Patří mezi to nejoriginálnější na domácí rockové scéně. Jmenují se Povodí Ohře, jsou ze západních Čech, právě vydali svou třetí desku Místo odpočinku. Na rozhovor do redakce Reportéra přišel celoživotní bohém punkerského typu Sisi, kterého doprovodil kytarista Bouše. Svérázní muži mívají svérázné historky, můžete si je poslechnout i formou podcastu.
Je to pěkný člověk, však taky občas dělá modela, a proto některé pasáže následujícího rozhovoru překvapí. Například: „Po čtvrté operaci jsem vůbec nepoznával vlastní obličej a dlouho se s tím nedokázal sžít...“ Devětadvacetiletý Jakub Strach, známější coby NobodyListen, je pro mladé posluchače jednou z největších hvězd současné české hudby. Dýdžej a producent míchá rap s taneční elektronikou, ale zároveň složil hudbu pro baletní představení v Národním divadle.
Několikrát během rozhovoru těžko zadržuje slzy. „Když jsme se s Honzou viděli naposledy, ani jsem mu při odchodu neřekl čau,“ vypráví textař a muzikant Tomáš Belko. Minulý pátek náhle zemřel jeho životní souputník a přítel Jan Kalina, frontman kapely Sto zvířat, dnes odpoledne se koná pohřeb. Celý rozhovor s Tomášem Belkem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.
Je zajímavé, že ho spousta lidí považuje za herce, protože si kdysi zahrál hlavní roli ve filmu Šeptej. Honza Čechtický vnímá svou hereckou kariéru jako naprosté nedopatření – už od revoluce se věnuje muzice, je jedním z respektovaných otců české elektronické hudby. Nedávno vydal po dlouhých devíti letech desku se svou dvoučlennou (on a zpěvačka Charlie One) kapelou Ohm Square: „Největší radost mám z toho, že se líbí mým dospívajícím dětem.“
V červenci jsem si na sítích všiml bizarního videa. V jakési herní místnosti (připomínající ring) poskakoval a mrskal rukama vicepremiér Ivan Bartoš, na hlavě brýle pro virtuální realitu, a vedle něj se obdobně zvláštně choval jistý hromotluk. Zjistil jsem si, o koho jde: čtyřicetiletý Zdeněk Ledvina je bývalý skvělý fotbalista a bojovník MMA, který před rokem založil a od té doby vede oddělení esportu na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Rozhovor si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.
Rychlý seznam toho, co mám doma pěkného: samozřejmě ženu, děti, psa. Pár obrazů. Zelený skútr. Jednoho jakutského bůžka, vyřezaného z losího paroží. A potom překrásnou vázu z betonu a skla, kterou jsem koupil od dvou mladých žen, které si říkají Prasklo. Značku roku 2016 založila Petra Švejdarová, která je dodnes hlavní tvůrkyní, ale o tři roky později se k ní přidala Klára Vaculíková: „Bez Klářiny podpory a pomoci bych možná dodnes nenašla pořádné tvůrčí sebevědomí,“ vysvětluje Petra.
Když bylo Karlu Černochovi čtyřicet, narodila se mu dcera. Bylo to v červenci před čtyřiceti lety, tak všechno nejlepší, Terezo! „No jo,“ uvědomí si Tereza Černochová teprve při rozhovoru, „táta byl stejně starej jako já teď...“ Měla k otci silné pouto, letos v říjnu na jeho počest uspořádá čtyři vzpomínkové galakoncerty. Do toho vydává vlastní sólové album, další desku připravuje s kapelou Monkey Business. Pendluje mezi Šumavou a Prahou, vychovává devítiletou dceru, má se celkem dobře. Určitě mnohem líp než kdysi.
Jiří Suchý chodí na svých jednadevadesát let výborně, ale když odcházel z rozhovoru v redakci Reportéra, na schodech se opatrně přidržoval zábradlí. „Můj tatínek byl až do devadesáti dvou výbornej, ale pak uklouzl v koupelně, zlomil si krček a do dvou měsíců zemřel.“ Nic takového si Jiří Suchý nemůže dovolit, má spoustu práce. Rozhodl se, že bude žít do sto šesti.
Nemá rád, když se o něm hovoří nebo píše jako o „světově proslulém“ a v podobných superlativech, ale nedá se nic dělat: k nejúspěšnějším českým fotografům porevolučního období jistě patří. Do redakce Reportéra přišel Ivan Pinkava přes most z Holešovic, kde má v Trafo Gallery výstavu nazvanou Full Moon in the Eye, a překvapil mimo jiné myšlenkou o tom, že dobře už nejspíš bylo: „Zaplať pánbůh, že mi je dvaašedesát,“ zasmál se uprostřed rozhovoru, který přinášíme také jako podcast: „A že už to tady snad nějak doklepu.“
Můj kamarád Michal Kulka (pětinásobný mistr světa v jízdě na koloběžce a úspěšný běžecký trenér) před rokem a půl zkolaboval a lékaři mu oznámili, že se jeho život nachýlil ke konci. Michal umřít nemohl, jeho žena byla těhotná, čekali první dítě, a tak bojoval - jako vždycky. S rakovinou plic bojuje dodnes. Nemoc ho rozežírá, ale čtyřicetiletý Michal chce doprovodit syna Matea poprvé do školky, a pak třeba i do školy, ale těžko říct: se svou ženou se pro jistotu loučí každý den. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra, kde kromě Michala Kulky hovoří i jeho žena Petra.
Ještě před vteřinou jsem znal jenom její dílo. Nadchla mě retrospektivní výstava, kterou má ve staropražském Domě U Kamenného zvonu, a tak jsem Margitě Titlové zavolal, ať se staví na kus řeči do Reportéra. Když teď otevírám redakční dveře a podávám ruku nesmírně energické dámě s rozzářeným úsměvem, je mi povědomá: „Možná proto,” tipne si a podle mě má pravdu, „že tady kousíček od vás, v Petrské ulici, celý život bydlím.” Rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast Host Reportéra.
Když jí bylo třiadvacet let, před kapelou Gaia Mesiah se rýsovala zajímavá mezinárodní kariéra, turné po USA a podobně. Tehdy zpěvačka Marka Rybin překvapivě skončila: „Byla jsem naprosto vyčerpaná.“ Po dlouhé pauze se do Gaia Mesiah nakonec vrátila, v březnu kapela vydala desku Vlnobytí: „Teď už například vím, že musím po koncertech mnohem víc odpočívat,“ říká v rozhovoru, který si můžete poslechnout také v podcastu Host Reportéra.
