Designérka Linda Procházka: V Londýně po mně zbyly střepy a diamantový náhrdelník

Osobně jsme se poznali loni, když jsem doprovázel do Londýna na natáčení desky zpěvačku Lenny. K ruce tam měla skvělého muzikanta Marcela Procházku, který si říká Marcell, a ten večer přivedl do hospody svoji ženu Lindu. Najednou přede mnou seděl pár jako z pohádky; dva krásní, renesanční, dlouhodobě zamilovaní lidé. Linda Procházka je v první řadě designérka, a právě teď se po třech a půl letech natrvalo vrací z Londýna do Prahy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vítej zpátky v rodné zemi, Lindo: v mobilu tě mám uloženou jako Vránovou, ale ty sis nedávno Marcela vzala. Jsi tedy Procházková?

Nepřechyluju, Procházka. Měla jsem pocit, že ještě nějakou dobu zůstaneme v Londýně, a v zahraničí je tahle verze příjmení přece jen praktičtější.

 

Pracovala jsi jako designérka v londýnské kanceláři firmy Lasvit, Marcel tvořil v tamních studiích muziku. Jak jste se vy dva vlastně seznámili?

V první řadě jsme byli oba sportovci, a pocházíme z Olomouce.

 

Na Olomoucku je už léta dobře známa Marcelova kapela No Distance Paradise. Díky ní tě sbalil?

Spíš to bylo tak, že No Distance Paradise vznikli tak trošku kvůli mně; to jsme ještě chodívali na gympl. Marcel býval talentovaný fotbalista, gólman, a já jezdila sjezdy na divoké vodě, což byl trochu problém, protože šlo o dva úplně jiné světy. Kdybych si začala s fotbalistou, kamarádi od vody by se smáli.

 

Proč, prosím tě?

Znáš to: fotbalisté byli většinou šamponi, co chodí na párty, zatímco vodáci spali v lese pod stanem. Marcel mě musel trošku dobývat a nejspíš taky proto založil kapelu, i když na druhou stranu muziku miloval odmalička. Nicméně jak byl v kapele, tak jsem pookřála a náš vztah mohl oficiálně začít.

 

Jako středoškolačka jsi toužila spíš po olympijské medaili, nebo po práci designérky?

Po obojím, ale co se týče olympiády, opravdu to byl jen teoretický sen, protože jsem se věnovala sjezdu na divoké vodě.

 

Chápu. Zatímco například Štěpánka Hilgertová dělala populárnější slalom v brankách.

Přesně tak. Sjezd není olympijskou kategorií, takže mou nejvyšší metou mohlo být mistrovství světa.

 

Tam ses dostala?

Dokonce jsme ho jednou jako juniorky v kategorii týmů vyhrály, bylo to v Severní Karolíně, ale pak mě přece jen pořád silněji přitahoval design.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

Tak schválně: Kdy jsi poprvé nahlas řekla, že chceš být designérkou?

Podle mě jsem to řekla potichu a velmi nejistě Marcelovi v osmnácti, a on mě tlačil k tomu, ať sen zkusím proměnit ve skutečnost. Čili do třeťáku jsem pořád jezdila na vodě a až tehdy se začala intenzivně připravovat k přijímacím zkouškám na design. Zpočátku se mi zdálo, že nemám šanci, protože na takovou školu se přece dostane jen ten, kdo si jde odmalička za svým, ne?, ale Marcel opakoval, že si musím věřit.

 

Jako dítě jsi žádné velké umělecké předpoklady neměla?

Například rodiče se umění nevěnují. A já? Chodila jsem na fotografický kroužek nebo na keramiku, to je tak všechno. Ale od střední školy už jsem si půjčovala všechny knížky o umění, co byly v knihovně, zamilovala si třeba dílo Zahy Hadid nebo Jana Kaplického, chodívala na každou olomouckou výstavu moderního umění... Nějaký základ tam byl, ale drobný.

 

Já si tvé šikovnosti poprvé všiml, když jsi jako studentka vymyslela nádhernou, ale zvláštní věc.

Myslíš...

 

... myslím urnu. Urnu z čediče a skla, kterou jsi udělala v podobě jakéhosi vejce. Koupil ji někdo?

Vím o pěti rodinách, které do ní ostatky svých blízkých uložily.

 

 

Můžu si ji koupit i já?

Můžeš, pár jich na skladě ještě máme.

 

Promyslím to. A ty si umíš představit, že bys měla doma vystavenu takhle moderní plastiku s popelem někoho blízkého?

Kdybych si to neuměla představit, tak ji nenavrhnu. Designér svým výrobkům musí věřit a měl by je umět i použít.

 

 

Z londýnských doků na Čertovku

Když jsme se potkali v Londýně, zdálo se mi, že jste tam s Marcelem uhnízdění. Co se stalo, že tě teď potkávám v Praze?

Pandemie koronaviru zamávala mnoha firmami, Lasvit není výjimkou. A tak jsme se v květnu sbalili, opustili londýnský byt, a nový si našli na břehu Vltavy, respektive Čertovky. Žijeme na Malé Straně a začínáme odznovu.

 

Usmíváš se, ale nevím. Je ten smích veselý, anebo hořký?

Hořkoveselý, protože to byl šok a Londýn nám oběma trochu chybí. Na druhou stranu nám předtím chybělo Česko, takže si nestěžujeme. V Anglii je jiné pracovní tempo, makali jsme tam od rána do večera a byli šťastní, když jsme se občas o víkendu dostali na výlet. Tady je času víc. I kamarádů.

 

 

Tak to rozeberme. Jaké byly hlavní plusy a minusy londýnského pobytu?

Kvalita zážitku vždycky závisí na tom, kde člověk bydlí, a my měli překrásnou adresu. Žili jsme kousek od mostu Tower Bridge v přístavišti St. Katharine’s Docks, kde je klid, kotví tam luxusní jachty a připadáš si pomalu jak ve Španělsku. Vyjdeš ven, procházkou se za chvíli dostaneš k muzeu Tate Modern, a tam já bych klidně mohla nasávat inspiraci denně.

 

Lasvit má kancelář kde?

To je taky nádhera: ve čtvrti Shoreditch, což je jakési hipsterské centrum dnešního Londýna. Jeden originální obchůdek za druhým, a lidi chodí vystajlování jak na módní přehlídce, takže stačí sedět a pozorovat dění na ulici... Obecně na Londýně obdivuju, jak se tam úplně přirozeně míchá historie s moderní architekturou – to je až neuvěřitelné.

 

Co londýnské minusy?

Kdekdo si řekne, že to je kousek, ale my si přece jen připadali odříznutí od přátel a od rodiny. Měli jsme pocit, že ani po letech nedokážeme úplně zapadnout mezi rodilé Angličany, častěji jsme se scházeli s komunitou českou. Podle mě jsou Češi vřelejší, navazují hlubší vztahy, a to je jeden z důvodů, proč mě návrat nějak extrémně netrápí.

 

Ty ses s Londýnem rozloučila ve velkém stylu – zůstal tam po tobě velký, krásný, originální lustr. Považuješ ho za své nejdůležitější dílo?

Určitě ten lustr považuju za úspěch, protože ho poznají tisíce lidí. Visí v krásném hotelovém baru.

 

 

Co je to vlastně za hotel?

Sídlí v bývalé budově Grand Scotland Yardu, a to je důležité, protože právě odtud se odvinula podoba lustru. Inspiroval nás příběh ženského gangu, který v devatenáctém století přepadával hlavně klenotnictví, a který detektivové Scotland Yardu nemohli polapit. Ženské obvykle rozbily výlohu, takže po nich zbyla na zemi spousta střepů a občas nějaký ten šperk, což je moment, který jsem se snažila zachytit. Celé svítidlo je tvořené z ručně štípaných střípků a uprostřed levituje jakoby diamantový náhrdelník, jehož čtyřicet kamenů odpovídá počtu členek gangu.

 

Jak dlouho takový lustr vzniká?

Rozvinutí základní myšlenky a zpracování 3D modelu je celkem rychlé, zabere dejme tomu měsíc, ale než se potom lustr doopravdy vyrobí a pověsí, to je na dýl. V našem případě šlo o tři roky.

 

Byla jsi i u výroby?

Ráda bych, ale moc často ne, protože Lasvit vyrábí v Novém Boru, kam je z londýnské kanceláře daleko.

 

A poseděla sis už u drinku pod svým lustrem?

Taky bohužel ne. Tak dlouho jsme plánovali oficiální otvíračku, až přišel koronavirus. Ale teď už je bar normálně otevřený, tak se třeba brzy dočkám.

 

 

Tušíš už, co s tebou bude dál?

V Lasvitu jsem se cítila výborně, ale teď nastal čas, abych se vydala na vlastní cestu.

 

Máš ji promyšlenou?

Dej mi chvíli času! Nejspíš bych se mohla víc věnovat věcem, které jsem navrhla už před Lasvitem a na které pak nebyl čas. Kdyby ses rozhodl pro tu moji urnu, tak se ozvi, jo?

 

Jak říkám, popřemýšlím.

Taky bych chtěla mnohem víc spolupracovat s Marcelem, který se začal věnovat i sólové dráze. Můžu mu točit klipy, dělat fotky, navrhovat vizuální styl, a tohle všechno by mě těšilo.

 

V Lasvitu jsi vymýšlela hlavně svítidla ze skla. V tom chceš pokračovat?

Byla by škoda vzdát se materiálu, o kterém jsem se toho nejvíc naučila, ale nerada bych byla na sklo fixovaná. Vystudovala jsem produktový design, a tak mám výhodu, že můžu pracovat s jakýmkoli materiálem, čili teď se nejvíc těším právě na to, jak budu mít různorodou práci.

 

Po návratu jste se ubytovali romanticky na břehu Čertovky. To byla náhoda?

Chtěli jsme využít situace, kdy centrum Prahy nepatří turistům, protože tohle už nejspíš nikdy nezažijeme, a měli jsme štěstí. Majitelka toho krásného bytu kousek od Karlova mostu je sochařka a restaurátorka, znala moji práci, mimo jiné urnu, a tak si nás vybrala mezi ostatními zájemci.

 

A jak se u Čertovky žije?

Jsi v úplném centru Prahy, ale když otevřeš okno, slyšíš šumění vody a zpěv ptáků. Krásně.

 

Na loď můžeš nasednout přímo u baráku?

O kousek dál, u Mánesova mostu. Kdybychom pořád žili v Londýně, tak si nedovedu představit, kam a za jakých podmínek bych skoro pětimetrovou loď dávala, ale v Praze to bylo jednoduché, tohle jsou ty české výhody. Šli jsme po mostě, viděli pod ním domeček s pramicemi rybářského svazu, tak jsme se zeptali, a příjemný pán po chvíli kývl: „Jen si ji tu klidně nechte a hezky trénujte.“

 

Dočkáme se tě na nějakém závodě?

Bývalá trenérka už psala, že mě přihlásí do startovní listiny Českého poháru na Lipně, ale snad to byla jen sranda.

 

Štěpánka Hilgertová měla ve tvém věku většinu velkých medailí před sebou!

Vždyť já vím. Řídím se radou pána od mostu Legií, hezky si trénuju na Vltavě a uvidíme, jak to dopadne.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama