Každé dítě by mělo mít své doma

Nadace Terezy Maxové dětem letos slaví již 25 let, za tu dobu pomohla velkému množství opuštěných a ohrožených dětí. „Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem poprvé navštívila kojenecký ústav. Bylo to v roce 1997 a já coby dvacetiletá začala pracovat v nadaci. Jeden z nejsilnějších ,zážitků‘ z této návštěvy bylo prazvláštní ticho v domě plném dětí. Až později jsme ve výzkumu zjistili, že se těmto dětem nad rámec krmení a přebalování věnují jen třicet minut denně. Tak kdo by plakal,“ říká Terezie Sverdlinová, která je ředitelkou nadace již od jejího začátku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na jakou pomoc se nyní zaměřujete nejvíce?

Naším posláním je snaha o to, aby každé dítě mělo „své doma“. Začínali jsme v době, kdy byla Česká republika dlouhodobě kritizována za prvenství v počtu dětí vyrůstajících mimo rodinu. A proto jsme definovali tři klíčové oblasti, v nichž působíme a jejichž prostřednictvím chceme situaci měnit. Zaprvé je to prevence, to znamená například podpora práce s biologickou rodinou, které hrozí odebrání dětí, pomoc sociálně ohroženým rodinám a samoživitelům. Cílem je, aby se děti do ústavní výchovy vůbec nedostávaly, pokud jsou ve své rodině v bezpečí, snažíme se zkrátka podpořit tyto rodiče, aby kvůli chudobě nebo nějaké výjimečné krizové situaci o své děti nepřišli. Rovněž se snažíme pomáhat rodinám, které si prošly či procházejí domácím násilím. Druhou oblastí je podpora náhradního rodičovství – pěstounské péče a adopce. Když už je dítě umístěno v ústavu, pak si přejeme, aby našlo co nejrychleji cestu domů. Když to nejde do jeho vlastní rodiny, tak aspoň do náhradní.

 

A třetí oblast?

Ta je s námi úplně nejdéle, už od začátku a je spojena s dětmi a mladými lidmi, kteří se aktuálně nacházejí v ústavní výchově. Nemohou nebo se nechtějí vrátit do rodiny. V této oblasti se jim snažíme vynahradit, co by zažívali, kdyby vyrůstali v rodině. To znamená, že podporujeme jejich individuální potřeby, ať už ve vzdělání, nebo rozvojových aktivitách, dále pak terapie, aby chápali, co se stalo a proč, a dokázali se se svou situací vyrovnat. Také jim chceme dopřát rozvoj talentů, koníčků a zálib. Velká část podpory směřuje do doby, kdy ústavy opouštějí a staví se na vlastní nohy. Aby i přes všechny nelehké situace a spoustu zátěže, kterou si s sebou nesou a se kterou se musí vypořádat, dokázali samostatný život zvládnout. Ta podpora navíc nekončí v momentě, kdy odchází z dětského domova. Právě naopak. Poté se zintenzivňuje.

 

Jakto?

Mladí, kteří opouštějí ústav, v němž strávili většinu nebo i část života, patří k jedné z nejzranitelnějších skupin obyvatel. Potýkají se s obtížemi, s nimiž se jejich vrstevníci potýkat většinou nemusí. Proto máme pro ně například projekt sociálně personální agentury, která se je snaží zaměstnat. Díky dalším možnostem nadace je můžeme podpořit komplexně, třeba se zaplacením kauce na bydlení. Vlastně suplujeme rodinu, která svým dětem při osamostatnění všemožně pomáhá. Nechceme je jen hodit do vody, ale ještě nějakou dobu sledovat, jak plavou. A kdyby se náhodou zase topili, hodit jim záchranný kruh.

 

 

Dědictví komunismu

Změnila se ta pomoc za oněch pětadvacet let? Potřebují děti a rodiny něco jiného, než tomu bylo dříve?

Určitě se něco změnilo. Například nedávno byl přijat zákon zakazující od roku 2024 umisťování dětí do tří let do kojeneckých ústavů. To je něco, po čem tady odborníci volají už dlouhá léta. Také se začaly řešit podmínky pěstounů. V době, kdy nadace vznikala, neměla profesionální pěstounská péče žádný jasně definovaný rámec ani finanční ohodnocení ze strany státu, i to se změnilo. Obecně se změnilo také vnímání důležitosti podpory ohrožených rodin. Co ale prošlo opravdu velkou proměnou, je například materiální vybavení ústavů.

 

To znamená co?

Ústavy dříve byly dědictvím komunismu, často v odlehlých místech, mimo centrum dění. To, co nesloužilo jako reklama na socialismus, mělo zůstat skryto. Ústavy se mnohdy nacházely v nevhodných budovách různých zámků, kde bývaly bílé vysoké stěny, neútulné chladné prostředí, které jen vytopit znamenalo nadlidský výkon. Pamatuju dětské domovy, kde bylo šedesát dětí. Vypadalo to úplně jinak než dneska, kdy se razí rodinné skupiny. A samozřejmě, po materiální stránce se ústavy rozhodně vylepšily.

 

A pokud jde o počet dětí, které tam jsou?

Dobrou zprávou je, že jejich počet postupně klesá. V tuto chvíli máme v kojeneckých ústavech a dětských domovech kolem 8 000 dětí, což je určité umenšení oproti tomu, když jsme začínali. Snažíme se věnovat hodně pozornosti i podpoře rodiny tak, aby k odebrání dítěte ani nemuselo dojít. Například dříve byla častým důvodem odebrání dítěte chudoba. Pamatuju si případ, stalo se to asi dvanáct let zpátky, kdy nás kontaktovala jedna sociální pracovnice, velmi úžasná a osvícená žena, s tím, že řeší příběh maminky samoživitelky, která má sedm dětí, o které se na své možnosti vzorně stará. Dostala se však do situace, kdy nemohla splatit dluh na energiích. Hrozilo, že ji vyhodí z bytu, a neměla by s dětmi kam jít. Tehdy stačilo, že nemáte střechu nad hlavou, a reálně by vám odebrali děti. To nám přišlo strašné.

 

Co jste udělali?

Maminka měla štěstí, že sociální pracovnice OSPODu hledala způsob, jak pomoct. Obrátila se na nás a my jsme obratem zaplatili za mámu dluh, který tenkrát činil jedenáct tisíc korun. A přitom jen si to porovnejte… Náklady státu na jedno dítě v dětském domově můžou být i padesát tisíc měsíčně. Ne vždycky je to, co se děje, i ekonomicky smysluplné a správné. Navíc trauma, které by děti i matka tím odebráním utrpěly, je naprosto nepřijatelné a zbytečné.

 

Teplá náruč a bezpečí

Vzpomenete si na nějakou svou návštěvu dětského domova nebo kojeneckého ústavu?

Jsem v nadaci pětadvacet let, to bylo tolik návštěv, že je velmi obtížné z nich vybrat. Ale je pravdou, že kdykoli mám pocit, že už jsem toho v nadaci za ta léta hodně zažila a jen málo co mě překvapí, tak si zpravidla koleduju o zážitek, který se mnou hluboce otřese. Vzpomínám si, že jsem byla jednou v kojeneckém ústavu na severu Moravy a tam měli speciální izolační místnost, se skleněnou stěnou. Byla určena pro nemocné děti. A v ní jedno osamělé batolátko. Bylo mu tuším tak rok a půl. Když nás vidělo stát a dívat se dovnitř, pořád bouchalo ručičkou do skleněné stěny a chtělo, aby ho někdo pochoval. Tím, že tato místnost byla určena pro infekčně nemocné děti, nemohli jsme k němu, jen jsme stáli za sklem a snažili se jej přes stěnu utišit. To mě tehdy dostalo a já si říkala, že je to tak symbolické. Jak ono by potřebovalo, aby tu skleněnou stěnu někdo odstranil, vzal si ho z ústavu domů a poskytl mu teplou náruč a bezpečí, které potřebuje. Každé dítě by mělo mít „své doma“.

 

Tam je možná i problém s nedostatkem personálu...

To neumím posoudit. Ale mají zavedený režim, v přesnou dobu je krmení, přebalovaní, spinkání. Mnohdy, když měla dříve sestra na pokoji až deset dětí, by se bez nastaveného systému neobešla. Režim však zmiňuje i mnoho adoptivních rodičů, kteří se nám svěřili s tím, že když si brali dítě domů, volali za nimi: Hlavně ho nerozmazlujte... Ale myslím, že je namístě i ocenit práci personálu. Já nechci jejich práci hanit, to mi nepřísluší. Myslím, že dělají v rámci toho, co mohou, maximum. Ale přece jen, když jsme si dělali v kojeneckých ústavech průzkum, zjistili jsme, že se tam dětem nad rámec přebalování a krmení věnuje třicet minut pozornosti denně. Každý z rodičů vám řekne, že třicet minut je trestuhodně málo pro rozvoj, stimulaci, pro pocit, že má pečující osobu, na kterou se může obrátit.

 

Daří se vám i po tolika letech zachovávat si odstup?

Trénuji to každý den. Osobně si myslím, že je to podobné, jako když chodíte do posilovny. Když každý den posilujete, tak se zpevníte, získáte odolnost, máte větší svaly a sílu a stejně tak je to i s tím, když se věnujete této práci, získáváte odolnost. Také si v této práci musíte přiznat, že nemůžeme pomoct všem, byť byste chtěli. Podstatné je nevyhořet a vnitřně cítit, že máte své organizaci stále co dát. Až to já nebudu cítit, tak už tady nebudu moct být.

 

Kdo jsou vaši dárci?

Převážně firmy, jejichž příspěvky tvoří přibližně osmdesát procent všech darů. Úplně od začátku jsme chtěli kontaktovat primárně společnosti a firmy, protože nám přišlo, že už existuje hodně neziskovek, které se obracejí s žádostí o pomoc na veřejnost. Na druhou stranu, chtěli jsme oslovit veřejnost až ve chvíli, kdy i jí nabídneme zajímavou formu zapojení a podpory. Tou je pro nás projekt TERIBEAR, do kterého se může zapojit opravdu každý. Ať už koupí produktu z charitativní kolekce, nebo tím, že se zapojí do charitativního sportovního happeningu. Teď k 25. narozeninám jsme si nadělili takový hodně velký a vzácný dárek, kdy TERIBEARovi vyšla knížka, kterou napsala Alena Mornštajnová.

 

 

Jak probíhá vaše spolupráce se zakladatelkou nadace Terezou Maxovou? Jak často spolu diskutujete?

Skoro každý den. Za těch dvacet pět let se náš vztah hodně prohloubil, takže už není jen pracovní, ale i přátelský. Ona hodně cestuje, má nadhled, já se zase tady pohybuju pořád v detailech a v tom se výborně doplňujeme. Pustily jsme se společně do spousty dobrodružných projektů, kdy nám různí marketingoví guruové říkali: Vy jste se zbláznily, to tady nebude fungovat. Ale my věřily, že to zvládneme a že je dobré zkusit udělat někdy něco jinak než ostatní. Tak třeba vznikl TERIBEAR nebo naše vyhlášené módní přehlídky Fashion for Kids. Spolupráce s Terezkou je pro mě velká obohacující jízda.

 

Jak to všechno začalo? Vy jste se už předtím znaly?

Ne, neznaly. Já byla studentka politologie a móda mě vůbec nezajímala, chtěla jsem být diplomatkou. Při studiu mě oslovila kamarádka s tím, že vzniká tato nadace a jestli ji nechci řídit. Já bez jakékoli zkušenosti řekla, proč ne. Vůbec jsem nevěděla, kdo Tereza Maxová je. Tereza byla v té době hodně slavná v zahraničí, u nás tolik ne. Mělo proběhnout naše první setkání a já jsem si říkala, kdo přijde. Tereza je ale velmi otevřená a přátelská, u ní máte vždycky pocit, že jste v centru pozornosti, to je něco, čím si každého získá. A není to jen pocit, naše první velká jízda byla na Moravu v době povodní v roce 1997. Nazuly jsme si gumáky, stály jsme tam a říkaly jsme si: Tak nebudeme tady přece brečet a pojďme se zamyslet, co uděláme. A fakt ty věci odsejpaly. Dělaly se akce na podporu zaplavených ústavů a bylo vidět, že to nejsou jen slova, ale je za tím obrovská vůle vyhrnout si rukávy a něco dělat. Vidíte, jak jí na tom záleží po celou tu dobu, a věříte jí to.

 

To je to, co vás na té práci baví?

Mimo jiné. Pak také to, když vidíte, jak i malá pomoc udělá velkou věc, zní to až pateticky, ale je to pravda. Nedá se to slovy popsat, to se musí prožít. Ale i to, že Terka přinese nějakou hezkou myšlenku, kterou pak dokážeme společně zrealizovat, je prostě super. Samozřejmě jsou dny, kdy vidíte jen beznaděj a není všechno růžové. Ale jinak je moje práce i po těch letech stále koktejl různých úžasných věcí.

 

Co chystáte na letošní rok?

Slavíme narozeniny, takže to bude jedna velká jízda. V březnu plánujeme křest TERIBEAR knihy, potom nás čeká akce s Českou poštou, kdy k našemu výročí vyjde poštovní známka, na které se podílelo i 25 dětí. 25 let, 25 dětí, 25 známek, které dokumentují ty stovky a stovky dalších příběhů, které jsou za námi za těch pětadvacet let. Určitě bude pokračovat sportovní happening TERIBEAR hýbe Prahou, rádi bychom udělali takovou pomyslnou tečku za pandemií a vrátili se zase zpět ke komunitní akci. Protože to je asi to, co nám nejvíc chybělo. Snažili jsme se akci udržet i během pandemie, každý běhal sám a zúčastnilo se asi 24 tisíc lidí. Nicméně v jednotě je síla a běžecký happening byl z našeho pohledu mimořádný právě i díky atmosféře, která na trati panovala. Přijde mi, že tato doba hodně rozděluje, a pro nás je vždy radostí dělat takové aktivity, které lidi spojují.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama