Devatenáct tisíc duší Zdenky Wasserbauerové

Zachraňovat životy pacientům s leukemií pomáhá bývalá účetní z Otrokovic Zdenka Wasserbauerová. Do databáze Českého národního registru dárců dřeně, ve které je registrováno 98 tisíc lidí, jich přivedla víc než pětinu. Příběh ženy šířící „dobro od kosti“ začal v roce 1997, kdy onemocněl její vnuk. Sama se tento víkend dožívá osmdesáti let a už se těší, až skončí všechna koronavirová omezení, aby zase vyrazila do terénu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co vás na prahu osmdesátky pořád motivuje objíždět republiku a přesvědčovat lidi, aby vstoupili do registru?

Když už mě to zmáhá, vždycky si řeknu: „Babko, nebuď líná! Vždyť ty můžeš, tobě se jenom nechce.“ Já mám především osudu co vracet. Vnuk mohl dopadnout jako ta děcka, pro která se vhodná dřeň nenašla. Přišla bych o člověka, kterého miluju. Naštěstí se to obrátilo v dobré a já jsem životu dlužna víc než většina ostatních.

 

Základní obrysy vašeho příběhu jsou poměrně známé. Když onemocněl leukemií váš tehdy sedmiletý vnuk, ležel na vedlejším lůžku dětské onkologie tříletý pacient, který později zemřel. Když vás kvůli tomu viděl plakat přednosta olomoucké dětské kliniky, prohodil prý: Brečet nestačí.Neurazilo vás to tehdy?

Nakoplo mě to. Připadala jsem si totiž bezmocná a pan profesor Mihál mi otevřel oči. Kdyby se tenkrát pro toho chlapce našla kostní dřeň, mohl zůstat naživu. Jmenoval se Honzík, blonďatej, kudrnatej. Než mohla přijít pomoc, selhalo mu srdíčko.

 

Od té doby sháníte dárce do registru dřeně a v tomto směru jste česká rekordmanka. Nejméně dalších sto let vás nikdo nepřekoná.

Nevím, jsem věčně nespokojená, když vidím, jak málo lidí v registru pořád máme – 98 tisíc. V Německu je v dárcovské databázi každý devátý člověk, u nás každý osmdesátý (v Česku je aktuálně 130 tisíc dárců, kromě ČNRDD provádí nábor i Český registr dárců krvetvorných buněk sídlící v IKEM, pozn. red.). I to je důvod, proč se tady pro každého čtvrtého pacienta nenajde vhodná dřeň nebo je na léčbu pozdě.

 

Devatenáct tisíc lidí jste do Českého národního registru dárců dřeně přivedla vy osobně. Kde nejčastěji lovíte?

Tady u nás na Zlínsku a hlavně na školách. Mladí lidé mají přece jen o něco větší ideály. Navíc čím jsou kmenové buňky mladší, tím je to pro pacienta lepší.

 

Stalo se někdy, že vás do školy nechtěli pustit?

Zkraje to tak někdy bývalo, ale dneska už se nenechám odbýt. Mám podporu z hejtmanství a trochu mi pomáhá i moje jméno.

 

Jste tedy slavná.

Myslela jsem to jinak. Čtyřicet let jsem dělala účetní v otrokovické Barumce. A zlobilo mě, že se jmenuju Wasserbauerová, protože jsem se musela podepisovat tím dlouhým slovem. Dneska jsem za to ráda. Lidi si mě zapamatují líp, než kdybych byla třeba Nováková.

 

 

Na jakých typech škol máte největší úspěch?

Dobré je to na gymnáziích. Do registru obvykle hned na místě vstoupí kolem deseti studentů, ostatní to musí nejdřív zpracovat a někteří se třeba přihlásí později. Vždy záleží na učitelích, jak děcka připraví. Výsledek bývá lepší, když jim o tom předem povykládá například učitelka biologie. Výjimečný zážitek mám z vojenské školy ve Vyškově, kde jsme natrefili na skvělého důstojníka: „První četa nástup, druhá četa nástup!“ Za tři hodiny jsme měli odebrané dvě stovky vzorků. Navíc to všechno byli mladí zdraví chlapi.

 

V roce 2015, po osmnácti letech úsilí, jste měla na kontě osm tisíc potenciálních dárců. Za posledních pět let jste jich získala přes deset tisíc. Jedete tedy tempem dva tisíce duší ročně. Čím to je, že se vám takhle povedlo šlápnout na plyn?

Umím si už všechno líp zorganizovat, a navíc mám skvělé pomocnice Míšu, Janu a Xenii. Díky tomu jsme mohly začít objíždět různé společenské akce. Tři roky jsem se třeba nemohla dostat na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde je spousta mladých lidí. Až letos to konečně vyšlo a budeme mít stánek u kina Hvězda.

 

Kam ještě vyrážíte?

Všude, kam mě pustí! Mrzí mě, že na jaře nám kvůli epidemii spousta akcí utekla - například balonová show v Buchlovicích, Barum Rallye ve Zlíně nebo pouť na Velehradě.

Kde bývá odezva nejvstřícnější?

Úžasnou zkušenost máme s motorkáři, ráda vzpomínám na harlejářský sraz v Praze. Dobře to jde na festivalech jídla, při vinobraní a podobně. Naopak dost velké rozpaky jsem si už několikrát přivezla z určitého typu křesťanských setkání.

 

Když vás někdo odmítne, jak obvykle argumentuje?

Řekne třeba, že by to zvážil, kdyby šlo o někoho z rodiny. Nebo že klidně hodí peníze do kasičky, ale ze sebe nedá ani kapku krve. Už jsem taky zažila reakci, že by to musel probrat s právníkem.


Nevadí, že při slavnostech, jako je vinobraní, bývají lidé přiopilí?

Nevadí. Dřív se odebírala kapička krve, takže jsem spíš slýchala stížnosti, že je to nehygienické. Dnes už stačí stěr z dutiny ústní. Dotyčný pak vyplní dotazník s kontaktními informacemi, což nezabere víc než pět minut. Stěr mezitím oschne, dáme ho do obálky a pošleme do laboratoře. Tam zjistí transplantační znaky.

 

Kolik lidí, kteří se přihlásí do registru, pak někdy v budoucnu skutečně dostane povolávací rozkazk odběru dřeně?

Jeden ze sto dvaceti. Každý člověk, respektive každá jeho buňka, má unikátní sadu tkáňových znaků, z nichž pro výsledek transplantace je důležitých deset a pro transplantaci je nutná shoda alespoň v devíti z nich. U dvaceti až padesáti procent nemocných lze nalézt shodného či částečně shodného dárce v rodině. Zbytek je odkázaný na neznámého dárce.

 

Výraz kostní dř je dost strašidelný. Leckdo by si mohl myslet, že mu ji budou škrábat z pánve struhadlem. Jak je to ve skutečnosti?

Existují dva způsoby. Buď vám ji opravdu odeberou z pánevní kosti, ovšem punkční jehlou. Rozšířenější je odběr z loketní žíly, který trvá asi čtyři hodiny a využívá separátor kmenových buněk. První zákrok se odehrává v celkové anestezii a strávíte po něm den v nemocnici, v druhém případě pohodlně ležíte, můžete si číst nebo něco poslouchat. Potom jdete domů.

 

Opravdu se není čeho bát?

Kdo snáší špatně jakýkoliv pobyt v nemocnici anebo třeba pohled na krev, pro toho to úplně není. Dárce se sebemenšími zdravotními komplikacemi je navíc z odběru pro jistotu vyloučen. Rozhodně doporučuju pustit z hlavy výraz kostní dřeň. Berou vám zkrátka krev, ze které přístroj vydestiluje krevní destičky. Pak vám ji zase vrátí, byť trochu ochuzenou.

 

Co má dělat člověk, který si přečte tenhle rozhovor a bude chtít vstoupit do registru?

Může si vybrat jedno z našich více než padesáti center nebo vyrazit na některý z hromadných náborů. Kolegyně říkaly, že jejich seznam je prý někde na Facebooku.

 

Když váš vnuk onemocněl rakovinou krve, bylo mu sedm let. Jestli počítám správně, dnes je mu třicet. Jak se má?

Je mu třicet jedna, vystudoval v Praze FAMU a nadšená z toho nejsem. Měli jsme v rodině vždycky slušné povolání, od šesti do dvou v práci, každého desátého v měsíci výplatu. U filmu je to jinak, moc se mi to nelíbí, ale nic s tím nezmůžu.

 

Jste už prababička?

Pavlík se k tomu nějak nemá. Nedávno byli někde lézt na skalách, tak jsem se ho ptala, jestli tam byly i nějaký holky. A že prej ne. Přitom byl máj, lásky čas! Dvě pravnoučata mám od staršího vnuka, ale i jemu to trvalo. Když mu bylo pětatřicet, řekla jsem: „Péťo, já ti už k narozeninám žádné peníze nedám, rovnou ti předplatím ženskou. Abys věděl, jak se dělaj děti.“ Asi dostal strach, koho bych mu dohodila, protože pak brzy přišel: „Babi, budeš prababička!“

 

Pro vstup do registru burcujete už dvaadvacet let. Jakou zprávu o lidech vám to přineslo?

Lidi jsou pořád stejní, já hledám chybu spíš v sobě. Divím se, že mě někdo ještě vůbec poslouchá, bábu povadlou. Říkám si, že kdybych to uměla líp podat a třeba k tomu něco zazpívala, šlo by to líp.

 

Používáte při prezentacích nějakou techniku, třeba promítačku?

Ne, pořád jenom melu to svoje. Že jde o lidské životy, které může být tak snadné zachránit.

 

Často upozorňujete na jednu méně známou souvislost onkologických onemocnění, a sice finanční tíseň a rozpady rodin. Mohla byste to přiblížit?

Obzvlášť v případě onemocnění dítěte je to velmi časté. Matka s ním pobývá i několik měsíců v nemocnici, muž musí dál vydělávat, navíc se ocitne na druhé koleji. Už několikrát jsem takhle seděla s chlapem, který to chtěl vzdát a utéct. To jim pak říkám: „Koukejte se vzchopit. Když teď necháte rodinu ve štychu, karma vám to vrátí.“

 

Který příběh ve vás zanechal největší emoce?

Když zemřelo dítě, které měla jeho maminka s ženatým pánem, otcem dvou synů. Hodně ho prosila, ať to doma řekne, aby se dalo zjistit, jestli by ti jeho kluci neměli shodu. Odmítl. Prý se k nevěře nemůže přiznat, protože by mu to rozbilo rodinu a přišel by o majetek.

 

Uf!

S tím se mu asi nežije dobře, když ví, že existovala šance na záchranu. Pamatuju, jak přišel na pohřeb, ale stál bokem.

 

Pojďme skončit radostněji. Jak oslavíte narozeniny?

Nejdřív se mi do ničeho moc nechtělo. Pak mi došlo, že je opravdu co slavit, spousta lidí se takového věku nedožije. Tak jsem pozvala své blízké, abych jim mohla poděkovat, že to se mnou vydrží. Bez rodiny a přátel by byl život chudý.

 

Další fotografie Zdenky Wasserbauerové si můžete prohlédnout v galerii.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama