Přišlo jaro, nechci žít aneb Teď už o sebevraždách víme všechno

„Tady pan doktor mi před čtyřmi lety řekl, že nad rámec své běžné práce dává dohromady a studuje dopisy na rozloučenou, jestli se s ním tomu nechci pověnovat,“ vzpomíná Lochmannová.

„Ano,“ přikyvuje Šafr: „Zpočátku jsem myslel, že vydáme publikaci skutečně hlavně o těch dopisech. Ale ve dvou se nám pracovalo tak dobře, že z toho nakonec vznikla publikace, která téma sebevraždy rozebírá komplexně. Při vší skromnosti říkám, že o žádné podobné nevím.“

V podcastu oba vysvětlují, proč bývá méně sebevražd v krizových obdobích typu válek nebo epidemií a proč je jich překvapivě hodně na jaře. „Pokud má někdo depresivní stavy, zimní pošmourné období mu často celkem vyhovuje, je s ním v souladu. Pak ale začne jaro, všechno ožívá, kvete a to je naopak s jeho rozpoložením v naprostém kontrastu. Říká si: co je se mnou špatně?“

V podcastu si oba vybavují sebevraždy, které je nejvíce zaujaly nebo zasáhly. Etnoložka Lochmannová vypráví i o tom, jak ji kolega soudní lékař Šafr pozval hned z počátku spolupráce na pitvu těla mladé sebevražedkyně. 

Etnoložka hovoří o tklivé maďarské písni Smutná neděle z roku 1932, která je příkladem vlivu umění na zvýšení počtu sebevražd, Šafr mimo jiné popisuje svou návštěvu Lesa sebevrahů v Japonsku: „Ten hustý a tichý prales na úpatí hory Fudži je populárním cílem sebevrahů už od roku 1960.“

Závěrečná půlhodinová část podcastu se dopodrobna věnuje tématu, které vše odstartovalo – tedy sebevražedným dopisům.