Divák už naši práci zná, musíme se ho snažit překvapit

Jméno kameramana Vladimíra Smutného najdete v titulcích filmů Nabarvené ptáče, Kolja, Smrt krásných srnců, Tmavomodrý svět či třeba Kuky se vrací. Aktivně natáčí i ve svých osmasedmdesáti letech. „Myslím, že stáří je o umění ztrácet. Přijmout, že některé věci, které jste dříve zvládli, teď již nejdou. Ale nepřijímat to bez boje,“ říká muž, který si svého zatím posledního Českého lva převzal loni.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jednou jste o sobě řekl, že jste „dost soutěživý“. Umíte si užít film? Nebo v kině myslíte jen na to, jak je scéna nasvícená a z jakého úhlu je zabraná?

V tomhle jsem takový ambivalentní. Když mě děj zaujme, dokážu i u vlastního filmu zapomenout, jak jsem to dělal. To samé mám u filmů druhých. Do kin chodím velice často, sleduju naši i mezinárodní tvorbu, zajímá mě, jak se vyvíjí kameramanská práce ve světě a jaké jsou trendy. Často se mi ale stává, že v tu danou chvíli více sleduju děj a techniky analyzuju až dodatečně.

 

Prokouknete je vždy?

Obvykle ano. A často i diváci. Kameramanská práce se sice se zlepšující se technikou inovuje, ale diváci, kteří film dobře sledují, už často umějí předvídat, jaký bude další záběr a také jaký bude další vývoj scénáře. S tím musíme počítat a snažit se diváka nějakým způsobem překvapit a zaujmout. Ale to není možné v každém filmu.

 

Je pravda, že často stačí jen sledovat, která část scény je nasvícená, a víte, že se tam brzy někdo objeví…

Přesně tak, zrovna včera jsme dělali scénu, kde byly dveře a pan režisér mě upozornil na to, abych je v kompozici neukazoval celé. To aby nebylo jasné, že jsou tam proto, aby jimi někdo přišel. S vyprávěním se musí zacházet obratně.

 

 

Učíte se stále?

Aby vás ta práce bavila, musíte pořád hledat nové vyjadřovací a technologické postupy. U filmu je zajímavé, že čas od času někdo přijde s novým stylizačním prvkem a ten je pak emotivní. Například když si vezmete film maďarského režiséra Lászla Nemese Saulův syn – film, který se odehrává v koncentračním táboře. Kameraman využívá toho, že většina lidí má povědomí o tom, jak tyto tábory vypadaly a co se v nich dělo, a snímá je rozostřeně. Ostrý je jen hlavní představitel, který je však také obvykle zezadu. Tím diváky nutí k tomu, aby si scénu ve své hlavě sami dotvořili. To je například trend, který se nyní ve filmech často opakuje.

 

To je silné.

Je, ale každá stylizační novinka nese tu největší emoci, jen když ji použijete poprvé. Podruhé je to už jen replika a tou nikoho moc nepřekvapíte. Nicméně stejně tyto nové trendy musíte sledovat a věci, které se používají, si musíte škrtat a hledat stále něco nového. To je na práci kameramana zajímavé.

 

V Americe mají na všechno lidi

Když porovnáme techniky, zaostáváme za světem, nebo třeba i v něčem vedeme?

V ničem nevedeme. A není to otázka umu nebo tradice, ale rozpočtu. Česká republika má dobrou tradici, ale částka, která u nás musí stačit na celý film, by u amerického filmu stačila mnohdy jen na tři natáčecí dny. Amerika je specifická v tom, že tam mají tvůrci filmů na všechno lidi. Vy nemusíte nic vymýšlet, oni to vymyslí za vás.

 

Co například?

Technické věci. Například když natáčíte na lodi, nemusíte se zabývat tím, jak to půjde v těch vlnách snímat, aby se horizont nehoupal z kopce do kopce. Na to máte tým odborníků, kteří s tím mají zkušenosti a řeknou vám, jak a čím horizont stabilizovat. Vyřeší technologii natáčení, a vy pak máte svobodnou hlavu na to, abyste se mohla věnovat režisérovi, příběhu, světlům a podobně. Nicméně i u nás jsou už obory na světové úrovni. Zaostává jen vybavení a technika. Nová technika v Čechách je, ale peníze na ni mají jen zahraniční štáby. Český film je chudý a nemůže si dovolit půjčit ty nejnovější technologie a nejlepší kamery a objektivy. Naštěstí pro nás je film o příběhu a emocích, technika je jen prostředek.

 

Co všechno jste už musel dělat pro dobrý záběr?

Všechno, co je potřeba a co mě napadlo. Režisér chce vyprávět příběh a vy spolu s ním musíte ke scénáři najít obrazový styl. Ale co vás napadne, to také musíte obrazově zrealizovat. A když vás nenapadne nic, tak máte sice klid, ale divák na film brzy zapomene.

 

 

Natáčení pod vodou? To není pro mě

Máte limity? Do čeho byste už nešel?

Co se týká pohybu na souši a asi ve vzduchu, jsem v pohodě. Ale natáčení pod vodou, toho se neúčastním. Dnes se třeba již na FAMU technologie natáčení pod vodou prakticky vyučuje. Musíte mít kameru v boxu, mít na sobě závaží, a pak v té studené vodě mrznout. To není pro mě. V minulosti jsem točil na hladině, kdy jsem se pohyboval zhruba 30 cm pod ní. To je asi můj limit.

 

To zní náročně. Jak se udržujete v kondici?

Prací. Vzhledem k tomu, že jsem za mlada hodně sportoval, tak mám ještě z čeho čerpat. Ještě to doznívá. I když si už dnes všímám toho, že se mi okolí snaží pomáhat. Třeba když někam stoupám. Je to, jako když překročíte určitou věkovou hranici a lidé vám začnou pomáhat do kabátu. Do nekonečna ta fyzická kondice nevydrží. Nicméně je to tak, že nesportuju, abych mohl natáčet, ale natáčení mě udržuje v kondici.

 

Přijímáte pomoc s vděkem, nebo vás to štve?

Pokud to jde, tak to slušně odmítám, snažím se věci dělat sám, abych nezakrněl. Ale vidím, že okolí vnímá, že jsem přece jen už trochu starej a potřebuju pomoct. Když jsme dělali Tři bratry, natáčeli jsme jízdu koňským kočárem. Kamera na něm byla zvenku připevněná a já musel běžet vedle, abych s ní mohl pohybovat. Dřív by mi ten kočár nikdy neujel, ale teď jsem běžel a najednou mi kočár i s kamerou ujel, ten, kdo běžel se mnou, záběr dotočil. Myslím, že stáří je o umění ztrácet. Přijmout, že některé věci, které jste už dříve zvládli, teď již nejdou. Ale nepřijímat to bez boje.

 

 

Mluvíte o stáří, ale hodně aktivně natáčíte…

Já jsem začal příliš pozdě. Vlastně až ve čtyřiceti letech jsem začal natáčet samostatně, tak jsem si říkal, že co nebylo v mládí, měl bych si prodloužit ve stáří. Uplatnit ty své zkušenosti.

 

Talent a touha

Vy ty zkušenosti také předáváte dál, učíte na FAMU. Často slýchám nářky profesorů lékařských oborů. Hrozí se toho, kdo nás bude jednou léčit. Kdo nám bude natáčet filmy?

Rozhoduje talent a touha. Nadání je buď od pánaboha, nebo od přírody. Když ho máte a pomůžete mu se rozvinout, klapne to. Nebál bych se toho, že by to šlo s řemeslem z kopce. Ve škole vidím talentované lidi, kteří i mě mnohdy překvapí. Je to hezké povolání a myslím, že když pro to někdo má talent, baví ho to a obětuje pro to kus života, je v tom i úspěšný.

 

 

Mně přijde, že zrovna kameraman musí mít těch talentů víc. Musíte být dobrý pozorovatel, mít cit, umět vnímat emoce, ale zároveň zvládat technickou stránku věci. Nejde to proti sobě? Jedna věc je umět si přestavit, jak by to mohlo vypadat, a druhá věc umět to vytvořit…

Ano, ale tu techniku se právě na škole naučíte. Pozvolna a krok za krokem se posluchač uvádí do technologických pravidel kamery a osvětlování. Je normální, že přijdu do ateliéru nebo na lokaci a nevím co s tím. Musím prostě začít a vyzkoušet si to přes kameru. Je zajímavé, jak se například pravidla osvětlování mění. Dříve se osvětlovalo zejména kvůli expozici, aby byla scéna vidět. Jak se však vyvíjela citlivost filmu a technika šla dopředu, osvětlení už dostávalo jiný význam. Filmy mohly více zobrazovat realitu a emoce, bylo zapotřebí ustanovit určitá pravidla osvětlování scény. Čím více světel použijete, tím více vznikne stínů. Ale to vše se dá naučit. Nyní po letech práce s filmovými světelnými zdroji bych například rád natočil film v sametovém přirozeném světle. Co jste vyjmenovala o nutnosti mít více talentů, má v sobě hodně profesí. Já třeba obdivuji lékaře, jak zvládají přístrojovou techniku a mají manuální šikovnost a ještě schopnost diagnostikovat problém v časovém limitu.

 

Z vašeho rejstříku se zdá, že jste točil snad všechny žánry. Je něco, co jste netočil a chtěl byste?

Netočil jsem třeba sci-fi, ale to bych ani nechtěl. Žánry střídám hodně rád, protože každý nový žánr vám umožní změnu vašeho stylu. Musíte se žánru podřídit a to mě baví. Když jsem začal dělat Tmavomodrý svět, neměl jsem žádnou představu o tom, jak budu snímat z letadla ve vzduchu. To jsme vymýšleli a učili se s režisérem Janem Svěrákem během natáčení. Nebo v Prokletí domu Hajnů režisér Jiří Svoboda chtěl, aby kamera létala. Natáčelo se v roce 1988, neměli jsme žádné jeřáby, žádnou techniku, která by to umožňovala. Musel jsem najít způsob, jak to udělat. Vybudoval jsem si zhruba pět metrů vysoké věže, které měly rampu pro seběh dolů. Na sobě jsem měl stabilizační zařízení Steadycam a běžel jsem z nadhledu dolů. Kamera tak k hercům jako by letěla. Byl to pohled duševně nemocného strýčka Cyrila, kterého hrál Petr Čepek. Takových situací, se kterými si musíte umět poradit, bylo víc. A to je na tomto oboru zajímavé, že vás nutí objevovat stále nové možnosti – jak kamerové, tak i vaše fyzické.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama