Odešla z korporátu, založila si školu a nyní se stala nejinspirativnější učitelkou roku

Na základní škole učíte teprve sedm let a nyní jste se stala nejinspirativnější učitelkou roku. Jak se něco takového stane?

Musím říct, že i mě samotnou to překvapilo. Když jsem ve čtvrtek (2. června) stála na vyhlášení a viděla kolem sebe všechny ty zkušené učitele, kteří jsou v oboru i desítky let, rozhodně jsem si nemyslela, že budu vítězkou já. A jak se to stane? Řekla bych, že to mám odpracované. Že to není tak, že bych dělala od osmi do dvou, jak se často o učitelích říká, pak šla domů, koukala se na televizi nebo pracovala na zahradě. Nemyslím, že takové ocenění spadne z nebe, přichází systematickou prací.

 

Jak tedy vypadá váš den?

Vstanu v 5:30, chvilku pracuju doma, zhruba v 7:30 jedu do práce, od 8:30 do 15.00 nebo 15:30 učím. Pak se tam ještě chvilku zdržím, už bez dětí, a dělám věci, které jsou ještě potřeba, a pak jedu domů. Večer mám pak většinou ještě buď webinář, učím krajánky nebo mám kurz angličtiny a zhruba ve 20.00 vypínám počítač a jdu dělat matku.

 

Jak máte staré děti?

Mám dvacetiletého syna, který je už na vysoké škole, a šestnáctiletou dceru.

 

Dlouho jste pracovala v nadnárodní společnosti. Tu jste pak opustila a stala se učitelkou. Co vás k této změně vedlo?

Práce tam mi přestala dávat smysl. Omezila se už jen na tabulky v Excelu a na jednání o výši provizí a marží. A já jsem si říkala, že bych od života chtěla něco víc. Jsem poměrně kreativní člověk a tohle mě ubíjelo. Mé děti v tu dobu chodily do školy a já na vlastní kůži viděla problémy, které ve školství jsou. Tehdy jsem si říkala, že by mě to školství vlastně bavilo. V té době se stala ještě jedna věc. Měla jsem zánět mozkových blan, kvůli kterému jsem ležela v nemocnici. A jak jsem tam tak ležela, měla jsem plno času na přemýšlení a rozhodla jsem se, že svůj život opravdu změním. Udělala jsem tlustou čáru, odešla jsem z práce a podala jsem přihlášku na pedagogickou fakultu.

 

 

Co vás ve škole nejvíce rozčilovalo? Co jste pro své děti chtěla mít jinak?

Nejvíc bych asi brala větší respekt k dětem ze strany školy a učitelů. Když byla dcera v páté či šesté třídě, přišla domů, celá nadšená, a říká: „Mami! Víš, co se dneska stalo?“ Já na to, že nevím. A ona: „Paní učitelka se nás dneska zeptala, jak se máme!“ Tak jsem se jí zeptala, jak to. A ona, že u nich byla zrovna inspekce. Musím říct, že na prvním stupni jsme měli štěstí na dobrou paní učitelku, na druhém už to bylo horší. U syna dokonce docházelo i k šikaně, kterou vedení školy nebylo ochotné řešit. A já jsem si říkala, že nechci, aby moje děti toto zažívaly. Paradoxně ale nikdy do mé školy nechodily, už jsou na gymnáziu či na vysoké.

 

Rozhodla jste se stát učitelkou. Nebylo by ale pro vás, coby absolventku, jednodušší alespoň zpočátku do nějaké školy nastoupit než si ji rovnou založit?

Jednodušší by to určitě bylo. Ale já jsem do státní školy nechtěla. Vlastně mě to vůbec ani nenapadlo. Shodou okolností jsem se v té době účastnila projektu pro aktivní rodiče, učitele a každého, koho zajímá vzdělávání. Byl to projekt společnosti Montessori, který vedl Nikola Křístek. Jmenoval se LEKNÍN, lektor komunitního individualizovaného vzdělávání. Byl to zhruba třísethodinový kurz, zaměřený na legislativu škol, pedagogiku individualizovaného vzdělávání či lektorské dovednosti. Sešli se tam lidé, kteří uvažovali trochu jinak a se kterými jsme si v tom byli velice podobní. Už tam jsem se rozhodla, že bych chtěla školu založit a vést ji podle sebe. Jít do nějaké školy by sice bylo jednodušší, ale pro mě by to nebyla změna oproti korporátu, ze kterého jsem odešla.

 

Jak vypadá škola podle Magdaleny Málkové?

Jsme malá škola rodinného typu. Máme zhruba šedesát dětí v 1. až 9. třídě. Učíme v blocích a malotřídně. Což vyžaduje poměrně velké nároky na učitele, ale myslím, že děti si to užívají. Učíme inovativními směry, jde nám o konstruktivismus, což je učební směr, který má v popředí dítě. Učíme matematiku profesora Hejného, genetickou metodu čtení nebo například písmo Comenia script. Z různých směrů si tak vybíráme to, co nám vyhovuje a co si myslíme, že funguje.

 

A co známkování? Známkujete klasicky?

Ano, i známkujeme. Říkám i, protože známkování je u nás jen jednou z mnoha forem hodnocení. Máme zavedené i slovní hodnocení, formativní hodnocení, používáme responzivní výuku, kdy se děti hodnotí mezi sebou, a máme také známky. Ty pak mají děti klasicky na vysvědčení.

 

Pojem malotřídka má spousta lidí spojený s prvním stupněm. Jak se učí malotřídkově na druhém stupni?

Máme učební skupiny, které se utvářejí každý rok trochu jinak podle toho, jak je potřeba. Letos máme na prvním stupni dvě učební skupiny, v jedné je první a pátý ročník, ve druhé druhý, třetí a čtvrtý. U druhého stupně učíme některé předměty jednotlivě po ročnících, například dějepis. Ale předměty, jako je hudební, estetická či etická výchova, má celý vyšší stupeň společný. Zní to možná, že tak vznikají velké skupiny, ale my tím, že existujeme jen šest let, máme na druhé stupni velmi málo dětí. Jsou to často sourozenci prvňáčků a děti, které přešly z jiných škol. Když dáme celý druhý stupeň dohromady, je to dvanáct dětí.

 

Odkud za vámi děti jezdí?

Jsme u Kolína, takže někteří tam odtud, další z Poděbrad, ale i obcí kolem Prahy, například z Jevan. Vzdálenosti jsou opravdu někdy delší. Mám ale radost, že k nám už začaly chodit i místní děti, což úplně na začátku nebylo. Zpočátku vůči nám v obci panovala určitá nedůvěra a místní si řekli, že nebudou platit soukromou školu, když mohou děti jezdit do vedlejší vesnice, i když tedy u nás mají zvýhodněné školné. Jsem ráda, že už pochopili, že jsme úplně normální a nemusejí se bát nám svěřit své děti.

 

Vaše škola ZŠ Prosperity se nachází v Nové Vsi u Kolína. Proč právě zde?

Původně jsme ji chtěli mít v Poděbradech, ale vytvořit školu tak, aby odpovídala všem hygienickým normám a stavebním požadavkům, je dnes umění. Zkusili jsme to, ale nepodařilo se. Jednu školu jsme takto připravili, ale neprošla všemi těmi schvalovacími kolečky. Pak jsme hledali budovu, která už bude zkolaudovaná jako škola, a našli jsme tuto v Nové Vsi. V té době už kvůli nedostatku dětí nefungovala a my jsme si se starostou obce domluvili její pronájem.

 

Našla jste na její založení investory, nebo to šlo z vašich vlastních peněz?

Investory nemáme. Všechny peníze jsme museli dát sami. Nebyla jsem na to sama, jsme dvě zřizovatelky a musely jsme si půjčit částku v hodnotě několika milionů.

 

Co na to říkalo vaše okolí? Neodrazovali vás s tím, že je to ekonomická sebevražda?

Neodrazovali. Měli jsme plno podporovatelů a příznivců. A my dvě jsme věřily, že to zvládneme a dokážeme.

 

 

Rozhodování tedy nebylo těžké?

Nebylo to těžké. Věci nepadají samy z nebe – a když člověk něco chce, musí i něco obětovat. S tím jsme do toho šly.

 

Když vidíte, co se všechno dá ve školství podnikat, není vám líto, že něco takového nemohly mít vaše děti? Že jste to neudělala dříve?

Myslím, že všechno má svůj čas a že je vše tak, jak má být. Když byly děti menší, byla jsem v jiné životní situaci, neměla jsem ani kompetence a asi bych to neudělala. I ta nemoc mě postihla až v ten správný čas, takže nelituju a věřím, že všechno je tak, jak má být.

 

Co pro vás tato cena znamená?

Je to neuvěřitelný úspěch, který je pro mě důkazem toho, že se nemusíme bát si plnit své sny, i když nám není osmnáct. Protože já si vlastně své sny začala plnit, až když mi bylo krátce před čtyřicítkou. A teď vidím, že je to možné. Že se člověk může posouvat celý život, kdykoli změnit svou profesi, jít za svým snem a věřit, že se to povede. Je to pro mě také ohromné zadostiučení, protože jsme za tu dobu, co škola existuje, slízli hodně kritiky. Cena GTP pro mě znamená, že asi vše neděláme úplně špatně. A to mě velmi hřeje, obzvlášť když jsem na předávání viděla tolik skvělých lidí a úžasných profíků. Můj velký životní vzor je Pipi Dlouhá punčocha, která vždycky říká: To jsem ještě nikdy nedělala, to mi určitě půjde.