Letos je o hubnutí větší zájem. Radikální změna jídelníčku je chyba

Před revolucí bylo o dietách informací poskrovnu, pak nastal jejich boom a teď je skoro nemožné se zorientovat. Jedna zázračná metoda střídá druhou, informací je plný internet, na trhu je nespočet knih i nutričních terapeutů. Podle Ivy Málkové, psycholožky a zakladatelky společnosti STOB (STop OBezitě), je potřeba dělat ve svém jídelníčku jen takové změny, s nimiž budeme souznit. Čím je pro nás totiž změna dramatičtější, tím je i víc nepříjemná. A platí, že co se nám nelíbí, to dlouhodobě dělat nebudeme.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Je o vaše kurzy, které nabízíte v rámci STOB, nyní větší zájem? Narážím na fakt, že obézní lidé mívají horší průběh nemoci covid-19.

Naši skupinoví i individuální lektoři shodně tvrdí, že letos mají hodně nových klientů. Špatné je, že letošní situace je velmi stresová a nepředvídatelná a lidem, kteří jsou emočními jedlíky, může jít váha nahoru. Navíc během restrikcí zůstává hodně lidí doma, takže minimálně nachodí méně kroků, než když jdou každý den do práce, na nákup a tak dále. Přitom by se tato doba dala využít i dobře – udělat si každý den čas na dlouhou procházku v přírodě anebo si doma uvařit něco zdravého.

 

A situaci asi nepřidává ani fakt, že obézní lidé možná nyní žijí ve větších obavách.

Ano, to také člověku nepřidá. Tuková tkáň je hormonálně aktivní, což se zjistilo relativně nedávno. Je to vlastně zánět a zánět snižuje naši imunitu. Ale má to i prostší vysvětlení, například když ležíte, tak vám břicho tlačí na plíce, a hůře se vám dýchá.

 

Ve své knize Váhy života, která nyní vyšla, píšete: „Sáhnout po nějakém zázraku, řídit se konkrétním jídelníčkem nebo se uchýlit k nějakému modernímu výživovému trendu se jeví jako nejjednodušší řešení. V porovnání s doporučením ,jezte pestře, střídmě a pravidelně se hýbejte‘ zní rady ,vynechejte lepek‘, ,staňte se vegetariánem‘ nebo ,jezte syrovou stravu‘ opravdu jednoduše. Jenže mají jepičí osud.“ Jak to?

Už čtyřicet let, co se zabývám problematikou hubnutí, se snažím říct, že hubnutí je víc věcí psychiky než jídelníčku. Lidé ale chtějí jednoduchost, a tak slyší na jednoduché rady typu: teď nejezte lepek nebo teď nejezte sacharidy.

 

 

Vlastně je logické, že berete hubnutí, zjednodušeně řečeno, „přes hlavu“, jelikož jste vystudovaná psycholožka. Na čem je postavena vaše metoda hubnutí?

Stavíme ji na kognitivně behaviorální terapii, která vychází ze tří teorií učení. Jedna z nich je takzvané operantní podmiňování. To říká, že člověk dělá jen to, co je mu příjemné. Když jste ve stresu a vezmete si čokoládu, je to pro vás příjemné, a tím toto jednání posilujete. Pokud vám někdo řekne, že hubnutí bude příjemné, půjde lehce a snadno, přicházejí díky tomu pozitivní emoce, vy tomu věříte a zkusíte to. Pokud je ale třeba zrovna zima a vy začnete jíst syrovou stravu, protože vám nějaký guru řekl, že je to úžasné a po tom že určitě zhubnete, ovšem vy si nemůžete dát vaši oblíbenou teplou polévku, tak vám toto hubnutí vydrží jen pár dní, protože na to nejsou navázané pozitivní emoce. Platí, že čím je pro vás změna dramatičtější, tím je pro vás zároveň víc nepříjemná. A zákonitě za pár dní emoce převálcují rozum, který vám říká, že syrová zelenina vám pomůže ke štíhlé postavě.

 

 

Jaké další chyby při hubnutí děláme?

Další chyba se vztahuje k takzvané kognitivní teorii. V myšlení děláme každý různé chyby a u lidí s obezitou převládá tak zvané černobílé myšlení. To je, když máte život rozdělený na „buď, anebo“. U hubnutí to znamená, že si například řeknete, že nebudete jíst sladké, žádné. Pak si ale dáte ve slabé chvíli čokoládu a hned vám naskočí negativní automatické myšlenky, že jste porušila své předsevzetí, že jste selhala. Na dietu se proto vykašlete a nekontrolovaně jíte, než seberete sílu začít s dietou novou. Příčina nabírání není ale to jedno vybočení. Na to, abyste přibrala kilogram tuku, potřebujete sníst 25 tisíc kilojoulů, a to je strašně moc jídla. Když tedy jednou vybočíte, nevadí to. Co vadí, jsou vaše myšlenky, které ovlivňují vaše emoce a chování, a vy pak buď držíte dietu, anebo se přejídáte. A to celé vám zbytečně odčerpává vaši životní energii. Když chceme dosáhnout změny, nestačí změnit jídelníček, je potřeba změnit myšlení, emoce a tím i chování.

 

Řekněte mi ještě nějaký příklad, kdy je patrné, že naše chování způsobuje nárůst naší váhy?

Malé dítě se například nemusí nic učit, jí přesně tolik, kolik potřebuje. Když mu ale na talíř začnete dávat hodně jídla a pak ho nutíte dojídat, tuto přirozenost kazíte. Stejně jako když si dítě rozbije koleno a vy mu dáte sladkost, aby ho to tolik nebolelo. Učíte ho tak nepohodu řešit jídlem. Pak se člověk postupně odnaučí jíst, kdy má hlad, a spouštěčem se stávají jiné podněty. Základ je naučit se jíst, když tělo chce. To diety nedělají, ty vám říkají, co kdy máte jíst, a nikoho nezajímá, zda máte hlad nebo zda vám to chutná.

 

Důvodem přejídání bývá také stres.

Ano, těch spouštěčů je ale mnoho. Pokud jde o stres, lidé, kteří nemají problémy s váhou, tak při stresu hubnou, protože se jim zrychlí metabolismus a nemají chuť k jídlu. Ti, co mají problémy s váhou, jsou obvykle naučení ve stresu jíst. Na kurzech chceme, aby si lidé uvědomili, v jakých situacích jedí a proč. A pokud jedí například kvůli stresu, tak se naučí techniky, jak zvládnout stres vhodnějším způsobem. Musíme si ale uvědomit i to, že také prostředí kolem nás je toxické. Vezměte si kina. Když jsem byla mladá, v kinech nikdo nejedl, teď se tam běžně konzumuje popcorn, ale konkrétně teď se popcorn nejí, protože jsou kina zavřená. To je třetí teorie učení – klasické podmiňování. Jdete do kina, máte chuť na popcorn. Dáte si kávu, máte chuť na tatranku. Sednete si k televizi, dáte si brambůrky. Stejné je to i s reklamou. Akce 3 za cenu 2, XXL balení anebo reklama na šťastnou rodinu, která jí oplatky.

 

Řekněte mi ve stručnosti, jak vypadají vaše kurzy?

Trvají deset týdnů. Bavíme se na nich o motivaci, psychologii, výživě a pohybu. Nikdy nepředepisujeme jídelníčky. Člověk si pouze zapisuje, co jí, a pak dělá sám změny za pomoci lektora na základě toho, co by mu nevadilo jíst, a je to nutričně výhodnější než to, co jedl doposud. Důležitý je i pohyb. Chceme, aby se lidem zvýšila kvalita života, a sport ji zvýší stoprocentně. Nutriční terapeut vám běžně řekne, že se máte hýbat. Tady je rozdíl v tom, že je pohyb součástí kurzu, zaplatila jste si ho.

 

Jaké máte u klientů s pohybem úspěchy?

U pohybu je problém v tom, že pokud jste se nikdy nehýbala, bude trvat, než vám bude dělat dobře. U nás ale nejde o výkon, jde o to, abyste k pohybu našla kladný vztah a aby vás to, že třeba najednou lehce doběhnete tramvaj, povzbudilo a sport jste si postupně oblíbila. Během kurzu se proto bavíme o tom, jaká sportovní aktivita by vás bavila. Opět jde o pozitivní emoce. A taky platí, že vždycky je lepší mít třeba mírnou nadváhu, ale hýbat se, než mít váhu nízkou a ani se nehnout.

 

 

V kurzech mimo jiné učíte lidi jíst pomalu. Je bezmyšlenkovité jedení nešvarem současné doby?

To je. Zajímavé je, že obézní lidé myslí celý den na jídlo, ale když konečně usednou ke stolu, tak na něj často nemyslí vůbec. Bezmyšlenkovitě něco vkládají do úst a u toho koukají třeba do telefonu. My je učíme se na jídlo soustředit. Třeba že si dají kostičku čokolády na dlaň, podívají se, jak vypadá, přivoní si k ní, nechají ji pomalu rozpustit na jazyku. Když si toto všechno uvědomujete a nic dalšího neděláte, k nasycení vám stačí daleko menší množství jídla. A taky si spíše vyberete něco kvalitního, zkuste si minutu žvýkat bílý rohlík. Nutné je si ale ještě uvědomit, že dá práci se těchto špatných návyků zbavit, musíte trénovat.

 

V knize se také zmiňujete o teorii kritického bodu, tedy že každé tělo je nastavené na určitou váhu.

To je klasická Gaussova křivka. Padesát procent lidí jsou v průměru, 25 procent pod ním a 25 nad ním. Někdo dostal do vínku být hubený, někdo je naopak v pásmu mírné nadváhy. V pásmu mírné nadváhy jsem třeba celý život já, nikdy se nedostanu do normy. Když jezdíme s klienty na pobytové zájezdy k moři, tak někteří tam zhubnou přes pět kilo a já vždycky tak jedno kilo. Moje tělo je prostě nějak nastavené a nemá smysl si říct, že chci nějakou určitou váhu, protože by to bylo za cenu šíleného úsilí a stejně se mi to dlouhodobě nepovede udržet a pak spíš naberu ještě víc. Tlak společnosti je ale být hubený a mnoho lidí se pak ve svých tělech, kteří nedosahují ideálu, necítí dobře, a mohou tak prohubnout celý život. Důležité je se naučit mít své tělo rád.

 

Zmínila jste vaši váhu. V knize vzpomínáte na své dětství, popisujete, jak jste vždy byla trochu při těle a váš bratr tajně dostával k večeři větší porce než vy. Zároveň jste ale sportovala a zdá se, že jste vaši postavu brala takovou, jaká je.

Už na prvním stupni jsem nechodila na obědy a místo toho mi maminka připravovala jídlo do krabičky, a paní učitelka se vždycky dívala, co to tam mám, a asi si myslela, že je to nějaká super dieta. Maminka to myslela dobře, ale asi bylo špatně, že mě už jako malou naučila držet diety. Jak vypadám, jsem ale nijak zásadně neřešila, od mala jsem ráda sportovala, hrála jsem závodně tenis, naši nás každou neděli brali na výlety. Diety ale zkouším dodnes. Myslela jsem si, že je to z profesního hlediska, abych zjistila, co je na trhu v nabídce. Asi je to ale i tak, že podvědomě stále zkouším, tedy pokud to není nějaká úplná blbost, zda po něčem skutečně nezhubnu.

 

 

A něco skutečně bizarního jste někdy zkusila?

Třeba mýdlo, které vás mělo zbavit tuku. K sehnání bylo asi před deseti lety v lékárnách a na příbalovém letáku stálo, že si jím nemáte mydlit prsa. A asi nejhorší bylo, když jsem si se sestrou v Thajsku zaplatila asi před deseti lety za velké peníze týden hladovky. Bohužel jsem se až tam dozvěděla, že součástí je i klystýr, což není dobré pro vaši střevní mikroflóru.

 

Velkým tématem je dnes obezita u dětí. Co dělat, když dítě bojuje s nadváhou?

Dětská obezita je u nás velký problém. Výhoda u dospělého je, že se rozhodne a má kam jít pro radu, pro pomoc. U dětí to tak není. Můj první kurz na hubnutí byl před lety ještě na dětské psychiatrii, kde jsem po škole pracovala. Zároveň jsem měla tehdy zkušenost z USA, kde fungují Weight Watchers (v překladu strážci váhy; globální společnost se sídlem v USA, která nabízí komplexní dietní program, pozn. red.), a já jsem si tehdy říkala, že by něco takového mělo být i u nás. Každopádně na tom kurzu pro děti, kterým bylo kolem deseti dvanácti let, mi došlo, že alfou a omegou jsou rodiče. Proto jsme začali dělat později rodinné kurzy. Většina obézních dětí má i obézní rodiče, a pokud se rodiče nerozhodnou se svou váhou a jídelníčkem něco udělat, těžko zhubne jejich dítě. Pak je ještě varianta štíhlí rodiče s obézními dětmi, těch je ale minimum. U nich to obvykle bývá tak, že rodiče obezita jejich dětí nesmírně štve. Zde je velké nebezpečí, že u dětí vznikne porucha příjmu potravy.

 

Našla jsem si, že nabízíte i kurzy pro muže. Jak se s nimi pracuje?

Ano, máme a je to světová rarita. Na rozdíl od žen muži nejsou nutričně vzdělaní, ale zase u nich nehrají tolik roli emoce, a o to je to pak snazší. Přijdou namotivovaní, stačí jim obvykle říct, co mají dělat, a oni to dělají. Také mají víc svaloviny, takže oproti ženám mohou mít větší příjem. Někdy stačí třeba jen ubrat piva nebo sladké nápoje a je to. A taky je nespornou výhodou, že u nás hubnou většinou prvně. A když hubnete prvně, jde to vždycky lépe, než když hubnete po několikáté. Tam pak nastává něco, čemu se říká zúsporněný metabolismus. Tělo si během hubnutí zvyká na nižší příjem a pak už na nižší příjem tolik nereaguje a už tak rychle nehubne.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama