Na trzích mu byla zima, e-shop s výrobky z ovčí vlny mu vydělal miliony

Martina Bernátka jste mohli v minulosti potkat na poutích nebo vánočních trzích, jak stojí ve stánku a prodává lidem výrobky z ovčí vlny. Z pouličního prodejce se během pár let dokázal vyšplhal se svojí firmou Ovečkárna k obratu čtvrt miliardy ročně. V takový úspěch ještě před pěti lety nevěřil. „Tím, že je člověk naivní a má nápady, za kterými si bezhlavě a tvrdě jde, tak se firma posouvá,“ říká dvaatřicetiletý podnikatel.

Jak vznikla Ovečkárna?

S ovčí vlnou začal nejprve podnikat můj otec. Postupem času, zhruba okolo roku 2016, jsme ale šli každý svou vlastní cestou. Společně s manželkou jsme chtěli začít podnikat moderněji a po svém. Naše firma Ovečkárna vznikla v roce 2011.

 

Jaké byly vaše začátky s ovčí vlnou?

Když jsem byl mladý, chodil jsem k tátovi na brigádu. Jezdil jsem den co den po trzích prodávat výrobky z ovčí vlny. Každý den jsem byl na jiném místě. Musel jsem velmi brzy vstávat, dojet na místo, ve tmě a v zimě postavit stánek o jednom stolku a čekat, kdy dorazí první zákazník.

 

 

A ze stánkového prodeje jste se později dokázal přeměnit ve firmu s obratem čtvrt miliardy korun?

Z obyčejného venkovního stánku s pár produkty z ovčí vlny vznikla během pár let Ovečkárna. Takže ano, dá se to tak říct.

 

Jaký byl onen zásadní okamžik, který vedl ke změně a růstu?

Samozřejmě, že to nebylo snadné. Byl jsem do toho ale zapálený a bavilo mě to, i když jsem taky udělal hodně přešlapů a špatných rozhodnutí. První krůček k nějakému rozvoji se každopádně odehrál v zimě roku 2011, když jsem prodával naše produkty na vánočních trzích ve Valašském Meziříčí. Byla to skvělá příležitost, protože máte dvacet čtyři dní vysokou tržbu a z ní pak můžete žít celý rok. Zároveň ale od té doby vánoční trhy nesnáším. Když jsem tam mrznul, říkal jsem si: „Proč bych pořád prodával venku?“ A tak jsem začal s e-shopem. Mezi lety 2012 a 2013 ale Ovečkárna nefungovala vůbec.

 

Proč nefungovala?

Byl jsem mladý, všechny peníze jsem utratil a skončil jsem. Byl jsem na úřadu práce, zkoušel jiná zaměstnání. Až v roce 2014 a 2015 jsem se k tomu vrátil a začal se zase naplno věnovat Ovečkárně.

 

Takže jste začínal znova od nuly?

Je to tak. Od této doby se píše historie současné Ovečkárny.

 

Kde jste na to vzal finanční kapitál?

Měl jsem s otcem obchodní vztah a odebíral jsem od něj zboží. Nabral jsem zboží na dluh a postupně mu to splácel.

 

DŮCHODKY STÁLE VEDOU

Jak se za tu dobu proměnila vaše strategie a sortiment?

Stále nejprodávanější jsou jednoznačně bačkory, takzvané důchodky. Pak deky, televizní bačkory a ponožky. Pořád se prodává to, s čím jsme začínali, to je jádro celé firmy. Ohledně strategie je to tak, že předtím jsme měli produkt a ten jsme museli prodat. Dnes máme informace o tom, co lidé chtějí a podle toho jim nabízíme nové produkty. Neprodáváme taky jen výrobky z vlny, ale i dalších přírodních materiálů. Například bavlněné či bambusové ponožky, přírodní kosmetiku nebo dřevěné hračky.

 

Jsou produkty z ovčí vlny atraktivní i pro mladé?

Máte pravdu, že primárně byly produkty z ovčí vlny vyráběné pro starší věkovou kategorii. Věci, se kterými jsme začínali, jsou, jak už jsem zmiňoval, dodnes nejvíce prodávané. Čím víc se ale Ovečkárna rozrůstá, tím může nabídnout i více produktů pro širší věkovou skupinu zákazníků. Do značné míry tomu napomáhá i to, že v Ovečkárně pracuje hodně mladých lidí, kteří přichází s novými nápady. Díky tomu se nám daří zasáhnout mladší ročníky.

 

Co u vás mladí nakupují?

Například termoprádlo je určitě kategorie, která oslovuje širokou skupinu zákazníků. Taky nabízíme oblečení na běžné nošení. Loni na podzim jsme začali nově prodávat vlněné svetry a kabáty pod vlastní značkou Vlnka, které oslovily i mladší cílovou skupinu. Na letošní jaro máme přichystanou novinku – vlněné tenisky.

 

Kde berete ovčí vlnu?

V Česku nejsou žádné továrny na vlnu, když nebereme v potaz nějaké rukodělné výrobce. A i když se třeba v Česku něco vyrobí, materiál většinou z Česka nepochází, ovčí vlna se nakupuje v zahraničí. Většina našich produktů je vyrobena z vlny, která má certifikát WoolMark®, což zaštiťuje kvalitu vlny i její zpracování.

 

Záleží na druhu ovcí, když chcete z ovčí vlny vyrábět věci? Nebo je to jedno a může se použít ovčí vlna ze kterékoli ovce?

Na tom záleží opravdu hodně. Na ovčí vlně se podepisuje mimo jiné i podnebí, ve kterém ovečky žijí. Jedni z našich dodavatelů kupují vlnu z Nového Zélandu, kde je jedna z nejčistších a nejkvalitnějších vln. Nemůžete vyrobit například spodní prádlo z ovcí, které jsou v Čechách na Valašsku. Z české vlny byste mohli vyrobit svetr, který by vás kousal a píchal, což asi nikdo nechce.

 

Co způsobuje to, že některé svetry při oblečení na pokožce koušou a jsou nepříjemné?

Jde o druh a jemnost jejich vlákna. Pokud se někdo bojí koupit si oblečení nebo přikrývku z ovčí vlny, protože si z dětství pamatujete, jak pletené svetry od babičky kousaly, tak ho mohu uklidnit, že zpracování vlny od té doby urazilo pořádný kus cesty kupředu. Ovčí vlákno se dnes třídí podle tloušťky a ty nejtenčí se pak používají na oblečení, které je v bezprostředním kontaktu s pokožkou. Nejjemnější ovčí vlna je merino. Tento druh vlny vyniká svou jemností vláken, která mají průměr kolem 18 mikrometrů. Jsou tedy několikrát tenčí než lidský vlas.

 

PRODEJ JAKO OBCHODNÍ KROK

Máte v Česku konkurenci?

Přímou konkurenci nemáme. Když jsem začínal, musel jsem si vytvořit vlastní trh. Výrobky se uchytily a místo na trhu jsme si vybojovali. Máme přírodní produkty, které lidé vyhledávali odjakživa, a troufám si říct, že ten materiál a výrobky z něj budou vyhledávat i nadále. Je to udržitelné a kvalitní.

 

Minulý rok jste expandovali do Německa. Proč zrovna tam?

Máme v plánu se rozšiřovat. V Německu jsme měli v objednávkách oproti plánu dvacet pět procent navýšení, takže se nám daří velmi dobře. Plán byl vcelku ambiciózní a v závěru jsme ho překonali. Když to srovnám například s Maďarskem a Rumunskem, kde působíme od roku 2018, tak je Německo už v červnu minulého roku začalo dohánět. Celá myšlenka a původní sortiment, který tvoří jádro naší firmy, pochází z Polska, kde to v osmdesátých a v devadesátých letech Poláci vyráběli primárně pro Němce. Je tedy jasné, že jsme šli někam, kde už na trh byli zvyklý, ale přesto ani tam nemáme přímou konkurenci.

 

 

Jak s Ovečkárnou zahýbal covid a válka na Ukrajině?

Já beru krizi jako příležitost. Mám tak nějak v povaze se nevzdávat a bojovat, takže i když všechno vypadalo katastrofálně, tak se to nakonec vytáhlo v pozitivní čísla. Ještě v srpnu 2022 jsme byli v ziskové ztrátě deset milionů korun. Do konce roku jsme to vytáhli na zhruba čtyřicet sedm milionů v plusu.

 

V roce 2021 jste se vzdal většinového podílu v Ovečkárně. Nemrzí vás tento krok?

Nemůžu říct, jestli mě to mrzí, nebo ne. Hodně to mrzelo manželku, ale já to beru jako krok k dalšímu firemnímu vývoji.

 

Proč jste se té většiny vzdal?

Bylo to kvůli minimalizaci rizik při vstupu firmy na německý trh. Při covidu jsem firmu prodal za vcelku hezké peníze a byl to dobrý obchodní krok.

 

Firmu jste prodal fondu Hartenberg Capital, který spravuje mimo jiné kapitál svěřeneckých fondů Andreje Babiše a eRockets. Nedostali jste od zákazníků negativní reakce, když jste část firmy svěřil fondu Hartenberg?

První negativa jsme postřehli až teď v lednu při prezidentské volbě. Mrzí mě, že Ovečkárna možná dostala nálepku, kterou si nezasloužila, protože žádné přímé propojení s Andrejem Babišem v tom nevidím.

 

Šel byste do Ovečkárny znovu?

Myslím si, že většina lidí má v tomhle směru takovou „náhoduštěstí“. Náhodou něco udělají, protože jsou často mladí a naivní, stejně jako jsem byl já. Čím jste zkušenější, tím si věci dokážete více promyslet a zanalyzovat. Tomu, že budeme mít čtvrt miliardy obrat, bych ještě před pěti lety nevěřil. Tím, že si ale jdete bezhlavě a tvrdě za svými nápady, se firma posouvá. A ten posun je i v okamžiku, kdy se to rozhodnutí ve finále ukázalo jako špatné. Podle mě je nejdůležitější ta prvotní naivita. Bylo mi jedno, že jsem v začátcích jezdil s modrým pick-upem a lidé mi říkali Pošťák Ondra. Bylo to auto za patnáct tisíc a autem bychom to ani moc nazvat nemohli, byl to spíš funkční vrak. Jezdil jsem s tím prodávat a v té době mi to nepřišlo vůbec špatné nebo jako něco, za co bych se styděl.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama