Chtěli jsme s kapelou do Berlína, co dělám uprostřed střelby?!

Když bylo zpěvačce Žofii Dařbujánové pětadvacet let, doufala, že se kapela Mydy stane světovou – všechno k tomu směřovalo. V zahraničí vystupovala se svými spoluhráči stále častěji a na větších pódiích, dokonce už společně plánovali stěhování do Berlína. To bylo před dvěma lety, a pak všechno změnila pandemie. „Úbytek koncertů mě dost natrápil,“ přiznává, „ale na druhou stranu jsem si našla pěknou práci u filmu.“ Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra zde, nebo v podcastových aplikacích.

Jen se chci ujistit: Žofie Dařbujánová je skutečné jméno?

Jak to myslíte?

 

Nejde o pseudonym?

Byla bych dobrý blázen, vymyslet si takovýhle pseudonym! Ne, je to skutečné jméno. V dětství jsem si kvůli Dařbujánové pár fórů samozřejmě vyslechla, ale ještě víc mě trápila ta Žofie: jak já záviděla o šest let starší ségře, že je Julie! Ale nakonec jsem se s Žofií sžila a dnes za ni jsem ráda.

 

Ta kombinace vašeho jména s příjmením zní velmi pohádkově.

No jo, opička Žofka je ředitelka zoo, na kterou navazuju.

 

Čím?

Vyrůstala jsem převážně v mužských kolektivech, což se mě drží dodnes, například v kapele jsem odjakživa jediná holka... Co se týče příjmení, tak pohádku Dařbuján a Pandrhola zbožňuju a nemohla jsem se dočkat Vánoc, až si ji zase pustím. Dařbujánová je v Česku dobře zapamatovatelné, pro zpěvačku výhodné příjmení, ale my jsme s Mydy až do pandemie opravdu dost koncentrovali v zahraničí, kde to byl naopak z hlediska výslovnosti neřešitelný problém, takže pro tyhle případy a pro sólovou tvorbu nakonec pseudonym mám – Zofia Dares.

 

Rozhovor si můžete poslechnout zde:

 

 

Příjmení Dařbujánová proslavila vaše maminka Helena, která je architektkou a designérkou. Táta je taky architektem, bratr Matyáš (Chochola) sochařem, sestra Julie (Chocholová) výtvarnicí a tatérkou...

... tetovat se ségře už moc nechce, ale doufám, že nepřestane, protože je mimo jiné i mojí osobní tatérkou.

 

Vždyť na vás nejsou žádné velké kérky vidět!

Zatím jsem se nechávala tetovat spíš na zakrytelných místech – mimo jiné proto, že jsem hrávala v divadle a potetovaná Divá Bára by vypadala divně. Tetování mám třeba na nártu, kde to dost bolelo, ale pro krásu se musí trpět, pak na pažích, takže pod rukávy, na krku pod vlasy a tak dále. Jestli ségra nepřestane tetovat, tak se nakonec dostane i na místa, která zakrýt nejde.

 

Uprostřed střelby

Jak zpětně hodnotíte svůj rok 2021?

Zatím jsem nad tím nestihla přemýšlet, ale zhruba takhle: na jeho konci si připadám, jako když se probudím ráno po náročném večerním cvičení. Všechno sice pobolívá, ale příjemně. Určitě se cítím líp než loni touhle dobou.

 

Rok 2020 byl špatný?

Strašný. Nejenom, že jsme ze dne na den skoro úplně přestali koncertovat, ale já zároveň zažila i těžší události osobní, vztahové, a všechno vyvrcholilo tím, že se mi letos v lednu někdo vloupal do bytu a hrabal se mi tam ve věcech. Potřebovala jsem pak zabezpečit vyvrácené dveře, ale než jsem to stihla, zjistili mi covid, takže jsem zůstala bez pořádných dveří sama v karanténě a to už jsem myslela, že vyskočím z okna. Od té doby je všechno jenom lepší.

 

Co vám pomáhá?

Asi fakt, že i když nejsou koncerty jako dřív, tak makám.

 

Kde?

U filmu. Před covidem jsme ještě stihli odehrát ve velkém stylu křest poslední desky Numbers ve Foru Karlín, čemuž jsme věnovali půl roku veškeré energie, ale pak jsem se chtěla chvíli soustředit na něco jiného, takže jsem se začala starat o herce na place. Myslela jsem, že to bude nárazovka, ale v březnu spadla covidová klec na muzikanty ještě hůř než na filmaře, a tak jsem u filmu vděčně zůstala dodnes.

 

 

Neměla byste spíš stát před kamerou než za ní?

Zatím mě to takhle baví. Mám pocit, jako bych splácela dluhy těm, kteří se léta starali o mě coby o zpěvačku. Ségra se směje, že jsem pro všechny kolem taková ta pečující teta, a něco na tom asi bude. Vlastně se to hezky vyvážilo – nechtěla bych stát celý život jenom pod reflektory, i když to miluju.

 

Pro jaké filmové produkce pracujete?

Obvykle pro zahraniční a mívám štěstí na šílené filmy. Často si na place říkám: Kde jsem se to zase ocitla?! Přes léto jsme třeba točili film The Gray Man s Ryanem Goslingem v hlavní roli, což byl skoro měsíc kaskadérských akcí v centru Prahy a spousta vystřílených kulek denně. Jednou mi volali rodiče, kdy k nim přijedu na návštěvu, a já jen stihla vykřiknout: „Počkejte, teď nemůžu!“ Začala akce, ozvala se další střelba, a já si uvědomovala, že to je celé naprosto bizarní. Ale mě naštěstí bizár baví.

 

Snažíte se zahraničním filmařům vnutit vaši muziku?

Vůbec ne, to by mi připadalo vrcholně trapné. Když začnu s novým štábem, tak jim ani neříkám, že jsem zpěvačka – chci, aby mě vnímali přes filmařskou práci, za kterou tam jsem placená.

 

Jak moc vám schází živé zpívání?

Pořád hodně, celé je to takové teskné. Když už koncerty jsou, tak na ně chodívá míň lidí než dřív, a mě občas napadá, jestli se situace vůbec někdy vrátí do normálu.

 

Proboha, blíží se třicítka!

Jak dlouho už vlastně s Mydy hrajete?

Letí to, brzy oslavíme deset let. Což je svým způsobem hrozný.

 

V jakém smyslu?

Přiznám se, že zatím špatně snáším představu stárnutí. Racionálně se snažím být ženou, která v přibývajících letech vidí krásu, ale ještě to neumím. Obdivuju každého, kdo umí stárnout s grácií, ale pokud bývám sama k sobě upřímná, tak si říkám: Proboha, vždyť mně už táhne na třicet!

 

Když teď s Mydy nemůžete koncertovat v zahraničí, zamávalo to s kapelním sebevědomím?

Trochu určitě. Člověk si řekne: Aha, tak co teď? Hloupé je, že se nedá nic plánovat – druhým rokem jsme v jakési pauze, kdy sice skládáme nové skladby, ale třeba do vydávání desky se za každou cenu nenutíme, protože k tomu patří i pořádné turné... Občas si ještě vzpomenu na to, jak jsme měli hrát přes léto roku 2020 v hlavních časech na několika obrovských festivalech a jak jsme se těšili, že to bude sklizeň za všechnu dosavadní snahu. Nakonec nebylo nic... Dokonce jsme měli v plánu, že s kapelou částečně přesídlíme do Berlína, ale i do toho covid hodil vidle. Plasticky jsem už viděla obraz zalitý sluncem, jak bydlíme s klukama všichni v jednom berlínském bytě, skládáme společně hudbu, a jak je všechno skvělý.

 

Třeba se to ještě povede.

Třeba. Ale bude to těžší, protože jak čas utíká, v kapele se pomalu začínají rodit první děti. Takže to ještě jednou shrnu upřímně: jako zpěvačka jsem se kvůli pandemii natrápila hodně a už to snad stačilo.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama