Čech natáčel zkázu Amazonie. Chyběla voda i hasiči

Už pár let jezdí do krizových oblastí světa, kde vypjaté chvíle zachycuje kamerou či fotoaparátem. Byl na Ukrajině, v Afganistánu i Bangladéši. Dlouho lákala šestatřicetiletého Martina Trabalíka i Jižní Amerika. Loni se v Praze náhodně potkal s režisérkou z Bolívie. Slovo dalo slovo a společně pak odjeli natáčet do bolivijského lesa, kde tamní dobrovolní hasiči bojovali s ohněm během jedné z největších katastrof posledních let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na začátku hned přiznám, že jsme spolužáci z gymnázia. Vím, že jsi dlouho hledal a přemýšlel, co bys mohl dělat, co by tě naplňovalo. Studoval jsi v Japonsku, jako sociální pracovník si pomáhal autistům. Pak vím, že jsi také pracoval na nákladní zaoceánské lodi. Jak ses dostal k natáčení dokumentů?

Vždycky jsem chtěl dělat něco, co má smysl, a zároveň si u toho užít trochu dobrodružství. V roce 2016 jsem se během uprchlické krize vydal jako dobrovolník do Řecka. Jel jsem k českému týmu humanitární organizace Pomáháme lidem na útěku a fungoval spolu s nimi. Nejprve jsem pracoval na Lesbosu, pak se dostal na Balkán. Nakonec jsem skončil na řecko-makedonské hranici, v Idomeni, provizorním uprchlickém táboře, kde tehdy zůstalo zhruba dvanáct tisíc lidí.

 

S čím přesně jsi tam pomáhal?

První měsíc jsem pracoval ve skladu. Bylo to v zimě, lidé přicházeli, vylézali z moře, pořád pršelo, většinou měli všechno oblečení promočené. Pamatuji si, že jsme řešili obrovský nedostatek bot. Další měsíc jsem pak začal jezdit víc do samotného tábora. Dovezl jsem si s sebou z Čech foťák, zrcadlovku, a jeden španělský novinář mi tam ukázal, jak fotit na manuál. Tehdy jsem si usmyslel, že se budu pohybovat na takových místech, účastnit se toho, co se ve světě děje. Byl jsem pak na Ukrajině, v Náhorním Karabachu, v Bangladéši. V Afganistánu jsem natáčel s Voxpotem (reportážní kanál, který mapuje dění ve světě, pozn. red.). Nejčastěji jsem jezdil s tehdejší partnerkou, španělskou reportérkou Ariadnou, s níž jsem se dal dohromady v Řecku. Jen místo focení jsem začal víc natáčet.

 

Loni na podzim jsi narychlo odletěl do Jižní Ameriky, kde dlouhé týdny hořely deštné pralesy. Proč sis vybral Bolívii?

Do Jižní Ameriky jsem chtěl jet už dlouho, ještě před požáry, a lákala mě Brazílie. Loni v létě jsem se ale náhodou seznámil s bolivijskou režisérkou Geraldine Zamabrana Velez, slovo dalo slovo a vyrazil jsem tam.

 

Kde jste se potkali?

Když zrovna nikde netočím, pracuji na přívoze v Praze. Vozím lidi mezi holešovickou tržnicí a Karlínem. Geraldine byla loni v létě na filmové škole v Praze a nastoupila mi do přívozu, kde se něco snažila natočit v rámci studentského cvičení. A jelikož taky točím, začali jsme si povídat a napadlo nás, že bychom mohli zpracovat téma požárů, a že společně odletíme do Bolívie.

 

 

Zajímavá náhoda. Kde přesně jste v Bolívii natáčeli?

Vyrazili jsme na východ Bolívie, do města Santa Cruz de la Sierra. Konkrétně jsme pak točili v regionu Chiquitania. Je to místo, kde amazonský prales přechází v chiquitanský les suššího typu. Není tak známý, jako jsou amazonské pralesy v Brazílii, ale je také nesmírně velký, unikátní a s širokou biodiverzitou.

 

A ten hořel…

Ano, byly to požáry, které tato země ještě nezažila. Nakonec jsem byl rád, že jsme jeli zrovna sem. O Brazílii se mluvilo a psalo tou dobou hodně, o Bolívii skoro vůbec, a přitom se tam dělo v podstatě to samé.

 

Kolik času jsi tam nakonec strávil?

V Jižní Americe jsem byl půl roku, ale čisté natáčení trvalo dva měsíce. To hlavní jsem natočil během prvních čtrnácti dní. Stihl jsem poslední kulminaci, když ještě všude hořelo a pak přišla spása. Pamatuji si, jak jsme s požárníky byli asi do dvou do rána v terénu, brzy ráno jsme se do lesa zase vraceli, odpoledne si pak dávali pauzu a najednou přišel déšť, pořádný liják, který všechno uhasil a který přišel o dva měsíce později, než je na tomto místě zvykem.

 

 

Zaznamenala jsem, že jsi odjížděl dost narychlo a po cestě jsi ještě stačil založit crowdfundingovou sbírku, která měla podpořit tvoje natáčení. Kolik jsi nakonec vybral a na kolik tě tento tvůj výjezd vyšel?

Nakonec to vychází na 250 tisíc korun s tím, že sto tisíc se mi podařilo vybrat od lidí. Já jezdím dost punkově, že už to víc snad ani nejde. Kolikrát spím někde přes couchsurfing nebo i venku, ale na čem se nedá ušetřit, je technika. Pořádnou kameru a skla prostě potřebujete. A pak taky zařízení na nahrávání zvuku, dron, baterky, harddisky a za chvíli se pohybujete v desítkách až stovkách tisíc.

 

Na webových stránkách Amazonievplamenech.cz, které jsi založil, píšeš, že v Bolívii hasili požáry převážně dobrovolníci. Jak to?

Bolívie nemá oficiální lesní sbory. Navíc tak velké požáry vlastně tehdy vznikly vinou vlády. Podobně jako v Brazílii se i v Bolívii vláda snaží z pralesa vytěžit, co se dá. Lesní půdu často přidělovala svým přívržencům ze západu země, takže tam docházelo k jakési kolonizaci východních pralesů. Vláda tedy měla spíš tendenci celou situaci popírat či zlehčovat, alespoň dokud to bylo možné. Velkou roli při hašení proto sehrály dobrovolnické sbory.

 

Ve tvém dokumentu mě zaujal požárník Judas, který když zrovna nehasí požáry, je vyjednávačem mezi policií a drogovými kartely.

Judas v Bolívii zaškoloval dobrovolníky. Pochází z Kolumbie, kde jsou různé guerilla skupiny bojující proti vládě. Tyto povstalecké skupiny ovládají části země, což je v Kolumbii velký problém. On mimo jiné pracoval jako vyjednávač mezi nimi.

 

Pak mě ještě zaujalo, že požáry, které jsi v dokumentu zachytil, jsou vlastně malé, nízké.

Vždycky jde o typ porostu, který hoří. Ne vždycky jde tedy o ohnivou stěnu dvacet metrů vysokou. V Chiquitanii byly velmi intenzivní požáry šestého stupně, ale já jsem se k nim bohužel nedostal. Nicméně jsem se účastnil rozsáhlých požárů. Když třeba hoří jen nižší porost a stromy pomalu doutnají, může se jednat o požár obrovské rozlohy, který za sebou zanechá spoustu škody, a se kterým je třeba něco dělat. Například tam byla třicetikilometrová vlna ohně, se kterou si nikdo nevěděl rady. Dobrovolníci se teda snažili aspoň zachránit lidské osady a případně zamezit proniknutí ohně do rezervací.

 

Jak těžké bylo s ohněm bojovat?

Jeden dobrovolník z Kanady mi vysvětloval, že i kdyby měli hasiči na místě veškeré potřebné vybavení, bude jim chybět to základní – voda. Vodu tam vozili v cisternách, pak si ji nalili do vaků, vaky si dali na záda a rozběhli se po lese. Ale na druhou stranu byli velmi efektivní. Věděli, jak izolovat ohniska, aby se pak sama strávila a přestala hořet.

 

Přibliž mi ještě, jak přesně tam fungovala kooperace mezi hasiči-dobrovolníky? Nebyl to spíš chaos?

Spousta snahy selhávala na organizaci. Například byli lidé i vybavení, ale nebyla auta, která by je k požáru dovezla. S podobným chaosem jsem se ale setkal už v Řecku během uprchlické krize. Je mnoho ochotných lidí, není ovšem lehké je rychle zkoordinovat, obzvlášť během krizí takového rozsahu. Já se v Bolívii pohyboval mezi dvěma skupinami. První byla dobře strukturovaná, dlouho fungující skupina dobrovolných hasičů, vcelku dost profesionální, ale stále dobrovolnická. Druhá skupina se zformovala jen kvůli těmto požárům. Požáry jsou tam každý rok, svým způsobem je to v pořádku, les se obnoví. Tentokrát byly ale požáry neúměrné a jen v Bolívii shořelo pět milionů hektarů lesa, což je víc než polovina rozlohy Česka. Dobrovolníci vždycky dostali základní bezpečnostní školení a šli hasit. Největší nebezpečí je dým. Když se ho nadýcháš, ztratíš vědomí a zemřeš.

 

Místní lidé si tedy uvědomovali závažnost situace, když se z jejich řad formovaly skupiny dobrovolných hasičů.

Samozřejmě, rozhodně nejásali, uvědomovali si, jaká to je katastrofa. Vypalování lesa je tam sice v podstatě obvyklou praktikou, a nikdo se nad tím moc nepozastavuje, ale tentokrát se to vymklo z rukou. Země v této oblasti jsou každopádně nucené fungovat tak, jak fungují. Nutí je k tomu mimo jiné i poptávka našeho trhu. Jak v Bolívii, tak v Brazílii se vypaluje půda, aby se na ní mohl pást dobytek. Dobytek, jehož maso pak putuje i na evropský trh. Anebo se na vypálené půdě pěstuje sója, kterou se zase tento dobytek krmí. Lidé z chudých zemí se musejí nějak uživit, a tak vypalují lesy. Druhý scénář je, že jejich území vykupují mezinárodní společnosti, a třetí, že vláda často rozdává půdu svým přívržencům, aby si zajistila podporu. To všechno dohromady znamená, že lesů ubývá.

 

Co se s tím dá dělat?

Když jsem viděl, v jakých podmínkách tam lidé žijí, nemůžeme očekávat, že zničehonic začnou místní sekat dobrotu a uvědomí si, jak jsou jejich lesy důležité pro naši planetu. Oni chtějí stejný blahobyt, jaký máme my. Shodou okolností jsem s Voxpotem dělal pár let zpátky reportáž v polské Bělověži, kde se nachází zbytek pralesa kdysi pokrývající celou Evropu. My jsme si svoje lesy už vykáceli a teď dost možná oni vykácí ty svoje. Pokud chceme lesy, asi bychom je měli začít sázet. O změnu stylu života se budeme muset snažit hlavně my.

 

Sleduješ, jak to tam vypadá dnes – rok od požárů?

Poměrně rychle se les začal obnovovat. Ztráta lidských životů nebyla zásadně vysoká, velká zvířata také mnohdy dokážou utéct, malá fauna utéct nemohla. Některé endemické druhy rostlin a živočichů jsou zřejmě nenávratně pryč.

 

A poslední otázka. Už víš, kdy bude dokument k vidění?

Nyní poběží na Voxpot reportáž, v níž bude možné vidět něco z toho, co jsem v Bolívii natočil. Na finální podobě dokumentu nyní pracuji a na podzim, nejpozději v zimě bych ho chtěl promítat a společně s ním také pořádat přednášky na toto téma.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama