Do zvláštní školy tě nedám! Když pěstouni bojují za lepší životy dětí

Před deseti lety se Marcela Tobiášová a její muž stali pěstouny. V Dobrušce v podhůří Orlických hor se momentálně starají o tři sourozence. Tomu nejstaršímu bylo, když do náhradní rodiny přišel, necelých šest let. Ve školce i v poradně Marcele Tobiášové tehdy shodně řekli, že ho má dát do zvláštní školy. Ona ale neposlechla. A udělala dobře. Její pěstounské dítě je letos v páté třídě a domů nosí jedničky.

Před pěti lety přišli k vám do rodiny dva sourozenci, později k nim přibyl ještě třetí. Tehdy jste ještě byla přechodná pěstounka. To znamená, že jste se o děti odebrané z biologické rodiny měla starat maximálně rok. Během této doby měly sociální pracovnice buď děti vrátit zpět do rodiny, nebo najít dlouhodobé pěstouny, kteří se o ně postarají do jejich plnoletosti. Jak to, že u vás děti zůstaly?

Sociální pracovnice mi je přivezly s tím, že je jejich maminka psychicky nemocná, ale že děti mají širší rodinu a že si někdo z nich bude dost pravděpodobně chtít děti do péče vzít. Po roce se ale ukázalo, že se rodina postarat nedokáže. Zároveň se nepodařilo sehnat dlouhodobé pěstouny. Soud nesouhlasil s prodloužením doby pobytu u nás a děti měly jít do dětského domova.

 

Jak jste zareagovali, když jste se to dozvěděli?

Rozhodli jsme se, že si je necháme. Sociální pracovnice mi tehdy strašně děkovala. Zároveň je to ale právě jeden z důvodů, proč máme v Česku v současné době nedostatek přechodných pěstounů. Protože když se o dítě staráte rok, nedokážete pak přenést přes srdce, pokud by se mělo dostat do dětského domova či kojeneckého ústavu, a tak se radši stanete pěstounem dlouhodobým. Přechodní pěstouni jsou přitom velmi třeba, protože jsou připravení vzít si dítě hned a postarat se o něj, dokud se situace v rodině nevyřeší nebo dokud se nenajdou dlouhodobí pěstouni.

 

Nejstarší ze sourozenců, říkejme mu Honzík (jména dětí jsou kvůli ochraně soukromí změněna, pozn. red.), měl krátce před šestými narozeninami, když s vámi začal žít. Musela jste řešit jeho nástup do školy, respektive odklad. Jak to probíhalo?

Tehdy mi speciální pedagožka řekla, že je naprosto nepolíbený čímkoli. Nikdy nedržel v ruce pastelky, neznal barvy, neuměl počítat ani do pěti. Byl dítě, které celý svůj život sedělo jen před televizí nebo hrálo videohry. Dokonce jsme měli podezření, že je hluchý, protože vůbec nereagoval na to, co jsme mu říkali. Po vyšetření se ale ukázalo, že slyší, jen nevnímá, protože s ním pořádně nikdo nikdy nemluvil. Na videohrách a televizi byl závislý. Dodnes, když na něj mluvíte a zároveň běží televize, tak se na to, co mu říkáte, nedokáže soustředit.

 

 

Jak jste to řešila?

Zajela jsem s ním do pedagogicko-psychologické poradny ve městě, kde žil s matkou. Bylo jasné, že dostane odklad, a tak jsem se chtěla poradit, co s ním mám během toho roku dělat, aby se na školu připravil. A tam mi rovnou řekli, protože jeho rodinu zřejmě znali, že nemá smysl dělat vůbec nic. Prý se tím nemám vůbec zabývat a dát ho do zvláštní školy (dříve se používalo pojmenování zvláštní škola, později se přejmenovaly na speciální a praktické, pozn. red.).

 

Dohánění učiva

Co jste udělala?

Vykoupila jsem všechny vzdělávací materiály, které tam měli, a odešla odtamtud. Požádala jsem pak o odklad a v září začal Honzík chodit do mateřské školy. Tam si mě po měsíci zavolali a zopakovali mi, že vůbec nic neumí – a opět, jestli ho nechci dát do zvláštní, že si ušetřím nervy. Do školky pak spíš nechodil, než chodil. Byli jsme spolu doma společně s jeho mladší sestrou Evičkou, a já viděla, jak všechno rychle dohání. Už z předchozích zkušeností s pěstounskými dětmi a z různých školení, kterými jsem jako pěstounka procházela, jsem věděla, že správnou péčí a dobrým přístupem se dá leccos napravit. Předtím jsme měli holčičky, které neuměly chytit balon, nedokázaly dojít pěšky na náměstí tady ve městě, protože ony nikdy nikam nechodily, nikde neběhaly. Vypadaly jako tělesně postižené, ale nebyly. U Honzíka jsem věděla, že není mentálně zaostalý, jen se mu prostě nikdo nevěnoval a nic ho nenaučil.

 

Pak přišel nástup do školy.

Ano, došla jsem tehdy do naší školy v Dobrušce za panem ředitelem, vysvětlila mu, v jaké je naše dítě situaci a že je potřeba ho podpořit. V poradně pak schválili pro Honzíka školního asistenta. Nastoupil do první třídy a měl skvělou paní učitelku, která mi řekla, že si vše o Honzíkovi přečetla, a taky že si půjčila knížku o poruše attachmentu (psychická deprivace způsobená absencí blízké pečující osoby v raném dětství, pozn. red.).

 

Jak se mu ve škole líbilo?

S učením neměl problém, spíš s tím, že nevydržel dlouho sedět na místě. Když byl ve stresu, začal třeba tleskat nebo vydávat zvuky. Tak jsem se třeba po nějaké době dozvěděla, že když jde na záchod, hrozně tam křičí. Když jsem se ho zeptala, proč to dělá, řekl mi, že se tam bojí.

 

Od první třídy chodí Honzík do lidové školy umění, kde hraje na violoncello. To se moc neslučuje s tím, že chvíli neposedí. Jak vás to napadlo, dát ho do lidušky?

To bylo ještě ve školce. Přišla tam paní učitelka z lidušky a poslala mi po Honzíkovi vzkaz, kde stálo: Nepromeškejte obrovský talent a zavolejte mi. Tak jsem jí zavolala, a ona že prý chce Honzík hrát na basu, že by mohl být talentovaný, ale na basu že oni neučí, a jestli bychom nechtěli zkusit violoncello. A já na to: Vy ho chcete učit na violoncello? Honzíka, který chvíli neposedí? Oni mu ale jednu hodinu rozdělili na dvě, aby se zvládl soustředit, a už tam chodí pátým rokem. Taky chodí na závodní plavání, sice chtěl fotbal, ale ten mu nešel. A jelikož on nezavře na chvíli pusu, tak jsem usoudila, že jediné, co se dá dělat, je dát do vody, kde tu pusu zavřít musí (smích).

 

Jak to pokračovalo ve škole?

Problém nastal ve druhé třídě. Na tělocvik a výtvarnou výchovu dostal jinou paní učitelku a z obou předmětů dostal dvojku. Přitom já s dětmi doma pořád něco maluju a Honzík v té době taky rád běhal, měl pohyb rád.

 

Tak proč ty dvojky?

Protože zlobil. Navíc mi pak třídní učitelka začala nenápadně říkat, že Honzík rozčiluje ostatní děti a stěžují si na něj i rodiče. Stalo se, že někdo ve třídě dostal špatnou známku a doma řekl, že ho Honzík rušil.

 

Učit se doma

Třetí a čtvrtou třídu nechodil Honzík do školy, místo toho jste ho učila doma.

Ano. Začala jsem o tom uvažovat během druhé třídy. Honzík začal být ze školy hodně unavený, což se u něj projevuje napětím a nervozitou. Přišlo mi, že vnímá, jak je odlišný od ostatních dětí, a že potřebuje být se mnou, aby se připoutal, aby mě začal mít opravdu rád. Manžel mi tehdy řekl, že jsem se zbláznila. Psycholog mi řekl, že se odrovnám. Ale já jsem to chtěla zkusit. Tou dobou k nám do rodiny přišla ještě Kačka, nejmladší sestra Honzíka a Evičky. Když byl lockdown, nebyla to pak pro nás žádná změna. Všichni jsme byli spolu a dělali věci dohromady. A teď, když se Honzík v září do školy vrátil, je v pohodě. Dva roky doma byly skvělé, Honzíkovi hodně prospěly, ale já vím, že učivo bude čím dál složitější, a navíc je potřeba zařadit ho mezi ostatní děti.

