Největší výzva je vydržet na jednom místě, říká benediktinka z kláštera na Bílé Hoře

Po více než pětatřiceti letech u evangelíků se dala ke katolíkům. A vstoupila do kláštera, který se nachází na okraji Prahy v těsné blízkosti bělohorského bojiště. „V té bitvě měl každý své motivy. Dnes už se nedokážeme vžít do toho, jak kdo co přesně myslel,“ říká sestra Francesca. Je jednou ze šesti benediktinek, které z poutního areálu na konečné zastávce tramvaje číslo 22 vyrážejí v civilu za prací do města. Kříž smíření zde bude vztyčen 8. listopadu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jaké je střídat tiché prostředí kláštera s dojížděním do práce?

Vyhovuje mi to. Ale je fakt, že když poněkolikáté za den běžím po eskalátorech v metru, abych stihla nějakou schůzku, těším se už na večerní nešpory (pravidelné modlitby, pozn. red.). Až si obléknu hábit, sedneme si do kaple, pomodlíme se a zazpíváme si.

 

Při vstupu do kláštera skládají benediktinky slib stability, což je v podstatě vyjádření věrnosti místu. Jak se vám na Bílé Hoře žije?

Až překvapivě dobře. Jsem ráda v pohybu a bála jsem se, že se na zbytek života uvážu k jednomu místu. Potřebuju k životu překračovat hranice, vnější i vnitřní. Naštěstí tady nejsme nijak zavřené, spíš naopak.

 

Na Bílé Hoře vás žije šest, jaké máte profese?

Marie Magdalena je houslistka, hraje v několika tělesech. Tereza je učitelka a má na starosti prvňáky. Petra je vystudovaná ekonomka i restaurátorka. Anežka je stavební inženýrka, stará se i o hosty kláštera. Birgita je profesorka psychologie a učí na univerzitě. Já jsem vystudovala speciální pedagogiku a koordinovala jsem sedmnáct let dobrovolníky. Teď bych se ráda věnovala psychoterapii.

 

Jste dobrá parta?

Je asi výhodou, že naše opatství vzniklo teprve nedávno, před dvanácti lety. Takže neříkáme „Takhle to bylo vždycky, proč bychom to měly najednou měnit?“. Umíme improvizovat.

 

O to větší nároky to na vás možná klade.

Ano, musíme se vždycky domluvit. Co si ale budeme povídat, není to nic snadného ani mezi jeptiškami. Největší lidskou i duchovní výzvou je žít společně.

 

Čili žádné poustevničení.

To ne. Ostatně už svatý Benedikt říkal, že poustevničení si můžou dovolit jen ti, kteří se osvědčili ve společném životě. Tedy vlastně ti nejschopnější, nejzralejší.

 

 

Nemáte na starosti jen duchovní náplň kláštera, ale i přestavbu, údržbu a provoz rozlehlé nemovitosti.

Areál máme vypůjčený od bratrů z Břevnova, pomáhají nám sestry z Mnichova, nejsme v tom samy. Je ale fakt, že na nudu si stěžovat nemůžeme.

 

Mají benediktinky a benediktini nějaké zvláštní poslání?

Nemají, což také považuju za výhodu. Žijeme na určitém místě, které se snažíme kultivovat. A rozpoznávat, co potřebují lidé kolem nás.

 

Co jste zjistily?

Možná právě to, co jsme už nakousli. Ukazujeme, že důležité je umět vydržet sám se sebou i s ostatními na jednom místě. V téhle extrémně mobilní a roztěkané době to platí dvojnásob.

 

Pane Bože, vždyť mě znáš!

Když jste v roce 2008 vstoupila do kláštera, bylo vám pětatřicet. Bylo těžké najít řeholní řád, který by vám vyhovoval?

To teda jo! V podstatě si dodneška myslím, že vůbec nejsem klášterní typ. Jsem hodně svobodomyslná, nedokážu bezmyšlenkovitě přijímat poslušnost. U benediktinek jsem naštěstí měla od prvního okamžiku pocit, že mě dokážou přijmout takovou, jaká jsem.

 

Neposlušnou?

Jak se to vezme. Ve fungujícím vztahu určitá poslušnost musí být. Praktikujete ji ale z lásky, protože víte, že jinak to nejde. Když porušujete pravidla a není na vás spoleh, všechno se pokazí.

 

 

Čím vás tedy oslovil právě benediktinský řád?

Naše předchůdkyně, které zakládaly komunitu Venio v Mnichově, byly vzdělané, kritické, a upřímně hledaly formu duchovního života, který by odpovídal době. Narážely na obrovské předsudky a musely si toho hodně vyvzdorovat. Trvalo jim například šedesát let, než z Vatikánu dostaly oficiální potvrzení, že jsou řeholnice, i když nenosí při výkonu civilního zaměstnání hábit a oblékají ho jen k modlitbě. Z Vatikánu dostaly příkaz, že ho na sobě musí mít pořád. Tak odepsaly: „Nebudeme, my to máme takhle.“ A nakonec uspěly.

 

Přes třicet let jste byla evangelička. Co jste si celou tu dobu myslela o katolících?

Že jsou zpátečníci!

 

Co vás přesvědčilo, že nejsou?

Nejdříve studentská farnost u Nejsvětějšího Salvátora, kde jsem poznala katolickou spiritualitu a liturgii jako velmi krásnou, otevřenou a přátelskou. Později setkání s mnichovskými sestrami, s nimiž dnes tvoříme společné opatství. Došlo mi, že jsem měla spoustu předsudků - jak už to bývá, než člověk něco pozná opravdu zblízka. Také je třeba říci, že jsem protestantství vyfasovala v rodině, pokřtít mě nechala maminka ve dvou měsících.

 

Potřebovala jste udělat svoje vlastní rozhodnutí.

Víceméně ano. Dnes jsem za katolickou tradici velmi vděčná. Rozšířily se mi obzory, zbohatla jsem. Zároveň je dobře, že mě nepotkalo dřív všechno to přísné katolické učení, týkající se zejména sexuální morálky. Asi by mě to odradilo. Takhle jsem si našla cestu sama a rozhodla se až jako dospělá.

 

Jinými slovy, mohla jste si leccos vyzkoušet a nemít z toho špatné svědomí?

Asi tak. Představte si, že vám jako puberťákovi někdo říká: „Nesmíš, až po svatbě!“

 

Dnes už to chápete?

Ano. Nepovažuju „zkoušení ledasčeho“ za cestu. Intimní vztah zasahuje hlubiny, jejichž citlivosti si často nejsme vědomi. K plnému otevření se druhému potřebujeme bezpečné a stabilní prostředí, důvěru a věrnost. V tom plně souhlasím s ideálem církve. Realita ale většinou není ideál. Sama nemám odpověď na otázku, jak s tímto napětím zacházet, a vlastně to pro mě byl ten největší otazník. Říkala jsem si: „Pane Bože, jak to chceš udělat, vždyť mě znáš! Nějaké vztahy jsem měla, můj přístup k sexu určitě nebyl negativní.“ Ježíš mě ale přesvědčil, lepšího parťáka jsem si nemohla přát. Dostávám od něj všechno, co potřebuju, je to obrovský balík emocí, touhy i něžnosti.

 

Dobře, ale co muži-smrtelníci? Stane se, že přijedete z města a před modlitbou pošeptáte spolusestře: „Dneska se mnou jel v tramvaji tak pěknej kluk!“

Jasně, ani to nemusím šeptat (rozesměje se). Oficiální stanovisko církve sice zůstává velmi přísné, ale podle mě je nerealistické. A může vést k pokrytectví a nezdravému vztahu k sobě, ke svému tělu, k dalším lidem. Potlačování není cesta.

 

Takže si můžete dopřát nějaké to „zalíbení“?

Samozřejmě, že se mi nějaký muž občas líbí. Neznamená to ale, že s ním navážu vztah. A už vůbec ne, když jsem v jiném vztahu. Slíbila jsem vztah komunitě.

 

Jak byste popsala odměnu, kterou za opuštění svého předchozího života dostáváte?

Uvědomila jsem si, jak je naše duše zranitelná, jak se zbytečně rýpeme sami v sobě, jak necháváme bujet různé křivdy a výčitky. Je to přirozené, tyhle mechanismy nabíhají automaticky každému. Bez pomoci modlitby, víry a vztahu k Bohu bych se v tom plácala pořád. Důležité je odpuštění. Věčné rejpání v tom, co mi kdo řekl a kdo má pravdu, nikam nevede.

 

Mohl by řeholní život být v něčem atraktivní pro nastupující generaci?

Totálně! Nabízí prověřené hodnoty, které dnešní mladí lidé dost pracně hledají. Ukazuje, jak se chovat k bližnímu a ke světu vůbec, zabývá si vztahem k přírodě, komunitním životem, společným vlastnictvím. Mimochodem, mnohé benediktinské kláštery přešly na obnovitelné zdroje energie, a pokud hospodaří, tak upřednostňují certifikáty bio, fair trade a podobně.

 

Jak se ale smířit se ztrátou volnosti?

Já tam vidím naopak obrovskou svobodu – a samozřejmě i odpovědnost, ale také spoustu paralel s rodinným životem. Člověku dojde, že základem je společná domluva, ohleduplnost, spolehlivost. Je lepší trénovat to s lidmi, se kterými nejsem v erotickém nebo romantickém vztahu. Odpadá tak období bezhlavé zamilovanosti, takže ani případný pád není tak tvrdý, jako když sletíte na zem z růžového obláčku.

 

 

Tankový zátaras míří k nebi

Blíží se velké výročí bitvy na Bílé hoře. Jaký k té události máte vztah?

Jubileum pro nás není příležitost k oslavám. Každý měl tehdy své motivy, a čím víc se jimi zabýváte, tím je to komplikovanější. Nikdo z nás už neví, kdo co jak přesně myslel, nedokážeme se do toho vžít a zjednodušujeme. Takže můžeme dál válčit, protože zjednodušení jsou mocná a ničivá zbraň. Jenomže vyhádat, kdo co jak před čtyřmi staletími přesně myslel, podle mě už dneska nejde.

 

Středobodem vašeho kláštera a poutního místa je kostel Panny Marie Vítězné. Jak už název napovídá, je tady přítomná silná symbolika katolického triumfu a protestantské poroby. Není vám trochu proti srsti v něčem takovém žít?

Máte pravdu, že takových symbolů je tady hodně, asi nejsilnější je obraz v kupoli kaple, kde probíhají mše. Například sestrou Birgitou, která pochází z Bavorska, skutečně otřáslo, když výmalbu poprvé uviděla. Dominantní scénou je útěk poražených stavů, vítězoslavně vlají bavorské vlajky.

 

A vy?

Já už to tak nevnímám. Pro mě to je místo, které si mě přivolalo. Beru to spíš jako vtip: mě, evangeličku, život zanesl na Bílou Horu, a ještě do místa prodchnutého mariánským kultem a oslavou stavovské porážky.

 

Mnozí evangelíci tuhle vítěznou parádu asi dodnes mohou nést úkorně.

Na některých je vidět, že jsou zaražení a je jim zpočátku nepříjemně tady pobývat. Na druhou stranu je to krásné místo s pozitivní energií, umělecky to nejlepší z nejlepšího. Zmíněný obraz Jana Adama Schöpfa nebo třeba šílená freska Cosmy Damiána Asama s Norbertem, který monstrancí oslepuje heretiky. Není to žádná mizerně odvedená propaganda, je to obrovská kvalita. A taky příležitost o tom tématu mluvit. Když s takhle kontroverzními díly zacházíte citlivě, může to přinést zajímavou debatu.

 

Jaký máte vztah k dalšímu pietnímu místu v okolí bělohorského bojiště - mohyle, kterou nechali v roce 1920 vybudovat sokolové, a která je dnes zčásti rozebraná a zarostlá?

V jednom rozhovoru jsem to místo označila za protiváhu kláštera. Ozvala se ale vnučka ruzyňského starosty, který pozemek sokolům věnoval. Vadilo jí, že jsem význam mohyly takhle vymezila vůči katolicismu, její dědeček to prý vůbec nemyslel proticírkevně. Naopak mělo jít o pokus zbavit tohle návrší konfesního náboje. Mně se to místo líbí, je to romantická rozvalina na poli mezi paneláky a sklady, s výhledem na letištní ranvej a letohrádek Hvězda. Každý takový prázdný prostor uprostřed města má své kouzlo.

 

Jak to vypadá s křížem smíření, který má být 8. listopadu vztyčen kousek odtud v Aleji Českých exulantů?

Už dorazil, ale kvůli zákazu shromažďování se neodehraje jeho slavnostní vztyčení. To mě mrzí. Když leží na zemi, připomíná tankový zátaras. Až když se postaví, objeví se tři kříže spojené nad sebou. Dva zrezavělé symbolizují znesvářené strany, třetí je z modrého titanu a představuje nebe a naději.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama