Pro Masaryka musela být jako zjevení. Vzdělaná, aktivní žena, která s ním dokázala diskutovat, oponovat mu. Kdo byla Charlotta Garrigue Masaryková? Odkud pocházela, čím prvního československého prezidenta inspirovala a s jakými problémy se v životě potýkala, vysvětluje literární historička Lenka Slívová, která o Charlottě vydala knihu.
Polovina rodiny Anny Jagošové pochází ze Slovácka. „Že mám kroj a hraju na cimbál, to mé spolužáky na pražské základce zrovna neohromilo,“ vzpomíná Anna, které se téma folklorních tradic zalíbilo natolik, že vystudovala etnologii. Nyní zkoumá, jak se lidové zvyky předávají v Argentině a v Chicagu, kde žijí tisíce krajanů hlásících se k českým kořenům.
Franz Kafka prožil většinu života v Praze a psal ponuré texty. Tak se většinou mluví o světoznámém literátovi. Americká spisovatelka Kathi Diamant se čtyřicet let věnuje jinému příběhu o Kafkovi. „Jeho poslední láska se jmenovala Dora Diamant. Prožili spolu jedenáct měsíců, plánovali budoucnost. Mnoho let však o Doře nebyly žádné informace. Jsem ráda, že ji mohu představit i v Česku,“ říká spisovatelka, která bude začátkem března přednášet v Brně.
Ženský vzdělávací a výrobní spolek Vesna byl v Brně založen už v 19. století. Podporoval vzdělávání i nemajetné ženy. Na jeho činnost navazuje Barbora Antonová, která se svým týmem koordinovala pomoc pro rodiny v nouzi a nyní se zaměřuje také na uprchlíky z Ukrajiny. „Vloni na jaře nám došlo, že nezvládneme pomáhat všem. Někteří si na naši pomoc zvykli do té míry, že nám nadávali, proč se věnujeme víc Ukrajinkám než českým samoživitelkám. Na to jsem měla jednoduchou odpověď: Však to zkuste sami!“ říká Antonová.
Tereza Štěpková dvacet let pracovala v Institutu Terezínské iniciativy, který propojoval pamětníky holokaustu a pedagogy. Organizovala vzdělávací akce pro školy po celém Česku. V roce 2020 spoluzaložila spolek Schola Fidentiae, jehož aktivity se zaměřují na diskusi s potomky přeživších. „Druhá generace musí vystoupit ze stínu svých rodičů,“ říká.
Monika Koblerová se předloni stala ředitelkou Českého centra v Bratislavě. Její tým propaguje českou kulturu a historii po celém Slovensku. Jaké akce chystá na příští rok, kdy si připomínáme výročí rozdělení Československa? A co zaznělo v mezinárodním výzkumu, který mapoval českou image v Evropě i v zámoří?
Majitelka nakladatelství Meander Iva Pecháčková se specializuje na uměleckou dětskou literaturu. Před pár týdny otevřela nedaleko Pražského hradu Centrum české dětské knihy. Chce vybudovat prostor, kde se bude systematicky věnovat dokumentaci dětské literatury a prezentaci současné autorské tvorby.
Když František Tichý v roce 1993 založil v Praze gymnázium Přírodní škola, bylo mu čtyřiadvacet. Chtěl dát dětem svobodu, ale zároveň po nich vyžadoval zodpovědnost. Jeho žáci ve dvanácti letech organizují výstavy, natáčí filmy, kreslí komiksy a nemají strach se ozvat, když je to potřeba. Nyní Tichý vydal román Rekrut 244 o životě teenagerů za třicet let. Začal ho psát před lety, kdy netušil, že jeho vize společnosti závislé na online životě se záhy stane každodenní realitou.
Americká novinářka Helen Epstein vydala knihu Děti holokaustu, kde popsala, co spojuje potomky přeživších holokaustu po celém světě. Příběh své matky, babičky a prababičky, které se dokázaly prosadit nejen v židovské komunitě, zase vylíčila v knize Nalezená minulost. V říjnu přijela Helen Epstein do Česka a v Muzeu ghetta Terezín navštívila výstavu, kterou vytvořila na počest svého otce. Byl jedním z mála židovských sportovců, kteří reprezentovali Československo na olympiádě v roce 1936 v Berlíně.
Slovenský sociolog Michal Vašečka popisuje souvislosti, které jsou důležité pro pochopení nedávného útoku na bratislavský LGBT bar Tepláreň. Vašečka je od roku 2012 členem Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI). Zabývá se nejen aktuální situací na Slovensku, ale také projevy rasismu po celé Evropě. Vysvětluje, proč více než polovina Slováků věří konspiračním teoriím, a odhaduje, jak se slovenská společnost změní v následujících letech.
Po celém světě žijí české rodiny, které řeší vícejazyčnou výchovu. Má smysl učit děti češtinu, když neplánují návrat do Česka? Není pro ně matoucí, když rodiče mluví více jazyky? Rodačka z Ostravy Kateřina Spiess-Velčovská vede od roku 2011 českou školu, která sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem, a založila internetový projekt Průvodce vícejazyčnou výchovou. Publikuje rozhovory s rodiči a prarodiči z celého světa, kteří diskutují o (ne)výhodách jazykového babylonu v rodinách. V září Kateřina zorganizovala online kongres, kde sdíleli zkušenosti diskutující z Evropy i zámoří.
Milan Grossmann o sobě říká, že je obyčejný řidič z Plzně. Což ale není tak úplně pravda: před dvanácti lety začal pátrat po osudu svého dědečka Jakuba, který v roce 1939 odešel z rodné Ostravy do Polska a odtud pak pěšky až do Stockholmu, kde mu pomohla švédská hraběnka Amelie Posse-Brázdová. Milan za ta léta natočil desítky vzpomínek pamětníků po celém světě, vydal knihu a letos v září představil – mimochodem právě ve Stockholmu – celovečerní dokument, který spletitou cestu jeho dědečka popisuje.
