Samotářův seznam: Snažím se zmapovat, co tu komunisté napáchali

Jeho web Zničené kostely obsahuje podrobné záznamy o zdevastovaných sakrálních stavbách po celém Česku. Při cestách za ohroženými i čerstvě opravenými památkami ujel od roku 1996 přes 800 tisíc kilometrů. Vyráží zásadně sám, obvykle o víkendu. „Komunisté byli barbaři a zločinci, ale mým hlavním cílem není pranýřovat minulý režim. Chci, aby to tady bylo hezčí,“ říká Michal Valenčík.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vaše databáze obsahuje přes devět tisíc kostelů, kaplí, kapliček a synagog. Všechny jste za uplynulé čtvrtstoletí osobně navštívil, většinu z nich opakovaně. Proč jste se do takové mravenčí práce pustil?

Po revoluci tady začaly vycházet nové mapy, které ovšem vycházely ze starých podkladů. Člověk někam přijel, podle mapy tam měl být třeba zámek, ale na místě se ukázalo, že už tam třeba dvacet let není nebo zbývají jenom ruiny. Tak jsem si chtěl udělat přehled, na který by bylo spolehnutí.

 

Jen pro sebe? Nebo jste měl nějaké další plány?

Čistě pro sebe. Vlastně jsem pokračoval v tom, co mě bavilo už předtím: cestovat po republice a fotit si památky. Jen jsem téma zúžil a začal se mu věnovat do větší hloubky.

 

Proč vaše volba padla zrovna na sakrální památky?

Přibývalo knih, které se věnovaly hradům, zámkům, klášterům nebo třeba rozhlednám. Když jsem zjistil, že uvedené informace odpovídají mým záznamům a je to udělané pořádně, vypustil jsem to ze svého sledování. Až mi zůstaly jen kostely a kaple.

 

Jak si vysvětlujete, že zrovna tyto stavby zůstaly badatelsky nepovšimnuté?

Je jich hrozně moc, tak se do toho asi nikomu nechtělo. Klášterů, rozhleden nebo hradů a zámků jsou desítky až stovky, zato kaplí a kostelů jsou desítky tisíc. Jen z někdejších Sudet mám sedmnáct tisíc záznamů a u každé stavby poznámku, v jakém je stavu – stojí, nestojí, poškozená, opravená.

 

Pořád asi úplně nerozumím, jaký byl váš hlavní popud. Co vás do tak časově náročné práce žene?

Vadí mi, že jsem se narodil do země, která bývala kultivovaná, a pak přišli nějací barbaři a totálně ji zničili. Snažím se proto zmapovat rozsah škod, které tady napáchali, a přispět k záchraně toho, co se ještě zachránit dá.

 

Jakým způsobem to děláte?

U všech vážněji poškozených staveb sleduji, kdo je vlastníkem pozemku. Jsou to majetky obecní, státní, církevní i soukromé. A čas od času oslovím dotyčný úřad či instituci a někdy i jednotlivce a pošlu jim fotky zpustošené památky. Aby si uvědomili, jak jejich památka vypadá, a zkusili s tím něco udělat. Někdo mi odpoví, někdo ne, někteří s tím něco udělají, jiným je to jedno.

 

 

Když se vám majitel ozve, co následuje?

Když projeví zájem, můžu mu třeba pomoci udělat si jasno v systému dotací.

 

Mohl byste vypíchnout příběh památky, který vás chytil u srdce a dobře dopadl?

Asi bych zmínil veliký poutní kostel ve Svatoboru, což je bývalá vesnice na okraji vojenského prostoru Hradiště v Doupovských horách, kousek od Karlových Varů. V roce 1953 odvezli vojáci vybavení interiéru, ale protože oltář byl moc velký a nevěděli, jak ho dostat ven, zapálili ho. Kostel pak používaly Vojenské lesy a statky jako sklad řepky. V roce 1966 armáda odstranila krov a střechu, přestože šlo o mimořádně cenný objekt z dílny Františka Maxmiliána Kaňky. A aby toho nebylo dost, později ještě vojáci zasáhli presbytář střelou z tanku a vážně poškodili jeho zdivo. Nechali to tak být, kostel zarostl křovím, na klenbě lodi se uchytily stromy. Když jsem tam poprvé dorazil, rostl na ní třicetiletý les.

 

 

Co se dělo dál?

Obrátil jsem se na ministerstvo obrany, protože kostel pořád patřil armádě. Tehdejší ministr Miroslav Kostelka můj dopis předal náčelníkovi generálního štábu, který mi písemně slíbil, že s tím něco udělají. Asi rok se nic nedělo, tak jsem se ozval znova, co je to za generála, když se jeho slovům nedá věřit. Načež byly odstraněny křoviny od presbytáře a v roce 2006 bylo obnoveno jeho zdivo. Pak se práce zastavily. O několik let později jsem se dostal k dalšímu ministru obrany Alexandrovi Vondrovi a musím jej pochválit: skutečně nechal kostel provizorně zastřešit a v roce 2016 byl Svatobor v důsledku zmenšování vojenských újezdů z území cvičiště vypuštěn. Teď jde díky aktivitě obce a místního spolku na opravu kostela víc než milion korun ročně z fondu ministerstva kultury. A i když mají záchranné práce trvat ještě asi dvanáct let, mám z toho radost.

 

Od ledna do půlky dubna

Když jste svoji databázi začal dávat dohromady, bylo vám třicet čtyři let. Jak to šlo dohromady se zaměstnáním a rodinou?

Dělám to ve volném čase. Žena to respektuje, má zase svoje zájmy.

 

Přibíráte někoho do posádky?

To ne. Jsem vcelku samotář, takže tohle mi nedělá problém.

 

Jezdíte na otočku, nebo přespáváte?

Teď bohužel jen na otočku, protože nefungují ubytovací služby. Jinak si vždycky večer najdu nějaký hotýlek nebo penzion.

 

 

Podle jakého systému svoje cesty plánujete?

Komunisté zcela zničili asi 3 500 kostelů, synagog, kaplí a kapliček. Další tisíce sakrálních staveb, zejména v pohraničí, nechali zchátrat. Takže jsem je nejdřív objel všechny, abych zjistil, v jakém stavu vlastně jsou. A teď objíždím ty, které se opravují, abych mohl zaznamenávat jejich znovuzrození. Když je oprava hotová, přehodím památku na svém webu do příslušné sekce, dnes už jich tam je 3 200. Sleduji všechny možné dotační programy a také regionální tisk, takže mi během roku vznikne seznam několika stovek staveb. Po skončení roku je objedu a nafotím jejich aktuální stav.

 

Podle čeho ladíte itinerář?

Snažím se toho co nejvíc stihnout mezi prvním lednem a polovinou dubna. Jakmile totiž stromům vyraší listí, památky se fotí špatně, protože bývají obklopené stromy. Začátek ledna zase vyplývá z toho, že většina oprav probíhá od října do prosince, protože ty dotační programy jsou takhle hloupě nastavené.

 

Co dalšího ovlivňuje vaše výjezdy?

Počasí. Když vidím, že v severních Čechách bude škaredě a v jižních Čechách hezky, jedu na jih. A naplánuji si trasu tak, abych tamní památky objel co nejracionálněji.

 

Kolikrát musíte navštívit jednu stavbu, abyste měl zaznamenané všechno, co potřebujete?

Větší památky se opravují většinou řadu let, protože prakticky nikdy nejsou peníze na celou opravu naráz. A protože se snažím mít na webu zachycený aktuální stav, zajedu na to místo třeba desetkrát. Když mě to fakt zajímá, jedu tam i víckrát v jednom roce.

 

Kolik kostelů a kaplí je v tuhle chvíli na spadnutí?

Momentálně eviduji asi 1 500 vážněji poškozených sakrálních památek, z toho asi 330 je na tom velmi špatně. Padesát z nich jsou kostely a velké kaple, zbytek menší kapličky.

 

Jakou šanci jim dáváte na záchranu?

Není to kupodivu tolik o penězích. Obnovit střechy u padesáti velkých staveb by stálo 100–200 milionů korun, což není neřešitelné. Problém je jiný: pořád zůstávají oblasti, kde se o památky po pádu komunismu ještě nikdo nezačal starat. Většinu těch, které jsou už na spadnutí, tvoří menší stavby, které by se daly opravit řádově za desítky nebo stovky tisíc korun.

 

Kde zůstává nejvíc zchátralých sakrálních památek?

V bývalých Sudetech, přičemž nejvíce těch, kterým jde o holou existenci, je v Jihočeském kraji. Až za ním následují kraje Ústecký, Karlovarský, Plzeňský a Olomoucký. Na druhou stranu, i v těchto oblastech se situace pořád jenom zlepšuje.

 

Komunikace s vlastníky zřejmě přináší i konfrontaci. Majitelé mohou být ostražití, jestli je nechcete do něčeho nutit...