 

Jaké má Honzík známky?

Jedničky, sem tam dvojka. Po návratu do školy jsme ale okamžitě narazili v přírodovědě a vlastivědě. My si doma hodně četli a vypravovali, v rámci možností cestovali nebo se dívali na dokumenty. Ve škole napíšou zápis, vyplní pracovní sešit a píší test – Honzíkovi to nevyhovuje, nechápe, co je dvoukomorový systém nebo proč by měl z hlavy vědět, kde se slévá která řeka. On to potřebuje vidět. Potřebuje pochopit, co dělá poslanec, jaký je rozdíl mezi ním a senátorem. Když má do testu vyplnit Strakova akademie, tak musí vědět, co to je, proč se to tak jmenuje. Ale nadrtí se to, sice otráveně, ale nevykašle se na to. Oni jsou oba dva, Honzík i Evička, jeho mladší sestra, hodně ctižádostiví.

 

Evička začala teď v září taky chodit do školy. Jak se tam daří jí?

I ona chce být nejlepší. Nedávno začala mít noční můry, v noci se budí s křikem. Povídala jsem si s ní o těch snech a říkala, že ji honí čísla, že se jí pletou písmenka b a d… Přitom jí všechno jde, nosí samé jedničky.

 

Zvažujete taky homeschooling?

Zatím ne, ona má školu hrozně ráda, těší se tam, paní učitelka ji chválí, neruší, nadšeně se hlásí, má radost, když může jít k tabuli. Zároveň ale třeba moc křečovitě drží tužku, přitom doma žádné takové problémy nemá, tam je ale z nějakého důvodu úzkostná. Když se jí ptám, zda má ráda školu, řekne, že ne, protože se tam křičí na děti. Ne na ni, ale na ostatní.

 

Ještě se zeptám na nejmladší holčičku Kačku, které jsou tři roky. Kde byla těch sedm měsíců, než přišla k vám?

U přechodné pěstounky, z které se stala naše babička. Malá byla její první dítě v přechodné pěstounské péči a chtěla ji dál vídat. Já na to samozřejmě kývla, celá její rodina mi je sympatická, a navíc mi bylo jasné, že taková aktivní babička, navíc i s dědečkem, se vždycky hodí. Měla jsem ale podmínku – že přijme všechny tři děti (smích).

 

Vídáte se, respektive děti i se svou biologickou rodinou?

Ano, čas od času. Loni v létě byl například Honzík pár dní u své babičky. Spal v garsonce na zemi na matraci, bylo jich tam asi osm v jedné místnosti… Bylo to prostě úplně jiné než u nás. Ale byl rád, že tam byl. Zároveň si uvědomuje, že to není nic moc, že chce žít líp.

 

S jejich biologickou matkou jste se začaly vídat před dvěma lety, když o to projevila zájem. Jaké bylo první setkání dětí s jejich biologickou matkou?

Náročné. Honzík nemohl dospat, Evička si ji nepamatovala, nevěděla, co má čekat. Celou dobu se mě držela za ruku. Proběhlo to zdánlivě v klidu, ale po cestě domů Honzík zvracel a do rána se celý do krve rozškrábal. Tyhle věci jsou složité. Dnes už je to pro nás součást života, normální věc, děti mají dvě mámy. Já jsem ráda, že se s ní děti vídají, protože si myslím, že je to pro ně hodně důležité a ve výsledku prospěšné.

 

Děti nemají všechny stejného otce. Znají je?

Neznají, ale Honzík už se na toho svého začíná vyptávat. Bavíme se s ním na rovinu. Se sociální pracovnicí jsme domluvené, že mu řekne všechno, co o otci ví, protože mamka se s ním o tom bavit nechce. Honzíkovo největší přání je, nebo alespoň dlouho bylo, aby se mamka uzdravila a aby se k ní mohli vrátit. Jeho ctižádost je hnaná tím, že si přeje, aby jí jednou mohl pomáhat. Chce se o ni postarat, to ho žene vpřed. Mně slibuje, že se mnou zůstane do konce života, ale mamce bude muset pomáhat. To pouto je hodně silné.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement