Vařila guláš na Donbasu, učila češtinu v Kyjevě. A pak přišla invaze

Několikrát za svůj život začínala znova na novém místě, naposledy ovšem nedobrovolně. Vysokou školu Radka Garbuzová vystudovala v 80. letech v Kyjevě, kde potkala svého budoucího manžela. Společně žili, podnikali a vychovávali děti na Donbase. Společně strávili taky šest let na Krymu. V roce 2013 se pak jejich domovem stal Kyjev, kde až do invaze Radka učila češtinu. Po útěku z Ukrajiny začala z Brna koordinovat kurzy češtiny, které uprchlíkům nabízí Českobratrská církev evangelická.

Kdy jste přijela do České republiky?

Druhého března, po šesti dnech cesty. Jeli jsme z Kyjeva, kde jsme skoro deset let žili, a kde jsem pracovala pro České centrum (Česká centra jsou příspěvkové organizace ministerstva zahraniční zřízená pro propagaci ČR v zahraničí; pozn. red.). Učila jsem tam Ukrajince češtinu. První noc invaze jsme strávili ve sklepě, a když v pátek 25. února dopadla kousek od našeho domu raketa, kterou vystřelili Rusové do věžáku na sídlišti, tak jsme během půl hodiny naházeli do tašky nějaké věci, skočili do auta a odjeli. Tehdy jsme si mysleli, že budeme pryč jen chvíli.

 

Jela jste s dcerou?

S dcerou, vnukem a psem. Muž mi zemřel před dvěma lety. Čím blíž jsme byli k hranicím, tím víc nám docházelo, co se děje a že se zřejmě hned tak nevrátíme. Naším směrem utíkaly desítky tisíc lidí, proti nám směrem na Kyjev jely tanky...

 

Nyní bydlíte v Brně-Židenicích, odkud pocházíte. Brzy po příjezdu jste tu začala učit ukrajinské uprchlíky češtinu. Jak to vzniklo?

Šla jsem navštívit moji dávnou známou Barboru Antonovou, která vede brněnský spolek Vesna a která hned po invazi začala pomáhat ukrajinským uprchlicím. Asi dva dny nato mi Barbora napsala, že v Židenicích žije farářka z brněnské Českobratrské církve evangelické. Zavolala jsem jí, slovo dalo slovo a do týdne mi volali z ústředí českobratrské církve a nabídli mi, zda bych se nechtěla stát jejich koordinátorkou.

 

 

Koordinátorka čeho?

Koordinátorkou pro uprchlíky pro Jihomoravský kraj. Zároveň jsme se domluvili na tom, že budu organizovat online kurzy češtiny pro ukrajinské ženy, které naše sbory (sborů je po republice devatenáct) ubytovaly nebo jim pomáhají. Taky jsme zahájili offline kurzy v rámci židenické fary. Velmi rychle jsme sehnali dobrovolníky a proškolili je, aby mohli učit. Dobrovolníků máme nyní kolem sedmdesáti. Prvního dubna jsme začali s výukou.

 

Jak dlouhý je váš kurz?

Je dvakrát do týdne a trvá šest až osm týdnů. Jde nám o to, abychom zájemce naučili komunikační češtinu.

 

A je to za osm týdnů reálné?

Učím Ukrajince češtinu už mnoho let a to různé věkové kategorie, takže vím, že je to reálné. Napomáhá tomu, že tu lidé žijí, mají okolo sebe tedy češtinu neustále.

 

Vlastně se vám povedlo vytvořit takovou větší jazykovou školu.

Tak nějak (smích). Kromě online kurzů se postupem doby rozrostly i naše offline kurzy, kterých je aktuálně po Brně kolem pětatřiceti. Nově jsme teď vytvořili i dvě studijní skupiny pro teenagery od dvanácti do sedmnácti let. Kurzy nabízíme zdarma. Zároveň se všechny snažíme zapojovat i jinak, pořádáme pro ně výlety, měli jsme velikonoční pečení...

 

Co konkrétně děláte vy?

Mimo jiné školím lektory a taky vedu dvouhodinový fonetický seminář, který má každý účastník kurzu hned na začátku. U nás ho děláme v kostele, to je největší místnost, kterou jsme byli schopni sehnat. Následně jsou studenti rozdělení do skupin po deseti až dvanácti, aby bylo učení efektivní.

 

Dokážete říct, kolik lidí už jste do kurzů vzali?

Pět set jich bude určitě.

 

CESTA DO NEZNÁMA

Pětatřicet let jste žila na Ukrajině. Jak jste se tam dostala?

Když jsem byla na gymnáziu, bylo populární mít sovětský diplom, tím jste si zajistila kariéru. Původně jsem chtěla jet do Německa studovat němčinu, to ale nevyšlo. Místo toho mi nabídli studium v bývalém SSSR. Zdaleka to nebylo to, co bych chtěla, ale já jsem byla tehdy kariéry chtivá, a tak jsem tam odjela.

 

Co to obnášelo, abyste tam mohla studovat?

Zapsat jsem se musela na českou vysokou školu. Dělala jsem přijímačky na technologickou fakultu ve Zlíně. To byla moje alma mater, která mě pak vyslala studovat obor, který se tady studovat nedal. Samozřejmě byla potřeba kádrová bezúhonnost. Rodiče sice nebyli ve straně, ale táta léta pracoval v Blansku na národním výboru, což trochu zastínilo jejich antikomunismus. Když mi nevyšlo Německo, nabídli mi jako náhradu několik volných oborů, musela jsem jich napsat, myslím, šest. Na ministerstvu pak sami rozhodovali, kam pojedu.

 

Co vám vybrali?

Vybrali mi Kyjev, kde jsem studovala technologii kůží a kožešin. K tomu jsem si přibrala ještě ruštinu pro cizince. Bylo to na škole, která se dnes jmenuje Kyjevská národní univerzita designu a lehkého průmyslu.

 

A na Ukrajině jste nakonec zůstala...

Ano, na konci studií jsem se vdala. S manželem jsme spolu žili pětatřicet let. Tehdy, což bylo těsně po revoluci, by byl problém uplatnit se tady se sovětským diplomem, tak jsme na Ukrajině zůstali a přestěhovali se do Makijivky, odkud manžel pocházel. Makijivka je město na Donbase, leží severovýchodně od Doněcka, s nímž téměř splývá. Dneska to jsou ta nejsmutnější místa na Ukrajině. Tady jsme začali podnikat.

 

V čem jste podnikali?

Ve všem možném. Hned po revoluci jsme tam začali vozit západní zboží. Manžel pak v roce 1992 založil velký výrobní podnik a jeho součástí byl menší textilní podnik, který jsem založila v roce 1993 já. Šili jsme všechno možné od ložního prádla přes kabáty až po hornické oblečení pro okolní doly. V roce 1995 jsem v Makijivce otevřela první českou restauraci na Ukrajině. Vařili jsme guláš, dělali jsme smažený sýr a taky jste si tam mohla dát klasického českého turka.

 

 

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste do Makijivky přijela poprvé?

Bylo to ještě během studií a tehdy jsem byla v šoku. Nedovedla jsem si představit, že se tam dá žít. Bylo to smutné hornické město. My, když řekneme barák, tak tím myslíme, že máte třeba vilu. Tam když říkali, že mají baráky, mysleli tím, že mají barabizny, a ty tam opravdu stály. Když jsme tam ale začali podnikat, byla to taková smršť, že jsem to pak už neřešila.

 

Jak dlouho jste na Donbase žili?

Třináct let. V roce 2002 jsme se přestěhovali do Kyjeva. Syn tam studoval na vysoké škole a dcera zpívala. Byla velmi talentovaná a pro kariéru zpěvačky byl Kyjev lepší místo než Donbas. My jsme tu s manželem zase začali podnikat. On si založil výrobu na asfaltové směsi a já si zase otevřela restauraci.

 

ZÁVODNÍCI NA KRYMU

A pak jste se zase přesunuli, tentokrát na Krym…

Původní plán byl se přestěhovat do Česka. Tenkrát už jsme čekali jen na to, až syn dostane český pas. Jenže pak se stala rodinná tragédie, syn zemřel a my se rozhodli zůstat. Kyjev se ale pro nás stal smutným místem. Asi po roce nabídli manželovi práci na Krymu. On tehdy pracoval v ústředním výboru ukrajinské motocyklistické federace, byl jedním ze zakladatelů tohoto sportu na Ukrajině a sám taky závodil. Po osamostatnění Ukrajiny jsme začali organizovat mistrovství Ukrajiny závodních motorek. A tehdy, v roce 2007, ho oslovili s tím, že se na Krymu staví velký závodní okruh (Crimea Grand Prix Circuit; pozn. red.), kde by se měla konat mistrovství světa. Pozvali si ho tam jako konzultanta a koordinátora. Já jsem po roce odjela za ním a stala se tam vedoucí personálního oddělení firmy, která okruh stavěla.

 

Po sedmi letech jste se ale zase vrátili do Kyjeva. Co se stalo?

V prosinci 2012 jsme s manželem přijeli do Kyjeva. Chtěli jsme tam být čtrnáct dní, museli jsme zařídit nějaké věci a pak jsme měli v plánu se vrátit. Ale to už se nestalo. Zavolala nám firemní právnička, že firma, která stavěla závodní okruh, všechny propouští. Jen jsme si tam dojeli pro věci a začali žít zase v Kyjevě.

 

To bylo rok před anexí…

Ano, ale už v létě tam začaly různé nepokoje. Majitel firmy byl Rus Anatolij Kuchmin a podle mne už tehdy věděl, že se něco bude dít.

 

A co je s tím okruhem teď?

Zarůstá travou.

 

Jak se vám žilo na Krymu?

Celý život jsem snila o tom, že bych chtěla mít dům u moře. Opravdu jsme ho tam začali stavět, chtěli jsme tam už zůstat…

 

V Kyjevě jste pak začala svoji už několikátou profesní kariéru, tentokrát jako učitelka češtiny.

Ještě předtím, než jsme se přestěhovali na Krym, jsem v Kyjevě dělala konkurz na ředitelku Českého centra. Když jsem se pak do Kyjeva vrátila, šla jsem se tam zeptat, zda někoho neshánějí. Tehdejší ředitelka mi nabídla, že můžu začít učit češtinu. V té době byl o ni mezi Ukrajinci velký zájem. Nakonec jsme rozjeli kurzy v jedenácti regionech Ukrajiny. Vlastně to bylo něco podobného, jako dělám teď tady.

 

Máte na Donbase nebo na Krymu známé či příbuzné? A bavíte se s nimi o tom, co se teď děje?

Na Donbase jsem strávila třináct let a byla jsem tam měsíc před referendem (obyvatelé Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny hlasovali v květnu 2014 o samostatnosti svých „lidových republik“; většina hlasovala pro nezávislost; pozn. red.). Jeli jsme tam tehdy ukázat prarodičům jejich pravnuka, zrovna byly Velikonoce. Měli jsme tam mnoho přátel a ani slovo tehdy nikde nepadlo o tom, že by někdo nechtěl být součástí Ukrajiny. Pro mne to bylo nepochopitelné.

 

A na Krymu?

To bylo podobné. Byl to internacionální ostrov, nikdy jsem tam nezažila žádné hádky, zda je lepší Ukrajina, nebo Rusko. V Kyjevě pak byla několik posledních měsíců před invazí cítit nervozita. Nikdo ale nechtěl uvěřit, že by něco takového jako invaze bylo možné. Navíc ty dvě země jsou tak provázané, mnoho Ukrajinců má příbuzné v Rusku a teď proti sobě bojují. Manželovy tety pracovaly v Rusku, kde se těžilo a kde se daly vydělat slušné peníze. Pak si koupily byty a chaty na Krymu, kde teď žijí.

 

Bavíte se s nimi?

Nedávno jsem s jednou z nich mluvila, ale o tom, co se děje na Ukrajině, jsme raději nemluvily. Moje nejbližší kamarádka, která křtila moji dceru, žije v Doněcku. Pracuje na pohotovosti, a aby mohla pracovat, musela si nechat udělat ruský pas a vzdát se toho ukrajinského. Je to těžká volba. Nechtěla bych být v její kůži a žít v těch přestřelkách, strachu a tlaku.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama