Fanoušci skoků, nezoufejte. Naděje přichází z Oseku

České skoky na lyžích nezažívají dobré časy. Přesto existuje místo, kde milovníci této klasické zimní disciplíny mohou pookřát. Čtyři můstky Lyžařského klubu Osek na úpatí Krušných hor jsou líhní skokanů, kteří čím dál častěji obsazují stupně vítězů. „Dětem zmenšujeme lyže i kombinézy po dospělých,“ říká šestasedmdesátiletý Jiří Černý, nejstarší z rodiny tří generací skokanů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak mohla vzniknout tak daleko od známějších lyžařských center skokanská tradice?

Zasloužili se o to nadšenci, kteří tady v roce 1947 postavili dřevěný můstek. Skákali na něm okolo dvaceti metrů.

 

Dneska tady máte čtyři můstky, na tom největším se dá skákat až čtyřicet metrů.

Postupně se areál vylepšoval, v roce 1967 vznikla ocelová nájezdová věž, instalovali jsme umělé osvětlení. Další významnou událostí bylo založení skokanského oddílu Rudolfa Höhnla v roce 1974. Ruda se narodil v Perninku kousek odtud a byl tehdy kapitánem reprezentace, tak převzal patronát nad oseckými žáky.

 

Co to obnášelo?

Občas si přijel s kluky zatrénovat a podepsat se jim, dával nám vosky. Byl to velký vzor.

 

Vy jste taky skákal.

Skákal i běhal. Vojnu jsem strávil v liberecké Dukle, tehdy zrovna závodila slavná generace skokanů, jako byli Raška, Motejlek, Hubač nebo právě Höhnl. Po vojně jsem začal trénovat mládež v Oseku.

 

Měli jste možnost i závodit?

Vyhrávali jsme krušnohorskou ligu lyžařských oddílů, s našimi nejlepšími sdruženáři jsem pak jezdil po republice. Cestovalo se autobusem nebo vlakem, kluci tahali běžecké i skokanské lyže na zádech.

 

Jak oddíl fungoval ekonomicky?

Jak se dalo. Pořádali jsme tu závody pro žáky do patnácti let. Nesly název Hornický kahan, tak nám šachta dávala ceny. Havíři museli mít patronáty nad pionýrskými oddíly, udělalo se to v rámci téhle spolupráce. A hlavně jsme tu dělali brigády a vylepšovali areál svépomocí. Využívali jsme třeba umělou hmotu vyřazenou z jiných můstků po republice.

 

Financovaly vás doly i po revoluci?

To skončilo s Hornickým kahanem. Trochu nám začala pomáhat obec, naposled jsme od radnice dostali šedesát tisíc na rok. Většinu rozpočtu ale stejně dotujeme ze svého, občas nám přispějí kamarádi nějakým materiálem.

 

 

A lyžařský svaz?

Ten se zaměřil na tradiční střediska, jako je Liberec nebo Frenštát. Dali nám najevo, že tady nevychováme žádného olympionika, takže máme smůlu.

 

Sedíme spolu v klubovně Lyžařského klubu Osek, která je v podkroví kamenného domku u potoka pod doskočišti. Co je to za budovu?

Bývalá klášterní vodárna (v Oseku sídlil od 12. století mužský cisterciácký řád, pozn. red.), kterou nám pronajaly za korunu ročně Severočeské vodovody. Skladujeme tady kroniky a poháry, spravuju tady lyže. Když se nás sejde víc, tak si zatopíme a schůzujeme.

 

Jak máte rozdělenou práci?

Trénuje hlavně syn. Jenže musí chodit do práce, tak mu sekunduju.

 

A kdo se stará o údržbu můstků?

Manuální práce oddřel taky syn. Vloni jsme dávali pryč shnilý dřevo, betonovali... Když už jsme byli v tom, vyšvihli jsme i nějakou opravu. Trochu jsem s tím pomáhal, ale vloni mi bylo pětasedmdesát.

 

Jakou má syn profesi?

Vyučil se zámečníkem. Má dobrou práci, ale musí jezdit do Německa, bývá i deset dní pryč. Svařuje nerezové trubky, většinou pro pivovary a mlíkárny.

 

Když listuju kronikami, narážím opakovaně na jméno Střihavka. Je to ten zpěvák?

Jasně, Střihavkové jsou Osečáci. Kamil sice taky skákal, ale tohle byl jeho brácha, šlo mu to výborně. Kamil byl mladší, tak jsem mu spíš utíral nudle a sušil punčocháče.

 

Lepší je skákat v létě

Váš nejmenší můstek má označení K6, to znamená kritický bod šest metrů. Jak malé děti na něm mohou skákat?

Začínáme se čtyřletými.

 

Kolik svěřenců celkem máte?

Bývalo tu i pětadvacet trénujících žáků, momentálně jich máme sedm. Rádi bychom jich měli víc, ale není to lehké. Dneska musíte prosit rodiče, aby dítě pustili. Maminky se bojí, aby se malýmu nic nestalo.

 

Jak řešíte nedostatek sněhu?

Vůbec na sněhu neskáčeme. Jednak poslední zimy skoro nesněží, ale ani nás to neláká.

 

Proč?

Je s tím spousta práce. Umělá hmota si drží svoje teplo, a když na ni napadne sníh, vytvoří se kluzná plocha, takže to sfrčí jako lavina a dole se udělá hromada. Existují rohože, které sesouvání sněhu zabraňují, ale když jsem si udělal cenovou poptávku, vzdal jsem to. Vyšlo by to na padesát tisíc pro jeden můstek.

 

Vidím ale sněžné dělo.

To je na sjezdovku. V minulosti jsme můstky párkrát nastříkali, ale za čtrnáct dní sníh slezl a všechna práce byla v čudu. Vejrostci si taky stříkali aspoň svah na lyžování, měli pak zadarmo permici na vlek. To už je ale pryč. Dneska proud vzduchu z děla používáme k nácviku letové polohy skokana.

 

Nechybí vašemu dorostu sníh?

Jezdíme ven – do Německa, do Rakouska. Nemusíme se nervovat úpravou stopy a doskočiště, takže se můžeme soustředit čistě na skákání. Kousek odtud máme i větší můstky, za půl hodiny jsme v Zschopau (město směrem na Chemnitz, pozn. red.).

 


V Oseku tedy skáčete jenom na hmotě?

Pro kluky je to lepší, mají stabilnější podmínky. Pokud není vyloženě mráz, v takovém případě hmota ztvrdne a mohli by si natlouct. Spousta mladých závodníků vám dneska řekne, že radši skáčou v létě. Nemusí čekat, až se uklidní počasí, závody se nepřerušují, při čekání na věži jim není zima.

 

Musí se hmota nějak udržovat, třeba něčím mazat?

Potřebujete ji vlhčit, aby měla skluz. Vybudovali jsme rozvody s kohoutky na automatický postřik. Vodu bereme z potoka, tak je to zadarmo.

 

 

Mění se v posledních letech struktura povrchu, nebo je to pořád stejná hmota?

Dřív to bývaly takový placatý štětiny, vyráběl je Technoplast Chropyně. Když jste na to spadl hubou napřed, pořezal jste se o ostré hrany. A dojezd byl na piliny. Skákalo se bez helmy a většinou bez čepice.

 

Jak dlouho dnešní umělý povrch vydrží?

Zhruba deset let. Nejvíc to dostává zabrat, když sem přijdou místní blbečkové a začnou se na doskočišti klouzat v botách.

 

Jak sháníte skokanskou výbavu? Kombinézy, lyže, helmy. Předpokládám, že pro rodiny s dětmi to není nic levného.

Nejdražší jsou lyže. Jeden pár stojí dvanáct tisíc korun, vázání šest tisíc. Po roce 1989 jsem dělal osm let na lyžařském svazu šéfa skokanského úseku. Tehdy se mi podařilo vyžebrat milion korun, domluvili jsme se ve Sportenu (dříve Artis, pozn. red.) a všichni žáci v republice dostali lyže zadarmo. Nic takového se teď neděje, tak si pomáháme sami.

 

Jak?

Poslední várku lyží jsme dostali od skokana Romana Koudelky. Reprezentanti dostávají od výrobce několik párů, vyzkouší je, jedny si vyberou, ostatní zůstanou plonkové. Romana nadchl náš malej, vnuk Jíra, který vyhrál už poněkolikáté mistrovství republiky.

 

Nejsou lyže dospělého skokana delší, než potřebujete?

Musím je oříznout a udělat z nich menší lyže. Nikdo mi nevěří, že to jde, protože dneska lyže nejsou dřevěný, ale poskládaný z mnoha vrstev a uvnitř dutý, ale mám na to svoje fígle. Sloupnu fólii, vypracuju tvar patky a udělám díru, abych mohl lyži přesně vyvážit, na to je docela složitý vzorec. Pak na to nalepím původní fólii, kterou jsem vzal z patky, a nikdo už nepozná, že ta lyže byla o metr delší.

 

Kombinézy taky zmenšujete?

Taky. Babička, tedy moje žena, kombinézu rozpárá ve švu a pomocí papírových šablon, který jsme si taky vyrobili, ji sestříhá na správnou velikost. Není to jednoduchý, protože je tam zase několik vrstev včetně molitanu. Pak se to odveze švadleně do Mostu, která má stroj na křížový steh, ten líp pruží a netrhá se.

 

 

Sledujte Jíru Černého

Dospělí skokani–reprezentanti mají už několikátou sezonu problém probojovat se z kvalifikace do hlavních závodů, v nichž startuje padesátka nejlepších. Čím to podle vás je?

To je na dlouhé vyprávění. Náš kluk (syn Jiřího Černého, rovněž Jiří, pozn. red.) odcházel z Oseku v patnácti letech jako čtyřnásobný mistr republiky do Dukly Liberec. A tam ho totálně zazdili, jako zazdí každýho.

 

Čím se dá takový talent zazdít?

Vezmou mládežníky do vojenského prostředí, kde nemají žádné pořádné vychovatele, a brousí je jenom na sport. Kluci zůstanou na internátu bezprizorní, takže chodí na pivo a lítají za holkama. Proto je dnes většina dobrých reprezentantů z Frenštátu pod Radhoštěm. Mládež tam má můstek u nosu, nemusí být v patnácti bez dozoru rodičů pryč z domova.

 

Vidíte ještě nějaké důvody, proč je na tom česká skokanská elita tak bídně?

Republika podcenila investice do sportování mládeže, hlavně v individuálních odvětvích. Máme talentovanou mládež ve školním věku, ale nedokážeme se postarat o její přechod do vyšších pater. Malá základna se ještě ztenčí, takže někdy ani není možné sestavit reprezentační družstvo dospělých. O úbytku kvalitních trenérů je darmo mluvit.

 

Jak momentálně vidíte sportovní budoucnost vašeho dvanáctiletého vnuka Jíry?

Zatím vyhrává kdeco, z republikových šampionátů má čtyři zlaté, na mistrovství světa byl sedmý. Už v jedenácti letech skákal se čtrnáctiletými na sedmdesátce (můstek K70, pozn. red.) a několikrát se v jejich kategorii probojoval na stupně vítězů.

 

Jaké dispozice musí mít dítě, aby z něj mohl být skokan na lyžích?

Děcka musí mít zvládnutou hlavně obratnost, aby vnímaly svoje tělo v každé pozici. Takže žádný posilování. Používáme trampolínu a matrace, skáčeme žabáky. Všichni naši kluci umí salta, někteří i z místa. Když našeho Jíru potkáte na parkovišti, vystřihne vám salto vzad. Ale úplně klíčová je psychika.

 

Vrozená, nebo se dá nějak vytrénovat?

Skokan musí mít určité vrozené dispozice, které by měl trenér rozpoznat a citlivě je rozvíjet. Zvlášť u mladých je to hodně křehké. Určitou výhodu mají flegmatici. Je třeba se uvolnit a nebýt v křeči.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama