Až zas budu skákat přes kaluže, rozběhnu se za dcerou

20. dubna 2023

„Chvíle nepozornosti, páteř na dvě půlky a celej dosavadní život v háji. Ze sjezdovky rovnou na vozejk.“ Je to zhruba rok, co tuhle zprávu Lenka Štěrbová napsala na Twitter. Vzkaz tehdy posílala z nemocnice v italském Bolzanu. Od té doby může veřejnost online sledovat její cestu z nemocničního lůžka zpátky do života. Na rozhovor pro Reportér už Lenka přišla po svých. Byť jak říká, cesta k uzdravení je ještě dlouhá a mnoho slz a pocitů zoufalství zůstalo před twitterovou komunitou skryto.

Jak se vám teď daří?

Můj život je samozřejmě hodně jiný. Je to velký předěl, velký třesk. Co fungovalo předtím, už teď tak nefunguje. Moje záchranná síť a to, co mi drží kontinuitu, jsou lidé kolem mě – moji blízcí, rodina, přátelé, kolegové. Připadám si občas jako znovuzrozená, jako úplně nový člověk.

V Itálii jste byla na normální lyžařské dovolené. Vybavujete si, co se vám na sjezdovce vlastně přesně stalo?

Pamatuji si to, ale je obtížné o tom mluvit. Nešlo o nic výjimečného, snažila jsem se jet tak, abych ovládala lyže a užila si to. Jen se mi nějak zkřížily a dopadla jsem přes hlavu na záda – a už to bylo. Pád si pamatuji celý, neztratila jsem vědomí. Až pak mám trochu výpadky. Let vrtulníkem do nemocnice jsem si bohužel neužila, to bych ještě někdy ráda pro zábavu zopakovala. Pak si pamatuji až probuzení v nemocnici v Bolzanu.

Od samého začátku sdílíte svůj příběh online, proč?

Protože jsem si v nemocnici připadala hrozně opuštěná. Povahou jsem spíš konzument internetového obsahu, nemám potřebu věci sdílet, když je mohu v realitě sdílet se svými blízkými. Ale v nemocnici jsem byla oddělená od všeho a říkala jsem si, že bych to mohla zkusit, že nemám co ztratit.

Překvapilo vás, kolik lidí vaši cestu začalo sledovat a podporovat vás?

Překvapilo. A překvapila mě i má vlastní reakce. Nevěřila bych, že mi to pomůže, protože obvykle formální vyjádření účasti vnímám negativně nebo se cítím nepatřičně. Tady mi to ale ze začátku pomohlo opravdu hodně.

Jak těžké to bylo, když jste musela zůstat v Itálii, daleko od rodiny?

Člověk zkraje jede na takové adrenalinové vlně. Byla jsem z toho v šoku. Neřešila jsem, jestli se úraz mohl stát třeba někde jinde nebo nějak jinak. Řešila jsem to, co je tady a teď – že se musím přetočit na posteli z pravého boku na levý a musí mi k tomu pomoci dva lidi. A že si potřebuji lehnout tak, aby mě to nebolelo. Můj svět se strašně smrsknul – na mě a na moje tělo. Navíc tam byla jazyková bariéra, umím německy pouze základní věci, italsky vůbec. Angličtinu tam bohužel neovládají. Nicméně to vynahradila dobrá vůle ošetřujícího personálu. To bylo asi nejdůležitější.