Strouhal jsem s Kennedym sýr otvírákem na pivo, vypráví novinář

S kandidátem na prezidenta Bobby Kennedym pojídal sýr, jeho bratr, budoucí prezident John Kennedy mu představil svou ženu Jackie – ta prý nebyla moc ráda, že je zrovna toho dne, na výročí své svatby, ve státě Nebraska uprostřed lánů kukuřice. O svém setkávání s americkými prezidenty vypráví v hlavním městě Nebrasky Lincoln pětaosmdesátiletý novinář Don Walton. Veterán místní žurnalistiky též vysvětluje, proč mají Donalda Trumpa v Nebrasce rádi. A proč je ve stejném státě populární i místní komunita českých krajanů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když jsem volal k vám do redakce, kolegové říkali, že už tuhle práci děláte věčnost. Jak dlouho už píšete do místních novin?

Začínal jsem už jako elév ve škole, když jsem na místní univerzitě studoval žurnalistiku. Nejprve jsem dělal takové klasické věci, jako jsou dopravní nehody. To bylo v roce 1957, dneska je mi pětaosmdesát a dělám novináře pořád. Tehdy jsem ještě psal články na stroji a vždycky přijeli kurýři z Western Union, aby je odvezli včas do redakce, počítač mi v tomhle ulehčil hrozně život… Ale teď už upřímně čekám jenom na telefon od šéfredaktora, že končím a jdu do důchodu (smích).

 

Chtěl jste být vždycky novinářem?

Vlastně ne, vždycky jsem chtěl být spisovatel, ale došel jsem k závěru, že nejlepší cesta, jak se jím stát, bude přes novinařinu, protože psaní knížek vás neuživí. Ani tady v USA.

 

Co se na americké novinařině změnilo za více než půl století?

Přístup k tisku jako celku. Teď, když někomu zavolám nebo napíšu a prosím ho třeba o rozhovor nebo citaci, tak mi ani nezavolají zpátky, nebo prostě neřeknou, že nemají zájem. Tohle se nestávalo. Musím ale uznat, že když pozoruji mladší kolegy, tak spousta z nich má pocit, že jim všechno spadne do klína, a mají až nezdravou dávku sebevědomí. Chybí jim pokora a občas také chuť vůbec položit otázky, které jdou proti jejich osobnímu přesvědčení, nebo nebudou úplně příjemné respondentovi a tak dále. Přitom to všechno je úplný základ.

 

Kdo za to může? Novináři, nebo politici?

Média by měla za nastalou situaci nést svůj díl viny, ale nikdo to neřekne nahlas, protože se bojí, že jim to vezme i ten zbytek autority, který ještě novinářům v téhle zemi zbývá. Částečně za to ale můžou i politici, speciálně konzervativci a republikáni, kteří média kritizují a kteří mají, ovšem často oprávněný, pocit, že novináři nejsou objektivní a nechovají se k nim fér.

 

Začínal jste s prací novináře, když byl prezidentem Eisenhower, od té doby se v Bílém domě vystřídala řada prezidentů. Na jaké rád vzpomínáte jako novinář?

Začnu trochu zeširoka. Nebraska byla kdysi jedním z mála států, kde byly prezidentské primárky. Takže jsme byli mnohem významnější než dnes, kdy jsou důležitější primárky v jiných státech, a v našem státě se navíc hraje jenom o pět hlasů z 538 členů sboru volitelů, který podle ústavy volí prezidenta. Takže jsem měl vlastně štěstí, že jsem tady pokrýval politiku v dobách, kdy na Nebrasce záleželo mnohem více než dnes. Pamatuji si prezidenta J. F. Kennedyho, jeho bratra Roberta, prezidenty Nixona, Lyndona Johnsona, kterého měli místní rádi, Ronalda Reagana, samozřejmě i další...

 

 

Koho z nich jste poznal nejvíce?

Spoustu času jsem strávil s Kennedyovými... John Kennedy tu byl pětkrát nebo šestkrát a vždy jsme se setkali; když bratr Bobby později kandidoval na prezidenta, také zde strávil hodně času. Projel stát křížem krážem a navštívil víc než třicet různých míst v Nebrasce. Mimochodem, s žádným z prezidentů jsem neměl negativní osobní zážitek. Všichni to byli milí chlapíci, ať už v úřadu, nebo než byli zvoleni do Bílého domu. Ale třeba u Kennedyho nebo Nixona byla ta změna patrná. Stali se z nich uzavřenější lidé. Washington a tamní prostředí vás nejspíše hodně změní. Ale víte, na co vzpomínám asi nejraději?

 

Netuším.

John Kennedy přiletěl týden před místními primárkami do Omahy a já, protože jsem měl s šéfkou jeho kampaně dobré vztahy, jsem měl možnost s ním jet autem z letiště a popovídat si s ním cestou na jeho projev. A když jsme jeli po hlavní třídě, šéfka jeho kampaně na semaforu ukazovala na jednu dobrovolnici a povídá: Johne, vidíš támhletu slečnu na chodníku? To je ta nejtvrději pracující ženská, kterou v kampani máme. A Kennedy se zeptal na její jméno, stáhl okýnko od auta a na celou ulici zakřičel a zamával: Ahoj, Helen, díky za všechnu tvoji tvrdou práci.

 

Co udělala ona?

Helen v tu chvíli ztuhla a věřím, že tam stojí dodnes. Dneska se to zdá jako drobnost, ale podle mě to říká o Kennedym vlastně hodně. Nebyl falešný a skutečně se snažil přiblížit lidem, kteří pro něj pracovali a obdivovali ho. Nehledal za podobnými gesty něco víc. Mimochodem, jednou jsme spolu čekali na výtah v hotelu v Omaze a z výtahu v tu chvíli vystoupila jeho manželka Jacqueline, on nás představil a řekl, že zrovna dnes je výročí jejich svatby, a na ní jste mohl vidět celkem jasně, že se jí nelíbí trávit výročí svatby v Nebrasce (smích).

 

 

A co jeho bratr Bobby?

S ním mám taky skvělou historku. Byli jsme spolu v jedné továrně na sýr v malém městečku jménem Wakefield. A když si prošel továrnu, podal si s místními ruku a pronesl projev, dostal jako poděkování obrovský kotouč sýra. Bobby Kennedy mi mezitím nabídl, jestli s ním nechci jet na letiště, a já souhlasil. V tu ránu se zničehonic objevil někdo z jeho asistentů s pivy Heineken. Mimochodem, dodnes by mě zajímalo, kde v takovém zapadákově, jako je Wakefield, sehnali Heineken. Nasedli jsme já, on, pivo a sýr do auta a Kennedy povídá: Já otevřu pivo, ty nařezej sýr. Ale já jsem u sebe neměl nic kromě otvíráku na pivo, tak jsem s ním strouhal malé kousky toho sýru a podával mu to. Hrozně jsme se nasmáli. Kromě toho mi ale během té jízdy položil otázku, na kterou nedokážu dodnes odpovědět.

 

Co to bylo za otázku?

Bylo to během války ve Vietnamu a Kennedy mi v jedné chvíli říká: Done, vysvětli mi jednu věc. Proč lidé v Nebrasce podporují válku ve Vietnamu? Proč podporují zabíjení lidí přes půl světa a všechno to vraždění okolo? Nedokázal jsem odpovědět tehdy, stejně jako bych nedokázal odpovědět dnes.

 

Jak John, tak Bobby Kennedy byli zastřeleni. Vybavujete si oba atentáty?

Když Kennedyho zastřelili v Dallasu, tak jsem se zrovna vrátil do redakce z terénu a kolega na mě volal, že někdo postřelil Kennedyho, a mě v tu chvíli ani na moment nenapadlo, že by ho mohli zabít. Bylo to pro mě prostě nepředstavitelné. Atentát na Bobbyho jsem viděl živě, koukal jsem se zrovna na televizi. Hrozně mě to zasáhlo. Nejenže jsme spolu strávili hodně času, ale bylo mi strašně líto rodiny. Kromě toho Amerika v obou případech přišla o dobré chlapy. Je jich věčná škoda.

 

Určitě republikánská řeka

Potkal jste se i s Ronaldem Reaganem: toho si ceníme hodně vysoko i u nás v České republice, protože napomohl pádu Sovětského svazu.

Poprvé jsme se potkali, když zrovna skončil jako guvernér Kalifornie a připravoval se jako moderátor rádiové show na to, aby kandidoval na prezidenta. Letěli jsme spolu letadlem napříč Nebraskou, já s ním během letu dělal rozhovor, přičemž on se znenadání podíval z okna na řeku, nad kterou jsme přelétali, a zeptal se mě: Co to je za řeku? Určitě republikánská řeka, pane Reagane, odpověděl jsem mu žertem a on se rozesmál na celé kolo. Když se později stal prezidentem, měl dobré vztahy s místní guvernérkou a létal sem často. Byl to milý, srdečný chlapík, ale když jste ho sledovali během jeho veřejných vystoupení, byl úplně jiný než v soukromí.

 

V jakém slova smyslu?

Jakmile na něj namířili kameru, choval se jako herec podle scénáře. Byl to úplně nový styl politika, než jaký jsem do té doby poznal. To je vlastně jedna z nejzajímavějších věcí na žurnalistice, když se potkáváte s lidmi u moci. Najednou vám dojde, že jsou úplně normální a nejsou zase tak odlišní od nás ostatních. I když vám to možná přijde banální, často na to zapomínáme.

 

Řekl byste to stejné i o Donaldu Trumpovi?

Ne. Myslím si, že Trump je speciální. Píšu o politice přes půl století, ale u Trumpa nevím, čeho chce vlastně dosáhnout. Vím, že chce být zvolen podruhé, ale nevím proč. Určitě částečně kvůli tomu, že nesnáší porážky (smích). Co ale chce? Jaké jsou jeho osobní preference? Má vůbec nějaké, nebo si jen populisticky vybírá, co se mu hodí? Je to ale každopádně obrovský showman, davy ho milují. Bez legrace, on tohle vážně umí. Když tu byl před volbami 2016, tak v Omaze říkal něco málo o zemědělství, které tu dost lidí živí, ale mohli jste vidět, že ho to vlastně moc nezajímá, ale není sám. Když tu o stejném tématu mluvil před půl stoletím Bobby Kennedy, tak mu na mítinku v Lincolnu ulétly tři připravené stránky poznámek o zemědělské politice a on místo toho, aby pokračoval, volal do davu: Pomoc, uletěla mi moje zemědělská politika, můžete mi ji někdo podat? Nebyl schopen pokračovat. Nic o tom nevěděl.

 

Místní ale mají Trumpa rádi, republikáni zde bezpečně vyhrávají volby už půl století...

To je především kvůli tomu, že místním přijde pohodlnější volit republikány, jelikož vědí, co od nich čekat. Demokraté se často vytasí s mnohými revolučními návrhy a snahou změnit USA, ale to prostě mnoho lidí v Nebrasce nechce. Místní nechtějí, aby jim někdo měnil od základu jejich životní styl speciálně, když u demokratické strany často ani nevíte, jak by ta změna vůbec měla vypadat. Navíc mnohým imponuje Trumpův pro mnohé hulvátský, bezprostřední styl, protože se s ním dokážou ztotožnit a věříte mu, že se za vás půjde rvát se všemi. S médii, s demokraty, s úředníky ve Washingtonu…

 

 

Zánik hlavní ulice

V Nebrasce žije velká menšina českých krajanů...

To je zajímavé, že? Máme tu i každoročně velký český festival ve městečku Wilber. Vždycky je to ohromná zábava. Byl jsem tam několikrát. Čechy tu mají všichni rádi, spousta lidí tu má českou krev, Češi jsou vysoce ceněnými členy společnosti.

 

Proč?

V první řadě, protože jsou pracovití a pro každou legraci. Vždycky si je spojím i s pivem, to ostatně teče ve Wilberu vždy proudem. Mám hrozně rád Pilsner Urquell, dá se bez problémů sehnat i tady. Je to lepší než většina amerických piv.

 

Nebraska je ale také jedním ze států, které nejvíce postihuje fenomén, kterému se říká „Death of the Main Street“, „smrt hlavní ulice“ – malá města se vylidňují, ze spousty míst jsou města duchů, stále více lidí se stěhuje do velkých měst…

To je pravda, vidím to postupovat na vlastní oči. Často, když přijedu do nějakého malého městečka a vidím prázdný dům na prodej, tak si říkám, že vlastně nemá žádnou cenu. Nikdo si ho nekoupí. Bohužel. Částečně je to kvůli tomu, že starší lidé to tam mají jednoduše daleko k doktorovi, protože tam žádný není. Ale životní styl na takových místech má i výhody.

 

Jaké?

Stabilitu. Můžete dělat třeba farmáře a můžete ho dělat celý život, s autem se dneska stejně dostanete kamkoliv, stačí dojet na nejbližší letiště. A životní náklady nejsou vysoké. Váš život může být velice jednoduchý, někomu se to líbí, ale mnohým, především mladším ročníkům zase ne. Sám jsem toho příkladem. Narodil jsem se v malém městečku v Jižní Dakotě, ale už přes padesát let jsem tam nebyl. Naposledy během studií. Nedokážu si představit tam žít. Já už to na vlastní oči neuvidím, ale tohle je fenomén, který změní od základů Ameriku.

 

Jak to myslíte?

Když žijete na malém městě, tak každého znáte, nemáte tam pocit anonymity a opuštění jako v metropolích, kde pomalu neznáte ani svoje sousedy, protože jste je nikdy nepotkali. Ani tady v Lincolnu se často necítíte spojeni s místní komunitou. Ale to je přece součást amerického ducha – důraz na komunitu, soudržnost, ale tohle pomalu ale jistě mizí.

 

Autor je publicista, spolupracuje s různými médii.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama