Až zas budu skákat přes kaluže, rozběhnu se za dcerou

Jak se vám teď daří?

Můj život je samozřejmě hodně jiný. Je to velký předěl, velký třesk. Co fungovalo předtím, už teď tak nefunguje. Moje záchranná síť a to, co mi drží kontinuitu, jsou lidé kolem mě – moji blízcí, rodina, přátelé, kolegové. Připadám si občas jako znovuzrozená, jako úplně nový člověk.

 

V Itálii jste byla na normální lyžařské dovolené. Vybavujete si, co se vám na sjezdovce vlastně přesně stalo?

Pamatuji si to, ale je obtížné o tom mluvit. Nešlo o nic výjimečného, snažila jsem se jet tak, abych ovládala lyže a užila si to. Jen se mi nějak zkřížily a dopadla jsem přes hlavu na záda – a už to bylo. Pád si pamatuji celý, neztratila jsem vědomí. Až pak mám trochu výpadky. Let vrtulníkem do nemocnice jsem si bohužel neužila, to bych ještě někdy ráda pro zábavu zopakovala. Pak si pamatuji až probuzení v nemocnici v Bolzanu.

 

Od samého začátku sdílíte svůj příběh online, proč?

Protože jsem si v nemocnici připadala hrozně opuštěná. Povahou jsem spíš konzument internetového obsahu, nemám potřebu věci sdílet, když je mohu v realitě sdílet se svými blízkými. Ale v nemocnici jsem byla oddělená od všeho a říkala jsem si, že bych to mohla zkusit, že nemám co ztratit.

 

Překvapilo vás, kolik lidí vaši cestu začalo sledovat a podporovat vás?

Překvapilo. A překvapila mě i má vlastní reakce. Nevěřila bych, že mi to pomůže, protože obvykle formální vyjádření účasti vnímám negativně nebo se cítím nepatřičně. Tady mi to ale ze začátku pomohlo opravdu hodně.

 

Jak těžké to bylo, když jste musela zůstat v Itálii, daleko od rodiny?

Člověk zkraje jede na takové adrenalinové vlně. Byla jsem z toho v šoku. Neřešila jsem, jestli se úraz mohl stát třeba někde jinde nebo nějak jinak. Řešila jsem to, co je tady a teď – že se musím přetočit na posteli z pravého boku na levý a musí mi k tomu pomoci dva lidi. A že si potřebuji lehnout tak, aby mě to nebolelo. Můj svět se strašně smrsknul – na mě a na moje tělo. Navíc tam byla jazyková bariéra, umím německy pouze základní věci, italsky vůbec. Angličtinu tam bohužel neovládají. Nicméně to vynahradila dobrá vůle ošetřujícího personálu. To bylo asi nejdůležitější.

 

Uzdravení jako loterie

První, co jste na Twitter napsala, bylo, že máte „páteř na dvě půlky“. Co vám vlastně lékaři tehdy řekli?

U úrazů páteře je vždycky důležité, jak moc se poškodí mícha. Po většině takových úrazů přijde míšní šok a mícha přestane fungovat úplně. Oteče a signály tam přestanou probíhat. Já měla velké štěstí, že se mícha poškodila jen drobně, tím pádem většina nervových spojení zůstala zachována. Je pravda, že dva nebo tři týdny jsem opravdu nic necítila, dolní polovina těla jako by nebyla moje. To se stane prakticky všem – a do jaké míry se to navrátí, je ve hvězdách. I lékaři jsou velmi opatrní při stanovení jakýchkoli prognóz.

 

Takže na začátku jste ani vy žádnou prognózu nedostala?

Ne. A musím říct, že když člověk neví, co bude, je to velmi náročné. Je potřeba úplně nový přístup k životu. Když máte cíl, víte, jak to má vypadat, je mnohem jednodušší na tom pracovat. Když vám nikdo nic neřekne, je to, jako kdyby vám zavázali oči a poslali vás domů úplně neznámou cestou. Ale člověk si zvykne. Nedávno jsem mluvila s lékařkou, která mi dávala nový přístroj, který mi umožňuje mnohem lépe chodit, a říkala, že není schopná mi dát nějakou prognózu, jak moc mi to pomůže. A já jí odpověděla: V pohodě, jsem zvyklá.

 

Kde berete sílu o svém úrazu a cestě zpátky na nohy psát s takovou lehkostí a občas i sarkasmem na sociální sítě? Z Twitteru to vypadá, že máte obrovský nadhled. A mimochodem, na tenhle rozhovor už jste přišla po svých.

I přesto, že se snažím, aby účet byl odrazem reality, tak úplně není. Mám určitě jako mnoho lidí sklony o sobě zveřejňovat to lepší. Když se na své příspěvky dívám zpětně, mám pocit, že můj mediální obraz je lepší než ten skutečný. Nejsem s to zveřejňovat, že občas nejsem schopná vstát, že někdy ztrácím naději, brečím nebo si zoufám. To všechno je ale součástí mé cesty. Nejdůležitější je vždycky udělat jeden další krok. Další věc je, že pořád beru antidepresiva. Beru léky, které ovlivňují nervovou soustavu, protože mám některé neurologické patologie v dolní polovině těla. Tím pádem to, že jsem pořád v zenu, je dáno částečně i léky.

 

Pomohlo vám i to, že jste sportovně založená? Nedávno jsem slyšela obdobný příběh ženy, co měla úraz páteře, a říkala, že jí pomohl sportovní duch a zvyk své tělo trénovat.

Ano, být sportovcem je velká výhoda. Předtím jsem brala sport jako potěšení, zdroj adrenalinu a něco, co mi umožní dobře vypadat. Nicméně skutečnou výhodou sportování je, že člověk má tělo odolné fyzicky a více vydrží. Teď mluvím o sportu nejenom ve stylu nějakých fancy adrenalinových zážitků, ale že se třeba i vydáte na několikadenní túry na hory s těžkým batohem. Všechny tyhle zkušenosti určitě pomáhají překonat podobné situace.

 

Manžel dokázal zachránit svět naší dcery

Máte malou dceru. Jak se vám dařilo a daří kombinovat léčení a péči o ni?

Mám velké štěstí na manžela, je to neuvěřitelně skvělý táta. Už když jsme spolu začali chodit, líbilo se mi, jak to umí s dětmi. Ani bych nevěřila, jak se to teď bude hodit. Stal se pro naši dcerku primární pečující osobou v jejím roce a půl. Šest měsíců byli spolu, přestože pracoval. Když bylo potřeba, zaskočila babička. Dokázal zachránit dceřin svět. Pro mě to bylo hodně těžké. Jak už jsem zmínila, v době mé nehody bylo dceři půldruhého roku. V takovém věku ještě děti nejsou schopné projevovat emoce tak jako dospělí. Neměla jsem očekávat, že se jí po mně bude stýskat nebo že bude mít radost, až mě po dlouhé době zase uvidí. V podstatě se přimkla k tátovi a mě se v prvních chvílích bála. Teprve postupem času se náš vztah začal narovnávat a myslím, že jsme ho dokázali dát do pořádku díky lásce, kterou nám oběma dává její táta.

 

Máte intenzivní zkušenost s italským i českým zdravotnictvím, je tam rozdíl?

Podle mé osobní zkušenosti je to prakticky stejné. Spíš česká povaha není tak srdečná jako italská, což se trochu projevilo na vztahu ošetřujícího personálu. Ale jen v prvních chvílích. Nemohu říci, že bych v českých nemocnicích nepotkala lidi, kteří by o mě neměli starost. Jen to třeba na první pohled nebylo tak vidět, protože nejsou tak otevření. Jinak díky bohu za to, na jak vysoké úrovni české zdravotnictví je.

 

Máte za sebou tři operace. Jak psychika snáší vědomí, že sotva se vyhrabete z jedné operace, musíte na další?

Je to těžké, ale vyrovnáte se s tím. Jediné, co mi způsobilo menší nervový kolaps, bylo, že mi o třetí operaci zapomněli říct. Už jsem si myslela, že se uzdravuji definitivně a bude to jen lepší. Vědomí, že to půjde zase zpátky, mě hodně rozbilo. Nicméně rozumím, že to bylo nutné. Je to ale jedna z nejtěžších chvil, kdy ležíte před operačním sálem a víte, že do vás budou řezat a naruší to vaši integritu, a musíte se tomu podrobit.

 

 

Máte nějaký zlomový moment, kdy jste si řekla, že to bude dobrý?

Myslím, že ne. Podle mě se většina věcí v lidském životě nestává zlomem, byť lidé obecně zlomy milují jako něco dramatického. Většina věcí ale přichází postupně. Stejně tak uzdravování ke mně přichází postupně a pořád ještě trvá, je to v běhu. A je to skvělé, protože to ještě pořád může být lepší.

 

Máte nějakou časovou osu, jak dlouho ještě bude léčba trvat?

Teď nemám žádný plán léčby, což mě trochu překvapilo. Ze začátku příjemně, že jsem nemusela řešit, co se mnou bude. Většinu strategických věcí za mě rozhodli zdravotníci, doktoři a systém. To bylo skvělé, protože bych toho asi sama nebyla schopná. Trvalo to až do propuštění z rehabilitačního ústavu. Pak jsem se v tom systému nějak ztratila. Člověk je najednou odkázaný jenom sám na sebe. Je jen na něm, jakou strategii zvolí. Samozřejmě jsem byla v kontaktu s praktickým lékařem, dostala jsem doporučení, že si mám najít urologa a neurologa. To jsou všechno věci, které už si musím obstarat sama. Hodně mě to zaskočilo a nepřipadala jsem si ve stavu, že bych toho byla schopná. Ale jednou to asi přijít muselo. Teď to záleží čistě na mně, kde ještě budu žádat o péči a kolik času a peněz jsem ochotná jí věnovat.

 

Pomůcky v ceně ojetého auta

Je to finančně náročné?

Řadu věcí naštěstí pokrývá zdravotní pojištění. Do propuštění z rehabilitačního ústavu jsem nemusela za léčbu platit vůbec nic, což je úžasné. Pak člověk platí za různé zdravotní pomůcky a nejsou to úplně malé částky, byť část hradí pojišťovna. Co se týká novějších terapií, které pojišťovna neproplácí, jsou to statisíce. Zapůjčený přístroj, který mám teď na noze a umožňuje mi jakžtakž nějakou chůzi, stojí jako ojeté auto. Takže je to náročné. Mám štěstí, že mám nejen ty finanční možnosti, ale díky svému vzdělání si dokážu podobné možnosti sama vyhledat.

 

Jak se podle vás v Česku žije lidem s nějakým handicapem?

Rozdíly jsou veliké – v rámci republiky i Prahy. Je škoda, že neexistuje nějaký standard, na který by se člověk mohl spolehnout. Třeba ne na všech zastávkách MHD můžete nastoupit a vystoupit s vozíkem. Obecně je to ale lepší, než bych čekala. Je vidět snaha. Ale pořád například záleží na tom, v jaké městské části se nacházíte.

 

Vy už jste se také vrátila i zpátky do práce…

Na částečný úvazek, protože nejsem ještě schopná pracovat osm hodin v kuse. Hodně mi to ale pomohlo.

 

Musela jste hodně změnit strategii, jak se tam dopravit?

Určitě. Člověk si za léta utvoří nějaký mentální rámec vzdáleností a času, na jejichž základě odhaduje, za jak dlouho se odkud kam dostane. Ten už pro mě teď vůbec neplatí. Tápu, vůbec nemám odhad, jak dlouho mi bude trvat se někam dostat. Dopravuji se MHD a byť je to skvělé, vzdálenosti jsou pro mě pořád ještě obrovské, třeba i při přestupech. Je obtížné si naplánovat trasu, abych byla schopná všechno ujít. Některé lokální linky navíc jedou třeba jen jednou za hodinu.

 

Autem nejezdíte?

Automobilová doprava je tak hustá a parkování pro invalidy tak žádané, že to pro mě reálně nemá význam. Člověk má prakticky jistotu, že na místě pro invalidy bude vždycky někdo stát.

 

Sledujete i profily jiných lidí, kteří sdílí svůj boj s úrazem?

Nemám na to úplně sílu. Snažím se soustředit na sebe a chytit se toho, co jsem sledovala před úrazem, víc navázat linky k předchozímu životu. Pro mě ten pocit sounáležitosti nefunguje úplně jako povzbuzení, je to spíš vyčerpávající.

 

Změnil se váš postoj k životu?

Dřív jsem byla zaměřená především na výkon, teď si víc uvědomuji důležitost lidí ve svém okolí a čas strávený s nimi.

 

Co uděláte jako první, až budete zase moci skákat přes kaluže?

Asi skočím přes tu kaluž. A někam se rozběhnu za svou dcerkou.