Chtěl jsem zjistit, zda je magorů do starých negativů víc

Často fotíte v zahraničí. Znemožnila vám koronavirová pandemie nějakou cestu?

Jedu teď lehce ze setrvačnosti. Vysvětlím to trošku zeširoka. Když mi bylo dvacet a neměl jsem rodinu a stálé zaměstnání, měl jsem obrovskou touhu cestovat. Takže jsem si vzal batoh, vyšel na dálnici, dojel stopem někam do Ruska a stálo to pár korun. Ty cesty byly poměrně časté a intenzivní, po návratu jsem vyvolal filmy, založil je do šanonu, a když to zjednoduším, tak jsem zase vyrazil na cestu.

 

A teď?

Teď mám rodinu a stálou práci, takže místo toho, abych někam jezdil, se hrabu v archivu. Ještě než přišel covid, měl jsem velkou touhu vydat knihu ze sibiřských fotek, což se mi díky skupině 400 ASA podařilo. Potom jsme ještě společně s Karlem Cudlínem a Janem Dobrovským vydali knihu o Ukrajině. Takže to není tak, že bych přestal cestovat jen kvůli koronaviru. Prostě mám teď období, kdy jsem hlavně zpracovával materiál, který jsem nafotil. A až syn vyroste, tak třeba zase budu víc cestovat.

 

To, že právě během koronavirové pandemie vznikl i váš nový projekt Negativy z popelnice, tedy souvisí s tímhle obdobím necestování?

Jsem milovník starých krámů. Nikdy jsem neměl moc peněz, takže jsem si nemohl kupovat krásné a drahé starožitnosti. Ale když jsem šel na blešák a viděl tam krabičku s negativy, která stála nějakou směšnou částku, koupil jsem si ji. Navíc si sám jako fotograf uvědomuji, jakou dá práci něco vyfotit, vyvolat a zaarchivovat. Prvotní signál, který ten zájem nastartoval, proběhl, když mi bylo sedmnáct a naskytla se mi možnost koupit šest tisíc velkoformátových negativů po fotografu Františku Benešovi. Ty negativy jsou z let 1908 až 1938, a když jsem začal otevírat obálky, na nichž bylo napsáno Palestina, Egypt nebo Turecko, hrozně mě to bavilo. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že ty negativy někdy budu skenovat a budu z nich chtít udělat výstavu. Prostě jsem je koupil a od té doby jsem postupně začal negativy sbírat. Baví mě prohlížet neznámé obrázky a hledat tam poklady. Je to, jako když chodíte na houby a máte radost z úlovků.

 

A během koronaviru na ně tedy přišla řada?

Ono to souvisí i s tím, že nás se ženou živí činnost, která je hodně závislá na galeriích. Nabízíme skenování fotografií, přípravu výstavy. A když přišel lockdown a všechno bylo zavřené, ubyli nám samozřejmě zákazníci. Takže aby nám z toho nehráblo a neztratili jsme každodenní rytmus, začali jsme zpracovávat náš archiv. Už dřív jsem publikoval fotky na svém vlastním profilu na Facebooku, kde mám sice asi 1 500 přátel, ale uvědomil jsem si, že to asi nestačí. Navíc mě zajímalo, jestli takových magorů, jako jsem, není víc, a založil jsem facebookovou skupinu Negativy z popelnice. Zároveň jsem chtěl umožnit i ostatním lidem, aby na jednom místě zveřejňovali fotografie ze svých archivů.

 

Teď má vaše skupina na Facebooku přes šest a půl tisíce členů, což je slušný základ. Vlastně jste vyvolal určitou vlnu.

Původně jsem vlastně chtěl vyvolat úplně jinou vlnu. Samozřejmě mě těší, že tam těch lidí je hodně, ale myslel jsem, že vznikne jen komorní skupina lidí, kteří jsou podobně zaměření jako já, a že si tam budeme ukazovat, co jsme zrovna naskenovali. To se úplně nestalo, většina lidí se tam chodí jen dívat. Přispěvatelů tam bohužel moc není. Navíc lockdown skončil a já na skupinu budu mít míň času. Proto by mě těšilo, kdybych nebyl nejintenzivnějším přispěvatelem.

 

Řekl jste, že první negativy jste koupil v sedmnácti. Jak se k vám dostaly ty další? Nakupujete je cíleně?

To je různé. Část negativů jsem třeba dostal od kamaráda z Ukrajiny, který se jednu dobu živil cíleně jen tím, co našel v popelnici. A při procházení popelnic občas našel nějaké negativy nebo diáky, které mi pak přinesl. Proto se ostatně i skupina na Facebooku jmenuje Negativy z popelnice. Jinak samozřejmě negativy kupuji, velká systematičnost v tom ale není. Obcházel jsem třeba bazary, blešáky a občas jsem se díval i na Aukro. Ale zrovna u aukcí se stalo to, co jsem čekal. Od doby, kdy se mnou vyšly dva rozhovory, jsou negativy na Aukru výrazně dražší. Takže už se aukcí ani neúčastním.

 

Kolik negativů nebo diapozitivů vlastně máte?

Kolem sta tisíc. Zrovna nedávno jsme s kolegou Pavlem Vančátem, se kterým projekt konzultuji, odhadovali, že máme zpracovanou asi polovinu, dalších zhruba padesát tisíc negativů nás ještě čeká. Je to práce tak na rok.

 

Což zas není tak dlouhá doba, uvážíme-li, že jste na to s manželkou jen dva.

Máme dva skenery, které byly dřív součástí minilabů a které umí skenovat kinofilmové nebo svitkové negativy poměrně rychle. Jsme schopní naskenovat i deset kinofilmů za hodinu, takže když někde koupíte padesát roliček, za den je v pohodě zdigitalizujete. Pak už jen vybíráte zajímavé záběry. Ale jsou samozřejmě věci, které jdou naopak velmi pomalu. Mám například velký archiv diapozitivů, které jsem o dlouhých zimních večerech ručně vyndaval kus po kusu a zastrkával je do fólií. Diapozitivy si nechávám na konec, protože s tím bude strašná práce, musí se to skenovat po jednom políčku. I když se říká, že barevné negativy a diapozitivy by se měly skenovat jako první, protože se kazí.

 

 

Máte nějaké plány, že z projektu na Facebooku vznikne něco většího? Třeba webová databáze?

To je pro mě stále velká otázka. Byl bych rád, kdyby se minimálně celý můj archiv přesunul na web. Nemyslím tím jen stránku na Facebooku, která je omezená právě touto sociální sítí. Adekvátní webová stránka, kam by mohli přispívat i ostatní lidé, by byla fajn. Nechci, aby to byl jen můj projekt, jeden člověk to nezvládne. Existuje maďarský Fortepan, líbí se mi. Oproti nim bych ale chtěl mít na webu i prvky, které oni nemají. U nich se dá hledat hlavně podle časové osy, já bych rád měl i osu mapovou, lokalizační. V negativech jsou často snímky, které nenesou žádné fotografické kvality po stránce kompoziční nebo estetické, ale jsou informativní. Když ale nevíte, co na snímcích je, nemají pro vás žádnou hodnotu. Teprve v momentě, kdy fotku naskenujete, vyvěsíte na web a zeptáte se, odkud to může být, lidé začnou místo lokalizovat. Najednou se třeba najde člověk, který řekne: „Jé, to je můj barák před sto lety.“ V takové chvíli najednou získá fotka úplně jinou hodnotu. Je to i tím, že celá tahle úchylka začínala zmíněnými negativy Františka Beneše. Bavilo mě objevovat negativy a cestovat po těch místech, kde fotograf před sto lety byl. A víc si potom dávám ta místa do souvislostí.

 

Vybudovat rozsáhlou databázi, o které mluvíte, není zrovna levná věc. Nezkoušel jste třeba kontaktovat oficiální instituce, jako je třeba Národní knihovna?

Otázka, jak to celé zaplatit, je samozřejmě zásadní. Přál bych si, aby se mi podařilo najít nějaké peníze na provoz webu i na nějakého brigádníka, který by pokračoval v digitalizaci negativů. Zatím se to ale nepodařilo. Trošičku se to snažíme relativizovat tím, že děláme výstavy a tuhle naši práci bokem bereme trochu jako naši reklamu. Občas někteří naši zákazníci řeknou: My víme, že děláte i tohle, a líbí se nám to. U toho ale zatím zůstalo.

 

Takže nebyl zájem ani ze strany oficiálních institucí?

Ne. Já bych se tomu nebránil, třeba i jen tomu, aby nás někdo zaštítil. V tuto chvíli mám archiv negativů a prostředky, jak je digitalizovat. Zároveň mám zkušenosti, jak se digitalizované fotografie zpracovávají nebo jak vybrat ty nejlepší. Ale pro to, abych napsal žádost o grant nebo vytvořil webovou stránku, kapacitu a energii nemám. Potřeboval bych proto někoho, kdo by řešil právě tyhle věci.

 

Na Facebook dáváte fotky ze všech období. Máte nějaké svoje oblíbené?

Takhle jsem se nad tím nikdy nezamýšlel. Osobně třeba nesdílím nadšení pro retro, jako to má spousta lidí. Narodil jsem se v roce 1980 a osmdesátá léta pro mne byla šedivá a divná. Nemám potřebu si proto připomínat, jaké jsem měl hračky nebo v jakém oblečení jsem chodil. Zároveň ale nemám problém zveřejnit sérii fotek z této doby. Mám vlastně i jednoho autora z Lovosic, který v osmdesátkách hodně fotil. Některé snímky připomínají tvorbu slavného anglického dokumentaristy Martina Paara, i když to určitě nebylo zamýšlené.

Ale když o tom teď přemýšlím, tak mám asi větší vztah k období do druhé světové války.

 

Proč?

Možná je za tím fakt, že tehdy fotografové k fotografii přistupovali daleko zodpovědněji než dneska. Fotografie začala být tehdy víc dostupná a oni se jí věnovali často do hloubky. Mám v archivu třeba negativy Jaroslava Chlebečka ze Skalice u Znojma, který žil celý svůj život na vesnici. Naučil se prostě polévat skleněné destičky želatinou a k výrobě snímků, které pak rozdával a prodával lidem okolo, nepotřeboval ani elektřinu.

 

Co by měli podle vašich zkušeností lidé dělat, když najdou staré snímky? Mohou se na vás obrátit?

Hodně záleží na tom, jestli člověk je nadšenec a chce si to sám digitalizovat. Pokud ne, tak ať najde člověka ve svém okolí, kdo mu to zdigitalizuje. A pokud je někdo nadšenec, tak existují dva způsoby, jak převést negativy do digitální formy. Buď to naskenuje na skeneru, nebo to přefotí fotoaparátem. A vlastně, když to hodně přeženu, tak někomu může stačit, když si to přefotí mobilem. Na internetu se dá najít řada návodů.

 

Jste členem fotografické skupiny 400 ASA, v červnu jste měl v její galerii na pražském Smíchově výstavu snímků z projektu Siberia. Ten trval, pokud se nepletu, přes dvacet let. Pracujete tak dlouho ještě na nějakém dalším projektu?

To jste mě zaskočil. V rámci naší skupiny 400 ASA mají nyní všichni členové fotografický projekt s nějakým divadelním souborem, já si dal ale trochu pauzu. Myslím, že je důležité, aby člověk uzavřel nějaké kapitoly. Mám třeba obrovské množství fotek, které jsem fotil v České republice, fotografuju vlastně od 13 let. A chtěl bych tyhle snímky nějakým způsobem zpracovat. Také mě trošičku láká, jestli se nevydat ještě do archivu ze zemí bývalého Sovětského svazu a neudělat barevnou knihu, protože asi 80 procent záběrů je focených buď na diapozitivy, nebo na barevný negativ, případně digitál. Dal by se z toho udělat jiný výběr na základě barevné estetiky.