Fanoušci skoků, nezoufejte. Naděje přichází z Oseku

15. ledna 2021

Jiří Černý pod oseckými můstky, snímek z prosince.
foto Marek Šálek

České skoky na lyžích nezažívají dobré časy. Přesto existuje místo, kde milovníci této klasické zimní disciplíny mohou pookřát. Čtyři můstky Lyžařského klubu Osek na úpatí Krušných hor jsou líhní skokanů, kteří čím dál častěji obsazují stupně vítězů. „Dětem zmenšujeme lyže i kombinézy po dospělých,“ říká šestasedmdesátiletý Jiří Černý, nejstarší z rodiny tří generací skokanů.

Jak mohla vzniknout tak daleko od známějších lyžařských center skokanská tradice?

Zasloužili se o to nadšenci, kteří tady v roce 1947 postavili dřevěný můstek. Skákali na něm okolo dvaceti metrů.

Dneska tady máte čtyři můstky, na tom největším se dá skákat až čtyřicet metrů.

Postupně se areál vylepšoval, v roce 1967 vznikla ocelová nájezdová věž, instalovali jsme umělé osvětlení. Další významnou událostí bylo založení skokanského oddílu Rudolfa Höhnla v roce 1974. Ruda se narodil v Perninku kousek odtud a byl tehdy kapitánem reprezentace, tak převzal patronát nad oseckými žáky.

Co to obnášelo?

Občas si přijel s kluky zatrénovat a podepsat se jim, dával nám vosky. Byl to velký vzor.

Vy jste taky skákal.

Skákal i běhal. Vojnu jsem strávil v liberecké Dukle, tehdy zrovna závodila slavná generace skokanů, jako byli Raška, Motejlek, Hubač nebo právě Höhnl. Po vojně jsem začal trénovat mládež v Oseku.

Měli jste možnost i závodit?

Vyhrávali jsme krušnohorskou ligu lyžařských oddílů, s našimi nejlepšími sdruženáři jsem pak jezdil po republice. Cestovalo se autobusem nebo vlakem, kluci tahali běžecké i skokanské lyže na zádech.