, někdo je dobrý vizionář, jiný zase dobrý tvarovač. A dohromady udělají lepší výrobek než jeden jedinec. Také vznikají různé podivnosti, které si hledají novou cestu. Například to, co se dřív používalo pomalu na bagru, se teď použije na osobní auto.

 

Už od malička jsem předělával věci

Jak jste se ke své práci vůbec dostal? Chtěl jste být designérem už od dětství?

Já jsem už od malička předělával věci tak, aby se mi líbily. Rozebíral jsem je, upravoval, natíral a dodělával. A vlastně to dělám do teď, akorát že to dělám pro firmy, které za mnou přijdou a chtějí to udělat. Já tu věc vezmu, jako že je moje, a začnu ji předělávat po svém, samozřejmě s nějakou supervizí a ve spolupráci s konstrukcí a marketingem. Někdy jsou v těch týmech i desítky lidí. Ale ta podstata je, že to dělám tak, aby se mi to líbilo. A obklopil jsem se lidmi, kteří to vidí hodně podobně.

 

Kolik vám bylo let, když jste začal věci takto předělávat?

Myslím, že jsem se v tom hrabal od chvilky, kdy jsem uměl držet šroubovák. Tak od první třídy.

 

Takže vaše cesta k průmyslovému designu byla úplně přímá?

Úplně ne. Jsem vyučený dřevomodelář, to byli i mí předci, truhláři a dřevomodeláři. Takže jsem se motal hodně kolem dřeva, zároveň můj táta byl konstruktér a rád se hrabal v technických věcech, takže jsem mu koukal přes rameno. Po vyučení jsem se dostal na střední školu na konstrukci nábytku, kde jsem do toho více pronikl, ale pořád jsem chtěl být i ten výtvarník a umělec, takže jsem tam začal tíhnout k řezbářskému řemeslu. K tomu jsem se dostal, když jsem se vrátil z vojny. To už jsem byl ale zároveň přijatý na Umprumku. Takže jsem dělal půl roku řezbáře v uměleckém družstvu Štuko a v pozlacovačské dílně, a pak jsem šel studovat. A musím říct, že tam se to spojilo úplně dokonale, ta technika s tím výtvarnem.

 

 

Pokud jde o zdravotnický design, jak jste se dostal ke spolupráci s firmou Linet a k výrobě jejich nemocničního lůžka, které se objevilo i v seriálu House of Cards?

To byl celkem začátek. Měl jsem za sebou nějakou kariéru po studiu u Bořka Šípka, který byl ale víc interiérový, lifestylový výtvarník... Já jsem měl postavenou truhlárnu, kde jsem dělal nějaké věci po svém, ale i pro podobné výtvarníky. Pak jsem se začal zabývat více do hloubky průmyslovým designem. Do kontaktu s firmou Linet jsem se dostal, když byla asi jen osm let na světě, když ještě dělali trubková lůžka. (Zakladatel společnosti Linet) Zbyněk Frolík tenkrát sháněl designéry, kteří by zpracovali nějaké nové technologické a konstrukční vize. Já jsem byl ještě celkem mladé ucho s ne moc velkou zkušeností, ale měl jsem co ukazovat. Mé technické věci ho zaujaly, tak mi dal udělat podvozek od lůžka intenzivní péče.

 

Co se stalo pak?

Zalíbilo se mu to. Odjel jsem kvůli tomu na veletrh do Düsseldorfu, dva dny jsem coural mezi zdravotnickým vybavením a celkem jsem měl jasno, co bych chtěl udělat, aby to bylo jinak a lépe než to, co jsem viděl. A zase jako obvykle jsem si napředstavoval i věci, co by se mi líbily na mé posteli. Tak jsem mu to navrhl a jemu se to líbilo, takže mi dal udělat celé lůžko. Oni potřebovali udělat lůžko, které je opravdu nepřehlédnutelné. Tenkrát byl Linet otevřený veškerým experimentům, co mě napadly. Lůžko vzniklo v roce 2000, bylo prezentované na veletrzích a bylo opravdu výrazné, dostalo i cenu za design. Také, dá se říct, oblétlo svět a Linetu otevřelo dveře na spoustu trhů po celém světě.

 

Postel, která obletěla svět

A vaše spolupráce s Linetem následně pokračovala?

Pak přišla další lůžka a po více jak deseti letech zase lůžko intenzivní péče. Tehdy při tom prvním jsem na to byl ještě sám, následně jsme to měli zopakovat už s nějakým týmem. A to, že se to povedlo, je myslím ještě větší zázrak než to první lůžko. Znovu jsme ale udělali postel, která obletěla svět a je v současné době nejlepší postelí intenzivní péče. Myslím, že tam design hraje opravdu velkou roli, a navíc je důležité, že si majitel firmy té designérské práce váží a dokáže ji zaplatit.

 

Jak náročná ta práce byla?

První lůžko bylo ještě kreslené tužkou a modelované rukama a byla tam spousta věcí, které už se v současné době nedělají. Tím to bylo náročné, bylo to ale i dobrodružné. Když vezmu ta současná lůžka, tak mohu říct, že po designérské stránce je to složitější než auto. Protože v autě jsou už nastavena určitá pravidla, systémy a principy a vy je jenom tvarujete. Tady ale děláte věc úplně z gruntu, na začátku nevíte skoro nic a začínáte to stavět od prvních kusů železa až po poslední detail. Té práce je tam strašně moc a není tak jednoduchá, protože co díl, to nějaký myšlenkový originál.

 

Říkal jste, že věci děláte tak, aby se vám líbily. Obklopujete se svým designem?

Určitě. Doma mám takové ty věci více lifestylové, které jsme přivedli na svět s Divanem, jako jsou kliky, světla nebo lustry. Zubní kartáček nepoužívám žádný jiný než ten, který jsem udělal před 22 lety. Ten kartáček, to byla jedna z mých prvních prací. Pak následoval smetáček s lopatkou, které jsou na trhu již dvacet let a jsou v té firmě stále nejprodávanější. To bych řekl, že je ten správný design, který je udržitelný, dokáže si pořád držet svou laťku a je to jen v chytrosti toho, jak je udělaný, aby byl pohodlný, pevný a stále vypadal konzervativně dobře. Když něco dávám za příklad, jak by měl vypadat správný průmyslový design, tak je to právě smetáček s lopatkou.

 

Dá se říct, který svůj výrobek si nejvíce považujete?

Když se dívám na náš web, tak bych řekl, že asi celé dílo...

 

 

Je to dost různorodá sbírka, od zmiňovaného smetáčku Spokar přes lahvičku Francovky až po lůžka Linet...

O to právě jde. Celé to má ale jednu tvář, jednoho ducha a tvoří to určitý design. Asi bych nedokázal poukázat na něco konkrétního, co mám nejradši. Hodně sentimentálně nebo i pyšně koukám na tu svou první postel pro Linet, ta byla fakt ulítlá a myslím si, že takhle postel už nikdo na světě nikdy neudělá. A pak ještě: moje diplomka se jmenovala Trůn, je to takové křeslo, také úžasně ulítlé. Mám ho doma, a když se se mnou něco děje nebo chci mít nějaký zdroj energie, tak si do něj sedám. Mám to jako trůn svého života. Je to něco, k čemu se vracím a co je pro mě důležité mít v životě blízko sebe.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama