Několikrát během rozhovoru těžko zadržuje slzy. „Když jsme se s Honzou viděli naposledy, ani jsem mu při odchodu neřekl čau,“ vypráví textař a muzikant Tomáš Belko. Minulý pátek náhle zemřel jeho životní souputník a přítel Jan Kalina, frontman kapely Sto zvířat, dnes odpoledne se koná pohřeb. Celý rozhovor s Tomášem Belkem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.
Mrazivá noc. Úplné ticho, jen občas přerušené vzdechem z některé z pryčen, na nichž se krčí vyhublí lidé. Když začne svítat, z okna je vidět ocelově šedá obloha, ostnatý drát a improvizovaný dětský hřbitov. Vítejte ve stalinském lágru. Na rozdíl od těch, kteří v něm kdysi opravdu skončili, z něj můžete kdykoli odejít. Stačí sundat brýle na virtuální realitu. Nový projekt GULAG XR má sovětské represe a gulagy přiblížit dětem ve školách, říká Petra Černoušková ze sdružení Gulag.cz.
Petr Baldrian je mikrobiolog, který v rámci mezinárodního projektu zkoumá, jaké lesy dokážou nejlépe odolat kalamitám, ať už je to velké sucho, požáry, nebo kůrovec. Každý stát má své vlastní řešení. „Pro naše podmínky se nabízí to slovinské, kde nevznikají paseky, ale těží se postupně,“ říká.
U Štěpána je malá šumavská hospoda, která se do širšího povědomí dostala v roce 2009 díky televiznímu pořadu Ano, šéfe! Majitel hospody Štěpán Ruda už roky zažívá nevídaný boom, čelí však i velkým očekáváním a ostré kritice. K tomu se přidala pandemie covidu a také jeho vlastní velké plány. Roky dřiny, nejistoty a ambicí se nedávno nasčítaly a v jeden moment Rudu zavalily – až musel zavřít.
Zahrál si hlavní roli drogového dealera v jednom z nejvýraznějších loňských filmů Banger, čímž vypadl ze škatulky roztomilého kluka. Adamu Mišíkovi se ale daří i na hudební scéně – ostatně to má v genech. „Vždycky jsem byl exhibicionista, což bylo pro mé okolí někdy neúnosné,“ říká šestadvacetiletý herec a zpěvák, který v dětství bojoval s hyperaktivitou a v pubertě pak s tím, aby nepropadl nástrahám života v Los Angeles.
Přes jedenáct let bydlí v Dánsku, nedaleko města Billund. Právě tam totiž sídlí centrála společnosti Lego, pro niž Milan Reindl pracuje: je jediným českým designérem téhle světové značky. Říká, že i když je osm hodin v práci, někdy si večer u televize skládá kostky jen tak na koleně. A že nejlepší jsou dny, kdy ho od stavění vyruší jen pauza na oběd.
Po loňském útoku před bratislavským barem Tepláreň, při němž zemřeli dva lidé, veřejně vystoupil a řekl: Jsem gay. A chci, aby se slovenští politici už konečně probrali a začali pro nás něco dělat. Slovenský novinář Rastislav Iliev, moderátor politické debaty v televizi TA3, říká, že situace v jeho zemi není normální. Lidé věří konspiracím a hoaxům, politici to vrchovatě zneužívají, „řádí“ na sociálních sítích. S tím je třeba něco dělat.
Je zajímavé, že ho spousta lidí považuje za herce, protože si kdysi zahrál hlavní roli ve filmu Šeptej. Honza Čechtický vnímá svou hereckou kariéru jako naprosté nedopatření – už od revoluce se věnuje muzice, je jedním z respektovaných otců české elektronické hudby. Nedávno vydal po dlouhých devíti letech desku se svou dvoučlennou (on a zpěvačka Charlie One) kapelou Ohm Square: „Největší radost mám z toho, že se líbí mým dospívajícím dětem.“
Když měla malé děti, vadilo jí, jak je neustále obklopená zmatkem a nepořádkem. Pustila se proto do úklidu. Dnes má její instagramový účet s názvem Úklid pro klid skoro 300 tisíc sledujících a Kateřina Brožová vlastní firmu na čistící prostředky na přírodní bázi. Používá ocet, sodu či kyselinu citronovou a říká, že chemie by ji udusila.
Za jedenadvacet dnů ušla Eliška Kopicová 512 kilometrů. Z nejsevernějšího bodu Česka okolo štětínského zálivu až k Baltu. Společnost jí dělaly její dvě dcery, kterým jsou čtyři a dva roky. Většinu cesty se vezly v kočáru, který byl naložený nezbytnostmi, jako je stan, spacáky, zásoby jídly, lahve s pitím nebo nočník. Dohromady s dětmi tak měl přes padesát kilo. Pro Elišku Kopicovou to nebyla první pěší výprava s dcerami. Už předtím přešla Čechy od jihu k severu. Tehdy bylo mladší dceři jen deset měsíců.
Vytvořil nejslavnější českou sochu – pomník svatého Václava na Václavském náměstí. Pracoval na něm přes třicet let, do ateliéru si nechal vodit živého hřebce, aby mohl studovat práci svalů, a okolním světcům dal tváře konkrétních lidí. Josef Václav Myslbek, fenomenální sochař, byl puntičkář, ale taky měl smysl pro humor. A složitý osobní život. V Obecním domě je teď k vidění výstava, kterou vymyslela umělcova pravnučka Milada Myslbeková.
Visí na hrazdě vysoko nad zemí. Nebo dokonce na žebříku továrního komína. Říká, že strach je dobrá věc, a kdo ho nemá, dlouho nevydrží. Akrobatka Eliška Brtnická vypráví i o tom, jaká je její disciplína pro tělo, jaké to je vracet se na hrazdy a komíny po porodech nebo jakou „šílenost“ chystá pro nadcházející festival nového cirkusu Letní Letná.
Příští rok v červnu se chce postavit na start cyklistického závodu Race Across America, jehož parametry nahánějí hrůzu – dvanáct dní za sebou jej čeká průměrně 420 kilometrů denně. Extrémní výkon chce Martin Souček spojit s osvětou ve prospěch tématu, které považuje za důležité a přitom opomíjené. „Smrt je součástí života každého z nás, ale paliativní péče není u nás stále běžně dostupná. Chtěl bych přispět k rychlejší změně,“ říká.
Tři týdny jsem testoval elektrokolo s pohonem Bosch eBike Systems. Najel jsem na něm osm set kilometrů, trochu se nudil na rovinkách, užil si adrenalinové opojení v náročném terénu a bojoval s nutkáním neustále sledovat data v aplikaci. Jakých začátečnických chyb jsem se dopustil, jaké vychytávky nabízejí pokročilá elektrokola a jak může vypadat jejich budoucnost? O tom jsem mluvil s ambasadorem značky a profesionálním jezdcem Richardem Gasperottim.
Už čtrnáct let stojí za stipendijním programem, který posílá české studenty na zahraniční univerzity. Teď sama na jednu nastoupí. Michaela Bakala se ve dvaapadesáti letech stává studentkou psychologie v kalifornském Berkeley. Její nejstarší dcera začíná svá studia ve stejném místě, ale na jiné škole. To prý bylo zásadní podmínkou.
Byl prvním LGBTQ+ aktivistou z řad českých Romů, natáčel dokumenty pro Českou televizi, hrál v Národním divadle, vyučoval romštinu a v roce 2013 se rozhodl založit občanské sdružení Ara Art. Pořádá kulturní akce, ale taky nabízí LGBTQ+ romské komunitě odbornou pomoc a podporu. Ani po letech Davida Tišera aktivismus neopouští, i když bojovat s dvojí diskriminací není často snadné.
Farmaření má v genech, pole obhospodařoval její praděda, její tatínek je agronom. U Hany Součkové to dlouho vypadalo, že dostuduje a „uteče“ na zkušenou do světa. Rok v Praze ji ale nudil tak, že se vrátila do rodné vesnice a pustila se do pěstování zeleniny a bylinek. Zatímco její vrstevníci hledají balanc mezi prací a volným časem, jí v pětadvaceti nevadí vstávat ve čtyři ráno a trávit většinu dní hrabáním se v hlíně.
Vysnily si dům. A řekly si, že si ho samy postaví. Brzy zjistily, že to bude trvat déle, než si myslely, ale to je neodradilo: během čekání na stavební povolení se rozhodly koupit a upravit lodní kontejner. Podnikatelka Eva Němcová a její dcera Anna sdílejí svou cestu k novému bydlení na Instagramu, kde mají profil s názvem Když holky staví. Chtějí hlavně inspirovat. A jsou přesvědčené, že většinu věcí mohou zvládnout úplně stejně jako chlapi.
Trochu bizár, řekli bychom dnes. Možná i kýč. Jeden ze symbolů hnusné doby, kdy panovala socialistická šeď, skoro nic nebylo, skoro nic se nedalo koupit. A tak si lidé doma vyráběli. Krabičky, lampičky, vázičky. Stojany na vánoční stromky, figurky z pivních uzávěrů, chemlonové tapiserie, drátěné kočky. „Ať se nám to líbí, nebo ne, jde o součást našich kulturních dějin,“ říká Klára Zápotocká, restaurátorka, grafická designérka a členka sdružení Domácí umění, které už skoro dvě dekády domácí výrobky z dob totality sbírá, opravuje – a vystavuje.
Oblečení, které nosíme, vypovídá cosi o nás a naší osobnosti. Je nejintimnějším prostorem, který obýváme, a každý se tak vlastně stává kurátorem vlastního vzhledu, říká historička a teoretička módy Jana Máchalová. Jak se mění móda a vztah k ní v bouřlivě se vyvíjejícím světě? Jak trendy reflektují světové události a proč dnes velké módní domy cílí hlavně na takzvanou generaci Z?
V červenci jsem si na sítích všiml bizarního videa. V jakési herní místnosti (připomínající ring) poskakoval a mrskal rukama vicepremiér Ivan Bartoš, na hlavě brýle pro virtuální realitu, a vedle něj se obdobně zvláštně choval jistý hromotluk. Zjistil jsem si, o koho jde: čtyřicetiletý Zdeněk Ledvina je bývalý skvělý fotbalista a bojovník MMA, který před rokem založil a od té doby vede oddělení esportu na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Rozhovor si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.
Má mít dítě z darované spermie či vajíčka nárok poznat, kdo je jeho genetickým rodičem? Nebo se má zachovat anonymita dárců? Debata, která se vede i v Česku a která nemá jednoduchou odpověď. „Nastolený trend v Evropě se zatím spíš kloní k tomu, postavit se na stranu práv dětí,“ říká právník z Masarykovy univerzity v Brně Jakub Valc, který se věnuje asistované reprodukci z pohledu práva a bioetiky.
V rozhovoru, který s ním v Reportéru vyšel před rokem, vodní slalomář Jiří Prskavec vyprávěl, jak kromě svého kajaku začíná trénovat i na kánoi. Prý je to čistá radost, žádný stres, protože o nic nejde. Dnes už má Prskavec v nové disciplíně za sebou i medailový úspěch. Připouští nicméně, že začátky nebyly jednoduché. „Musel jsem se hodně učit, pořád jsem se převracel!“ říká olympijský vítěz a jeden z nejlepších českých sportovců poslední dekády.
Eliška Slámová a Šimon Brabec vystudovali architekturu a navrhují. Nikoli však domy, ale batohy. Během necelých deseti let se jejich rolovací ruksaky Braasi staly trendy záležitostí, především ve velkých městech. Před pandemií covidu více než polovina produkce směřovala do zahraničí, batohový příběh partnerského páru a jejich zrekonstruované holešovické továrny se objevil i v The Wall Street Journal.
