Srdcem jsme stále propojení v Československu

Co jste na začátku vašeho působení na Slovensku věděla o propojení české a slovenské scény?

Když jsem se přestěhovala do Bratislavy, myslela jsem si, že Češi znají slovenskou kulturní scénu velmi dobře, a funguje to i naopak. Jenže záhy se mi potvrdilo, jak moc se v tomhle směru lišíme. Setkala jsem se se zástupci hlavních kulturních institucí a bylo patrné, že Slováci průběžně stále pečlivě sledují, co je u nás v kultuře nového, zato v Česku ta znalost není tak silná. A podobné je to i se znalostí jazyka. Na Slovensku je naprosto běžné, že se dívají na Českou televizi nebo čtou české knihy, noviny či časopisy, ale v Česku zájem o slovenská média moc není a se znalostí slovenštiny – hlavně u nejmladší generace – je to dost jiné než se znalostí češtiny na Slovensku.

 

Čím si vysvětlujete tuhle disproporci?

Jsem z generace, která se narodila v Československu. Vnímali jsme slovenštinu na každodenní bázi – od slovenských pohádek až po slovenské kapely. Takže pro mě bylo vždycky přirozené pohybovat se v československém prostředí. Proč z české strany není tak velký přehled o současné slovenské kultuře, nevím, ale je to rozhodně otázka k zamyšlení možná pro všechny. V příštím roce chceme iniciovat několik společných projektů napříč obory, protože budeme slavit třicet let vzniku samostatných republik.

 

REPUBLIKA JAKO PUZZLE

Na co se chcete zaměřit?

Začali jsme vlastně už letos na podzim, kdy jsme u nás v Českém centru v Bratislavě pořádali besedu s Pavlem Kosatíkem, který napsal knihu Slovensko třicet let poté. Před pár dny se konal v Bratislavě Design Week. Jedním z našich hostů byl renomovaný český designér Jakub Berdych, kromě jiného autor ikonického porcelánového podnosu ve tvaru České republiky. Oslovili jsme ho, zda by právě k výročí 30 let od rozdělení nevytvořil tvar Slovenska, a v galerii Českého centra proběhl nedávno křest. Dokonale k sobě obě porcelánové republiky pasují jako puzzle, ale samozřejmě, že fungují i samostatně. Dále jednáme s Českou tiskovou kanceláří o fotografické výstavě z jejich archivů, kterou plánujeme vystavit venku na nábřeží Dunaje, kde je pomyslná česká sekce. Je tu Lavička Václava Havla a Náměstí Tomáše Garrigua Masaryka i s jeho sochou. Chystáme také projekt v nově zrekonstruované Slovenské národní galerii. Plánujeme na jaro výstavu od Vladimíra 518, Architektura 58–89, která byla úspěšně představena české veřejnosti v Praze.

 

Letos jste prezentovali výstavu Tváře české krajanské komunity na Slovensku. Liší se tahle komunita od ostatních v zahraničí?

Nejsou to krajané – emigranti, tak jak je známe z jiných zemí, kde se museli potýkat s tím, jak je přijme většinová společnost v cizině. Když se bavím s českými krajany na Slovensku, říkají mi, že vždy cítili maximální podporu v tom, čemu se věnují. Nikdy se mi nestalo, aby někdo zmínil nějaké negativní reakce vůči Čechům. V rámci projektu o krajanech jsme chtěli zmapovat, proč se vůbec věnují propagaci české kultury a historie, a přiblížit jejich práci mladší generaci. Slovenský fotograf Peter Korček portrétoval všechny předsedy a předsedkyně krajanských spolků. Natáčeli jsme s nimi rozhovory, kde jsme se jich ptali, co je při práci motivuje, proč je baví práce v krajanských spolcích a organizacích. Vydali jsme knihu Malá kniha o velkých krajanech a vytvořili putovní výstavu, která byla k vidění nejdříve u nás v Galerii Českého centra v Bratislavě, pak v Košicích, Staré Lubovni a nyní je v Muzeu Čechů na Slovensku v Martině. Tento celý projekt vznikl v úzké spolupráci s českou ambasádou v Bratislavě.

 

KŘEHKÁ SVOBODA

Další putovní výstava se věnovala významným českým ženám z naší historie i současnosti. Jsou inspirativní i pro slovenské publikum?

Výstava „České hrdinky – významné ženy české historie a současnosti“ vznikla v roce 2020 ve spolupráci Českých center a Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, kde Renáta Fučíková vede Ateliér didaktické ilustrace. Její studenti a studentky ilustrovali 51 příběhů, které napsala Kateřina Tučková a historička Lenka Křížová. Tato výstava putovala po zahraničních pobočkách Českých center a my jsme si ji doplnili o videorozhovory. Oslovili jsme Slovenky, které jsou aktivní v kultuře, politice či vědě, aby nám řekly, která Češka je inspirovala a proč. Většinou mluvily o osobnostech z oboru, které jsou jim blízké, například architektky zmínily Evu Jiřičnou a političky Madeleine Albrightovou.

 

Kromě toho máte ještě jeden projekt, který se věnuje ženám, ale z trochu jiné perspektivy. O co se jedná?

Koncem roku se v Bratislavě konal Design Week. Letošní ročník měl jako hlavní téma křehkost, což se dá chápat nejen jako křehkost materiálu, ale také v symbolické rovině. Jak moc je křehká svoboda, kterou máme? A jak snadné je o ni přijít… V listopadu jsme vyhlásili soutěž pro ukrajinské umělkyně, aby výtvarně zpracovaly, jak vnímají křehkou svobodu. Naprosto nás ohromilo, kolik se jich ozvalo a jaké práce zaslaly! Dohromady to bylo přes 70 grafik, z nich jsme vybrali ty nejlepší a pozvali jsme autorky na Design Week do Bratislavy. Projekt jsme realizovali spolu s Goethe Institutem a Francouzským institutem za podpory Fondu solidarity EU.

 

NEJEN HAVEL

Inspirativním osobnostem se věnoval také projekt Czech Image, který jste v roce 2018, kdy se slavilo výročí založení republiky, iniciovala v Česku i v zahraničí. Co se vám podařilo zjistit?

Nejdřív jsme zapojili mladou generaci, protože nás zajímalo, jak vnímají Česko. Studenti z Ateliéru grafiky Západočeské univerzity v Plzni měli vytvořit sérii plakátů, kde by se zamysleli nejen nad naší historií, ale také nad tím, jaká je naše současná image. Hodně často používali nejrůznější slovní hříčky jako například „kubista / Kubišta“. Moc se mi líbilo, jak začínající umělci dokázali s nadhledem zpracovat nejrůznější české stereotypy. Na plakátech pracovali třeba s motivem piva, kterého se u nás prý vypije nejvíc na světě, nebo s obrázkem mužů, kteří nosí ponožky v sandálech. Z vítězných plakátů jsme dali dohromady výstavní kolekci, která putovala po Česku, ale i v cizině.

 

Překvapilo vás, jak téma pojali zahraniční studenti?

Zaujalo mě, že si našli čas a skutečně si o Česku něco více zjistili, což bylo vidět z jejich prací. Například polští designéři vytvořili plakát s motivem české pohádkové postavičky Krtečka a zakomponovali ho do předvolební kampaně Baracka Obamy. Hodně humorný byl návrh ze Španělska, kde autor na bílém plakátu napsal jednoduchou větu: „I don’t even know where the Czech Republic is“. Neboli „Ani nevím, kde je Česká republika“. A tento text napsal v našich národních barvách. Další designéři pracovali s českou diakritikou – hlavně s háčky nad písmeny nebo s dobovými snímky významných událostí naší historie, například se záběry z prvních dnů okupace v roce 1968. Autoři vítězných návrhů přijeli do Česka a setkali se se studenty Ateliéru grafiky z Plzně a proběhlo mezinárodní studentské setkání. Na závěr projektu jsme měli ještě sérii rozhovorů s osobnostmi z celé Evropy, kterých jsme se ptali, co se jim vybaví, když se řekne Česko. Nejčastěji zmiňovali naši kulturu – hlavně Franze Kafku nebo Václava Havla.

 

INOVACE PROGRAMU

Propagovat českou kulturu v Bratislavě zjevně není složité, ale jak se vám daří zaujmout publikum v regionech?

Oproti jiným zemím jsme ve velké výhodě, protože jak jsem zmínila, je tu dlouhodobý a přirozený zájem o českou kulturu. Ozývají se nám zástupci slovenských kulturních institucí z celého Slovenska, ať podpoříme účast českých umělců na místních akcích. Vytvořili jsme webový portál České stopy, který zaznamenává kulturní události na Slovensku s českou účastí, nebo program Putovky, kde bezplatně nabízíme k zapůjčení výstavy, které máme k dispozici a zajišťujeme také jejich dopravu.

 

Většinu loňských akcí jste museli všemožně obměnit kvůli pandemickým restrikcím. Zůstaly některé změny v programu?

Pandemie nás „nasměrovala“ k tomu, že jsme překlopili výstavy a další akce na internet nebo do venkovních prostor. A svým způsobem nám tato atypická situace pomohla, protože jsme díky tomu získali nové publikum. Od loňského roku realizujeme většinu výstav ve dvou verzích – pro vnitřní prostor, ale také pro outdoor. Velmi úspěšná je výstava Labyrint světa, inspirovaná dílem Jana Amose Komenského, která zahajovala své putování po Slovensku symbolicky na Komenského náměstí v Bratislavě. Kurátor Jaroslav Anděl vybral úryvky z textů tohoto významného pedagoga, které jsou dodnes aktuální, a propojil je s jedinečnými kolážemi českého výtvarníka Miroslava Huptycha.

 

 

Vloni jste také začali s novým festivalem v Bratislavě. Na co jste nalákali publikum?

Český dům, kde sídlíme, je v ulici Prepoštská přímo v historickém centru města. V sousedství máme několik kulturních a mezinárodních institucí. Napadlo nás, že se navzájem propojíme a ukážeme náš společný kulturní program ve venkovních i vnitřních prostorách. Festival pod názvem Přepoštská United měl velký úspěch, takže v něm určitě budeme pokračovat. Zapojujeme se také například do bratislavské oblíbené akce Biela noc, což je festival světelných efektů v Bratislavě. Měli jsme návštěvnost v naší galerii přes tři a půl tisíce lidí během víkendu, kdy bylo otevřeno do půlnoci. Spolupracujeme také s vedením festivalu Měsíc fotografie. V rámci letošního 32. ročníku jsme zahajovali festival společnou výstavou významného českého fotografa Antonína Kratochvíla, která byla propojena se sousedícím Středoevropským domem fotografie.

 

Mluvily jsme o vlivu české kultury na Slovensku. A jak nyní – po dvou letech – vnímáte československou symbiózu?

Ty naše vztahy jsou opravdu jedinečné. Přijde mi, že jsme sice dvě země, které se rozdělily, ale srdcem jsme stále velmi propojení. Je to ohromný dar, který si musíme pěstovat, a to je právě ten odkaz na mladou generaci. Člověk se tu prostě cítí jako doma.