Díky jeho umění si nevidomí osahají architekturu, lokomotivy i šelmy

Ilustracím pro nevidomé se věnujete už řadu let. Co vás k nim vůbec přivedlo?

Všechno začalo v roce 1994, kdy jsem místo na vojnu nastoupil na civilní službu do Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana (KTN). Nastoupil jsem k Michalu Sudíkovi, který byl už v té době etablovaným výtvarníkem pro nevidomé. To díky němu jsem získal první informace o reliéfech a technikách pro tento typ prací.

Co všechno vás naučil?

Jednalo se především o práci s kovem, zejména zinkem, který se proleptával a brousil. Šlo také o různé tvarování obrázků do hliníku takzvaným pákovým důlčíkem s různými profily, kde jsme vytvářeli lineární bodové plošné reliéfy. Já jsem se, na rozdíl od Michala, vydal po určité době jinou cestou, a to cestou výroby matric z papíru.

Sochání z papíru

Jaký je rozdíl mezi technickým postupem při vytváření běžné grafiky a grafiky pro zrakově postižené?

Velký. Jsou to de facto zcela jiné disciplíny. Všechny standardní grafické techniky počítají s tím, že člověk vidí. Reliéfní grafika je naopak pouze na hmatové bázi. Používáte úplně jiné nástroje. Místo rydla, litografické tužky, jehly či štětce používáte zásadně řezák. Alespoň já ano.

Výsledkem je tedy vrstvená reliéfní grafika, kterou jste fakticky vynalezl. Můžete ji popsat?

Neřekl bych, že jsem ji vynalezl, to je přehnané. Spíš bych řekl významně zdokonalil. Název vrstvená reliéfní grafika, zkráceně vrelgraf, byla reakcí na zadání od Galerie Středočeského kraje (GASK), pro kterou jsme s kolegou a grafikem Jakubem Honetschlägerem vytvářeli převedení obrazů významných českých umělců do reliéfní podoby pro nevidomé.

Jak to vzniklo?

Chtěli po nás do zahájení připravované výstavy vymyslet název techniky, kterou používáme. U piva v hospodě jsme vymysleli tohle. Byl to spíš vtip než seriózní pojmenování grafické techniky.

Jak konkrétně vám s tím pomáhá papír, který jste zmiňoval?