Jsou takové případy. Hodně líto je mi raně barokní kaple v Jílovém u Hodkovic nad Mohelkou na Liberecku, což je jedna ze dvou realizací Wolfganga Dientzenhofera na českém území byl to bratr nám známějšího Kryštofa Dientzenhofera, působil ale téměř výhradně na území Německa. Kaple v Jílovém byla součástí rozlehlého zemědělského dvora, který po roce 1948 připadl JZD. Postupně se začala rozpadat střecha, tak jezeďáci v roce 1981 požádali o zrušení památkové ochrany. V roce 1988 se propadla klenba i krov, zůstalo jenom obvodové zdivo. Po revoluci statek koupil soukromník, který tam dnes hospodaří, ale kaple ho vůbec nezajímá. V roce 2007 iniciovali liberečtí památkáři znovuprohlášení kaple památkou, ale současný vlastník jim pohrozil, že pokud k tomu dojde, okamžitě kapli zbourá. A v roce 2011 stejně nechal zbořit obvodové zdivo, zůstala jen čelní stěna, která slouží jako část ohradní zdi. Když jsem si kapli fotil, byl jsem rád, že na mě nepustil psa.

 

Na vašem webu se dá vyhledávat podle mnoha kategorií, u každé památky jsou uvedeny i důvody devastace. Jako příčiny zániku se tu objevují přehrady, doly, hraniční pásmo, vojenské prostory, u některých je však uvedeno: Jiný. Co to znamená?

Že komunisté nechali stavbu zpustnout. Asi pamatujete, jak to minulý režim dělal. Když chátrání pokročilo do určitého stavu, začali chodit a říkat: „Ohrožuje to naše děti, musíme to zbořit, aby se nikomu nic nestalo!“

 

Maximálně dostanu pokutu

Vede vás k mapování sakrálních památek i náboženské přesvědčení?

To ne, jsem ateista.

 

Musím přiznat, že mě to překvapuje. Asi se vám stává, že vás lidé považují za věřícího.

Ano, stává. Ale mně to nevadí. Považuju věřící za slušnější část národa, protože se přece jen drží nějakých principů.

 

Má váš zájem o památky rodinné kořeny?

Ani ne, oba moji rodiče byli psychiatři, řadu let pracovali v Kroměříži, kde jsem prožil většinu mládí. Ale pamatuji si, jak jsem jako gymnazista odjel na chmelovou brigádu u severočeského Úštěku a v době volna se vydal prozkoumat zrušenou zubrnickou železnici. Přišel jsem do vesnice Mukařov, kde zrovna bourali kostel. Byl jsem zvyklý z Moravy, že kostely jsou oprýskané a šedivé, ale aspoň stály a nějak fungovaly. Takže jsem zůstal paf, přišlo mi to strašně divné. A říkal jsem si, že takové hezké stavby se přece bourat nemají. Tak možná ve mně tenhle zážitek něco zanechal.

 

Ani rodiče nebyli věřící?

Naopak, maminka byla za první republiky jediné dítě ze třídy, které nechodilo na náboženství, protože její tatínek byl zarytý ateista a nepřál si to. Vyprávěla mi, jak musela při katechismu sedět na chodbě a bylo jí to líto, ráda by se něco dozvěděla. Nicméně oba rodiče byli bezvěrci. Na mši do kostela – byla to půlnoční – jsem se poprvé vypravil se ženou až v pětatřiceti. Vůbec jsem nevěděl, jak se mám chovat, kdy povstat a kdy si sednout. Sice mě to mrzí, že nemám tenhle kulturně-historický základ a cítím se nedovzdělán, ale už s tím asi nic nenadělám.

 

Zkoušel jste svůj web někdy víc propagovat?

Upřímně řečeno ne. Dělám to čistě jako svoje hobby. Ale protože jsem chtěl dosáhnout toho, aby mi tam lidé přispívali svými fotkami a komentáři, musel jsem svoji databázi dát na internet. Nemám ovšem ambici, aby to mělo milion zhlédnutí. Je to moje zábava.

 

Máte spočítáno, kolik kilometrů jste od roku 1996 při cestách za kostely a kaplemi najezdil?

První auto jsem prodával, když mělo najeto 200 tisíc kilometrů, druhé 300 tisíc, třetí 350 tisíc, to současné má 60 tisíc… A většina z toho jsou ty moje jízdy za památkami.

 

Stane se vám, že se v sobotu probudíte a radši byste se otočil na druhý bok a zůstal doma?

Když to člověka baví, chce se mu vždycky. Mrzí mě jedině, když se ráno probudím a je mlha, sněží nebo leje. To se pak špatně fotí.

 

Příští víkend zase někam vyrazíte?

Chtěl bych. Potřebuju dodělat Karlovarsko, tak se chystám ke Krušným horám, pak na Chomutovsko a Lounsko. Sice zavedli zákaz cestování, ale stejně vyrazím. Jezdím sám, takže nikoho neohrožuji, maximálně dostanu pokutu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama