Líčila vojáky v zákopech. Vyneslo jí to nominaci na Oscara

Film Na západní frontě klid režiséra Edwarda Bergera, který vznikl pro Netflix, získal celkem devět nominací na Oscara. Zlatou sošku si nakonec v březnu odnesl James Friend za nejlepší kameru, Volker Bertelmann za nejlepší hudbu a Ernestine Hipper spolu s Christian Goldbeck za nejlepší výpravu. Jak jste se k filmu dostala?

Od kamaráda produkčního Jiřího Husáka mi přišla nabídka, zda bych v tomto chystaném snímku nechtěla dělat masky. Na vysvětlenou – v Česku nemají filmoví maskéři žádnou organizaci nebo agenty, kteří by pro ně zajišťovali pracovní nabídky. Čekáme prostě, kdo nás osloví. Nabídku k práci na snímku jsem dostala rok předtím, než se začalo natáčet, a navíc to bylo v době covidu. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Tak jsem jen na to kývla a čekala.

 

Film byl natočen podle knižní předlohy. Kdy jste se se stejnojmenným románem Ericha Maria Remarqua, vydaným v roce 1929, setkala? Bylo to ve škole?

Ve škole jsem ho nečetla, přečetla jsem si ho o mnoho let později. Před začátkem natáčení jsem si dílo chtěla oživit, ale už jsem se do toho nezačetla.

 

Názor a představu o maskách jste si tedy udělala až ze scénáře?

Přesně tak, počkala jsem si na scénář. O první světové válce se toho dá naštěstí hodně dohledat, ke scénáři jsem tak ještě přidala internet, knížky a dokumentární filmy. Režisér Peter Jackson natočil skvělý dokument They Shall Not Grow Old (Nikdy nezestárnou), kde se mu podařilo rozpohybovat dobové válečné fotografie. Z toho jsme všichni čerpali asi nejvíce.

 

Jak dlouho vám trvala příprava?

Asi dva měsíce. Seděli jsme nad tím s celým štábem. Ono si toho moc dopředu ale plánovat nemůžete, protože ještě nevíte, s jakými herci, respektive jakými tvářemi, budete pracovat.

 

Jak pak probíhala příprava přímo s herci?

Asi dva měsíce před natáčením přijeli herci z Německa a zkoušely se jim kostýmy, paruky, masky a vše potřebné. Ke každé scéně se muselo vymyslet, kolik zranění bude jaká scéna obsahovat, kdo jak bude zašpiněný a podobně. Bylo toho opravdu hodně. To vše pak musel schvalovat režisér.

 

Kromě herců byly ve filmu i umělé figuríny. Jak vypadala práce s nimi?

Ve filmy se používaly dva druhy figurín, které suplovaly padlé vojáky. Těch opravdu pěkných, které jen stěží rozeznáte od lidských herců, bylo dvanáct. Ty se používaly do detailnějších záběrů a do scén jsme je maskovali podobně jako herce. Vedle toho se používaly hadrové figuríny, které už tak pěkné nebyly. Ty jsme moc líčit nemuseli a nikdo se o ně jinak zvlášť nestaral.

 

Takže o ty pěkné figuríny jste se starali nějak víc?

Samozřejmě. Bylo to jak s miminky. Pečovali o ně dva siláci, kteří je museli každé ráno naložit na vozíček, odvézt do filmového zákopu, umístit na přesné místo, večer je zas museli naložit, umýt od líčidel, vysušit a dát do postele.

 

Do postele?

Ano, bylo to něco jako palandy a tam se ukládaly na noc.

 

V ZÁKOPECH A BAHNĚ

 

Film vznikl celý v Česku, mimo jiné se natáčelo i v Milovicích. Podmínky byly ale extrémně náročné, jelikož se natáčelo v zimě. Jaké to pro vás bylo, nebo jste zvyklá?

Zákopovou válku v takovém rozsahu jsem dělala poprvé. Dělala jsem masky pro různé druhy válek, koncentrační tábory, ale tohle prostředí pro mě byla novinka. Pracovat v zákopech v bahně, kde jsme trávili opravdu velkou spoustu času, příjemné nebylo. Ve finále už ani jako maskérka vlastně nevypadáte, jste celá od bahna, od špíny a umělé krve. Za dvacet let, co tu práci dělám, jsem takhle špinavá nikdy nebyla. Až ke konci natáčení jsme se bahna zbavili a byli v příjemnějších lokacích, například v centru Prahy.

 

Když jste si mohla plac a kulisy poprvé prohlédnout, co jste si říkala?

Šel mi mráz po zádech. Působilo to strašně a bylo to přesně takové, jako když jsme koukali na dobové fotografie a dokumenty. Z dokumentů jsem měla naposlouchané pamětníky, kteří vyprávěli o hrůzách, které v zákopech zažívali, a když jsem se tam najednou ocitla a jejich slova si vybavila, dobře mi z toho nebylo. Krom dvou dívek, které jsou ve filmu vidět zdálky, ve filmu není žádná žena. Od začátku do konce to je klučičí film a musím říct, že si herci doopravdy zkusili.

 

Co například?

Ve filmu je třeba scéna, kdy vojáci vylévají vodu ze zákopů svými helmami. Silně na ně prší. Byl to uměle vytvořený déšť, který byl puštěný téměř celý natáčecí den. Do toho byla velká zima. Zuby jim zimou skákaly a opravdu mi jich bylo líto. Bylo to nepříjemné i pro nás, protože i se sebelepším lepidlem a vychytávkami vám v tak silném dešti paruku neudrží skoro nic.

 

Co jste z vašeho profesního hlediska říkala na tváře herců, s nimiž jste během natáčení pracovala?

Třeba hlavní postava, Felix Kammerer, byl nejen skvělý osobnostně, ale měl i skvělou tvář na líčení. Ve tváři byl hodně hubený, tím pádem se mu dalo dobře dopomoci k tomu, aby byl s líčením ještě hubenější. Pracovala jsem ale také s jedním chlapcem, který ten život ve tváři ještě vypsaný neměl. Obecně herci byli povětšinou mladí, ale zrovna tenhle měl kulatou vyhlazenou tvář bez vrásek. U něj jsem zkoušela leccos, ale pořád to nebylo ono.

 

Takže se dá říct, že jsou lidé, kteří se líčí dobře, a naopak jsou lidé, u kterých to moc nejde?

Je to tak. Já tomu říkám, že někteří lidé jsou neušpinitelní. Ušpinit se dá každý, ale pracovat s tím tak, aby to na člověku vypadalo hezky a přirozeně, u každého zkrátka nejde. Když vidíte herce s bahnem na obličeji, není to tak, že si jen obtiskl tvář do bahna a líčení bylo hotové. Bahno v tváři znamená i hodina práce v maskérně. Musíte navrstvit různé produkty, použít správné barvy, probarvit obličej, je tam toho opravdu velká spousta. Naopak ale díky tomu, že se děj války odehrává v zimě a my jsme to i v zimě natáčeli, tak jsme pročervenání ve tvářích a rudý nos od zimy uměle maskovat nemuseli.

 

OČI PLNÉ ŽIVOTA

Musela jste pomocí líčidel proměnit herce ve vojáky, kteří v realitě války i několik nocí nespí či nejedí. Co ale oči a pohled, které moc změnit nemůžete?

Přišlo mi, že herci měli takové jiskrné, svítivé oči plné života, což se do snímku nehodilo. Líčila jsem například jednoho herce, který měl extrémně modré oči. Z té špíny a bahna mu nepřirozeně zářily. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, oči jsem mu nezměnila. Pohled a to, co oko prozrazuje, prostě nezměníte. Kontaktní čočky vzhledem k hygienickým podmínkám v zákopech nebylo možné používat. V imitaci unaveného oka nám tak musela pomoct jen červená tužka pod oko.

 

Jak se vlastně líčí bahno a špína?

Měli jsme speciální barvy a přípravky, které to pravé bahno dovedly skvěle napodobit. Dnes už koupíte imitace téměř všeho. Jsou různé druhy špíny, které se nanáší v různém pořadí. Záleželo ale i na návaznosti, co se ten den točilo. Musel se brát ohled i například na to, zda jsou herci třeba po výbuchu nebo jestli v záběru zrovna odpočívají. Nesmí se zapomínat ani na špinavé nehty, nažloutlé zuby a plno dalších věcí. Ve filmu je scéna, kdy herec spadne obličejem do bahna. To se reálně stalo, ale když se zbytek týdne točila návaznost na scénu, tak kolegyni zabralo skoro hodinu a čtvrt, aby dala bahno na obličeji tak, jako kdyby tam znovu spadl.

 

Jak si dokážete pohlídat návaznost scén?

Všechno si musíte vyfotit. Já si to nejraději ještě zapíšu do scénáře. Když jsem v průběhu natáčení, mám desítky až stovky fotek z maskérny v telefonu.

 

 

Jak je to dnes s kvalitou líčidel a přípravků?

To, že jsou líčidla a šminky nekvalitní, je spíš taková povídačka. Jsou to kvalitní produkty, ale je jasné, že někteří lidé bývají alergičtí. Na hercích líčidla nic nezanechávají, po natáčení je odlíčíme, uděláme jim potřebnou péči a na hotel odchází ve stejném stavu, jako když ráno přišli.

 

Kde jste měli jako maskéři během natáčení zázemí? Měli jste stan nebo něco, kde jste pracovali?

Když jsme líčili herce ráno před natáčením, byli jsme v takzvaném make-up autobuse, kde je teplo. Je to pojízdný autobus předělaný na plnohodnotnou maskérnu. Ale to je jen na chvíli, na ráno. Potom jsme se společně s herci a Heike Merker, která byla také nominována na Oscara za nejlepší masky, vydávali na plac, v tomhle případě do příkopů a bahna. Během dne jsme se už do teplého autobusu nedostali. Časově se nevyplatilo vracet se zpět. V zákopech jsme tedy trávili celé dny podobně jako herci. Museli jsme být na place, abychom líčení během dne udržovali, případně něco rychle dodělali.

 

SPLETLA JSEM SI ČAS

Práce na maskách v tomto filmu vám přinesla nominaci na Oscara. Byla jste překvapená?

Vůbec jsem netušila, že snímek bude tak dobrý. Pro mě to byl jen další film, na kterém jsem pracovala. Takže když se dotočilo a uklidilo, pro mě se kapitola Na západní frontě klid profesně uzavřela a po dvou letech se náhodou znovu otevřela.

 

Takže se dá říct, že pro vás to byla další rutinní práce maskéra.

Byla to práce jako každá jiná. Člověk jde do práce a snaží se pracovat, jak nejlépe může. Beru to tak, že se ta roky dobře odváděná práce projevila zrovna v tomhle snímku.

 

Jaké byly první vaše dojmy, když jste se o nominaci dozvěděla?

Byl to tak velký šok, že ty prvotní pocity mám v mlze. Nejprve film postoupil do top desítky, ze které se pak vybíralo pět filmů, a už i ta top desítka pro mě byla skvělá zpráva. Nikomu jsem o tom nevykládala, nechtěla jsem, aby po očekávání přišlo zklamání. Samotné vyhlašování nominací jsem nesledovala, spletla jsem si čas o dvě hodiny.

 

Váš tatínek, Václav Eisenhamer, působil jako zástupce vedoucího výroby ve filmech Amadeus, S tebou mě baví svět nebo Jára Cimrman, ležící spící. Po roce 1989 si založil vlastní produkční společnost. Vaše maminka byla kostymérka. Jak vzpomínáte na své dětství?

Rodiče si mě občas brali do práce na Barrandov. To mě hodně bavilo. Táta mě bral do ateliérů, kde se natáčela třeba nějaká pohádka, dokonce jsem si občas zahrála v komparzu. Čas strávený tam jsem měla moc ráda.