Devatenáct tisíc duší Zdenky Wasserbauerové

Co vás na prahu osmdesátky pořád motivuje objíždět republiku a přesvědčovat lidi, aby vstoupili do registru?

Když už mě to zmáhá, vždycky si řeknu: „Babko, nebuď líná! Vždyť ty můžeš, tobě se jenom nechce.“ Já mám především osudu co vracet. Vnuk mohl dopadnout jako ta děcka, pro která se vhodná dřeň nenašla. Přišla bych o člověka, kterého miluju. Naštěstí se to obrátilo v dobré a já jsem životu dlužna víc než většina ostatních.

Základní obrysy vašeho příběhu jsou poměrně známé. Když onemocněl leukemií váš tehdy sedmiletý vnuk, ležel na vedlejším lůžku dětské onkologie tříletý pacient, který později zemřel. Když vás kvůli tomu viděl plakat přednosta olomoucké dětské kliniky, prohodil prý: „Brečet nestačí.“ Neurazilo vás to tehdy?

Nakoplo mě to. Připadala jsem si totiž bezmocná a pan profesor Mihál mi otevřel oči. Kdyby se tenkrát pro toho chlapce našla kostní dřeň, mohl zůstat naživu. Jmenoval se Honzík, blonďatej, kudrnatej. Než mohla přijít pomoc, selhalo mu srdíčko.

Od té doby sháníte dárce do registru dřeně a v tomto směru jste česká rekordmanka. Nejméně dalších sto let vás nikdo nepřekoná.

Nevím, jsem věčně nespokojená, když vidím, jak málo lidí v registru pořád máme – 98 tisíc. V Německu je v dárcovské databázi každý devátý člověk, u nás každý osmdesátý (v Česku je aktuálně 130 tisíc dárců, kromě ČNRDD provádí nábor i Český registr dárců krvetvorných buněk sídlící v IKEM, pozn. red.). I to je důvod, proč se tady pro každého čtvrtého pacienta nenajde vhodná dřeň nebo je na léčbu pozdě.

Devatenáct tisíc lidí jste do Českého národního registru dárců dřeně přivedla vy osobně. Kde nejčastěji lovíte?

Tady u nás na Zlínsku a hlavně na školách. Mladí lidé mají přece jen o něco větší ideály. Navíc čím jsou kmenové buňky mladší, tím je to pro pacienta lepší.

Stalo se někdy, že vás do školy nechtěli pustit?

Zkraje to tak někdy bývalo, ale dneska už se nenechám odbýt. Mám podporu z hejtmanství a trochu mi pomáhá i moje jméno.

Jste tedy slavná.