Učit moderní dějiny chce někdy odvahu. Ale možnosti jsou

Každý rok se v televizních zprávách opakují stejné ankety. Co se stalo 28. října 1918? Studenti před kamerou netuší. A opět se ozvou hlasy z řad rodičů: proč se učí tolik pravěku a tak málo moderních dějin? „Prostor pro výuku tohoto tématu rozhodně je, ale někteří učitelé ho vůbec nevyužívají,“ říká Pavel Martinovský, předseda Asociace učitelů dějepisu ČR.

Desítky let se dějepis učil přesně podle osnov. Od roku 2004 je nahradily takzvané Rámcové vzdělávací programy, které dávají pedagogům velkou volnost. Jak v praxi fungují?

Každý učitel by měl žákům vysvětlit konkrétní témata, ale je na něm, jakou formu zvolí a kolik tomu věnuje času. Někoho baví středověk, vymýšlí zajímavé projekty, ale moderní dějiny jen „proletí“. Jiný naopak středověk a novověk vezme zrychleně, aby měl dost času pro 20. století. Přístupy pedagogů k výuce moderních dějin se hodně liší, ale rozhodně neplatí, že by záleželo na věku učitele. Znám kolegy, kteří učí spoustu let a baví je inovativní metody, ale znám také čerstvé absolventy pedagogických fakult, kteří nic nového nechtějí a zuby nehty se drží učebnice. Říkám jim, že to vůbec není nutné, ale oni se bojí, aby si rodiče nestěžovali, že přeskočili kapitolu…

 

Mohou rodiče zjistit, jaký přístup má učitel jejich dítěte?

Každá škola má svůj vlastní Školní vzdělávací program, což je veřejně přístupný dokument, který bývá ke stažení na webu. Hádám, že docela dost rodičů ani netuší, že něco takového existuje. Spíš žijí v představě, že se učí podle stejných osnov jako v době jejich mládí. Pokud je zajímá, jak škola přistupuje k jednotlivým předmětům, pak by si měli přečíst ten program. Možná by díky tomu pochopili, proč jejich dítě sice neumí všechny letopočty, ale dokáže vysvětlit souvislosti.

 

A co u vás ve škole?

Já tolik nelpím na učebnici, je to pro mě jen jeden z mnoha materiálů, který při výuce češtiny a dějepisu používám. Často ve třídě pracujeme s interaktivní tabulí nebo dětem promítám ukázky z dobových filmů. Někdy čteme z dopisů či deníků pamětníků, pracujeme s obrazovým materiálem, například s karikaturami. Pro mě není důležité zkoušení u tabule nebo znalost letopočtů. Mnohem víc mě zajímá, jak se žák zapojuje do výuky a jestli umí formulovat vlastní názor. Nejde mi tolik o to, kdy přesně začala válka, ale aby věděli, proč došlo ke konfliktu a jak se vyvíjel.

 

 

Půlka vesnice mlčí

Moderní dějiny hodně souvisí s tématy, která není snadné otevírat. Ať už je to zábor Sudet, anebo poválečné násilí na Němcích. Diskutujete s kolegy, jak o takových věcech mluvit?

Já učím na Základní škole Vratislavova v Praze. Tady v metropoli je relativně bezpečné území, protože se tu dost měnila struktura obyvatel. Mnohem náročnější situace je na území bývalých Sudet, kde dodnes žijí potomci vrahů i obětí. Myslím, že by se o těchto událostech mělo učit, ale musíte mít podporu vedení školy, jinak to půjde hodně těžko. Například jedna moje kolegyně učí v pohraničí a vypráví žákům o regionální historii. Některým místním se to vůbec nelíbí, ale ona kritiku ustojí, protože má podporu ředitele a má vše podložené z archivních materiálů. A pak znám kolegu, který mi rovnou řekl, že u nich v obci ani nemá smysl o tomhle diskutovat, protože do poválečných zločinů byla namočená půlka vesnice a prostě se o tom mlčí.

 

 

Ono ale nejde jen o menší města. Stačí se podívat do Brna, kde se teprve před pár lety začalo veřejně mluvit o vyhnání Němců v roce 1945…

V tomhle směru máme ještě velké rezervy, protože se běžně neučí o německé komunitě v Česku. Zrovna nedávno se mě jeden učitel ptal, jak zapojit příběhy Němců do našeho dějepisu. Většinou se totiž v průběhu staletí mihnou různé německé osobnosti, ale málokdy se mluví o tom, jak je všechno vzájemně provázané. Podle mě je důležité nahlížet na střední Evropu jako na jedno velké území, které je navzájem pospojované, a vysvětlit, jaké bylo soužití národů. Doufám, že příští rok na sjezdu historiků v Ústí nad Labem bude čas a prostor zmapovat, jak dějepisáři učí o německé komunitě.

 

Někteří pedagogové říkají, že učit moderní dějiny chce odvahu, protože jim není příjemné, když se jich děti vyptávají, co dělali před rokem 1989. Také jste se s tím setkal?

Je to odvaha ve chvíli, kdy tuší, že jdou s kůží na trh, a sdílí s žáky své osobní zkušenosti z předlistopadové doby. Já žádné dramatické osudy v rodině nemám, takže mi takové diskuse nevadí, ale umím si představit, že pro některé pedagogy může být konfrontace ve třídě nepříjemná. Myslím, že je dobré, aby děti uměly diskutovat o jakémkoliv tématu. Učíme je už od prvního stupně, že nestačí jen něco kritizovat. Měly by umět naslouchat i obhájit vlastní názor.

 

Válka prostě táhne

Liší se nějak zájem dětí o jednotlivé události minulého století?

Ano i ne, protože záleží, jaké jsou k nim materiály. O druhé světové válce je toho spousta, od dokumentů přes hrané filmy až po počítačové hry. Válka je prostě mediálně dokonalá… a děti se už od šesté třídy těší, až bude hodina o Hitlerovi. Hodně zajímavé období našich dějin je hned po válce, těch pár let, než začal komunistický režim. Jenže k němu pořád ještě není dost filmů, seriálů nebo počítačových her jako k válce, podobně ani k době komunismu, takže zájem žáků není tak velký. V tomhle směru je velký prostor pro zlepšení výuky dějepisu například díky příběhům pamětníků nebo badatelské formě výuky. Ve škole nám pomáhá edukativní web HistoryLab, kde jsou dobové fotografie, filmové ukázky a metodika pro učitele.

 

Konkrétní osudy určitě pomáhají, ale co dělat, pokud pamětník říká faktické nepřesnosti?

Naše škola se zapojila do nejrůznějších projektů například s festivalem Jeden svět na školách nebo platformou Paměť národa. Pamětníci k nám chodí do školy pravidelně, vypráví nejen svůj životní příběh, ale komentují různé historické události. Čas od času se stane, že zazní nějaká nepřesnost, ale to je normální, každý přece zapomínáme. Od toho je tam učitel, aby děti připravil na setkání s pamětníkem a po jeho přednášce vysvětlil historické souvislosti. Asi bych se nepouštěl do konfrontace před třídou. Někteří kolegové na středních školách to ale dělají, že přímo diskutují s pamětníkem a snaží se korigovat faktické chyby.

 

Právě na fakta jsou zaměřené nejrůznější ankety, když je výročí založení Československa. Proč myslíte, že se na nich tak bazíruje?

První republika je téma jako jakékoliv jiné. Samozřejmě, že je dobré nějaká základní data znát, ale podstatnější mi přijde, zda žáci chápou, co vedlo ke vzniku samostatného státu. Ostatně to je právě v Rámcových vzdělávacích programech, že studenti mají rozumět tématu. Možná by neškodilo, kdyby se rodiče a také někteří učitelé dějepisu zamysleli nad tím, proč jsou pro ně ta data natolik zásadní. Naším cílem přece není, aby děti jen říkaly letopočty.

 

Příběhy z minulosti se děti dozvídají nejen ve škole, ale leckdy je slyší i doma. Myslíte, že jsou rodiče ochotní mluvit o rodinné historii?

Částečně jsou to módní záležitosti, třeba když bylo výročí Karla IV., tak žáci říkali, že se o tom doma baví. Nemůžete ale generalizovat, záleží na konkrétních rodinách. Někde dají dítěti encyklopedii, chodí s ním na výlety, jezdí na hrady a zámky, zkrátka ho vedou k všeobecnému zájmu o historii. Jinde dítě dostane nový mobil a rodiče mají pocit, že udělali pro jeho vývoj „maximum“.

 

Bavili jsme se o velkých dějinách našeho národa, ale učí se vůbec regionální historie?

Donedávna na nic takového nebyl prostor, ale v době covidové se najednou našel, přestože jsme měli omezené možnosti. Mnozí učitelé totiž z té nevýhody udělali výhodu a řekli studentům: „Jděte se projít a zvedněte hlavu. Najděte pomníčky v okolí vašeho domu a dohledejte informace o lidech, jejichž jména jsou na pamětních deskách.“ Dobrý nápad měl můj kolega, který dětem zadal, aby našly v Praze všechny pomníky Milady Horákové.

 

Jak to dopadlo?

Většina žáků její příběh neznala a postupně se o ní dozvídali víc a víc informací. Hodně je zaujal abstraktní památník v parku Ztracenka, který má podobu dvou surových, neopracovaných balvanů, jimiž je svírán bílý mramorový oblázek. Jeden žák si všiml pomníčku na nedalekém domě a zjistil, že tam bydlel další odsouzený v procesu s Horákovou.

 

Nejen dobro a zlo

Bylo pro studenty obtížné pochopit celý příběh Milady Horákové?

Ani ne, protože celkem snadno vnímali základní linii dobra a zla. Například u Horákové to bylo srozumitelné – zabil ji režim. Málokdy ale rozumí činu Jana Palacha. Chápou, proč bojoval, ale ptají se mě, čemu to vlastně pomohlo? Možná jsem to jen špatně vysvětlil, ale téměř pokaždé se nad tím jeho příběhem dostaneme k diskusi, nad smyslem toho, co udělal.

 

Jak žáci vnímají například heydrichiádu?

Snažím se, aby chápali, že do celé akce bylo zapojeno mnohem víc lidí, než se většinou říká. Nešlo „jen“ o vojáky, ale desítky jejich příbuzných a přátel, kteří byli po atentátu popraveni. Několikrát jsme byli na hřbitově v Praze-Kobylisích, kde děti viděly hroby zabitých po heydrichiádě a překvapilo je, že nejmladším obětem bylo stejně jako jim. Patnáct šestnáct let…

 

A chápou, za co tehdy vojáci bojovali?

To je právě další výzva pro nás učitele, abychom se zamysleli, jak mluvit o vlastenectví. Na jedné straně máme žáky vést k hrdosti na naše lidi, naše výrobky nebo vynálezy, ale na druhé straně je žádoucí, aby se mluvilo o jiných kulturách, které jsou v Česku. Však ve třídách máme děti z různých zemí světa, například z Ukrajiny nebo Vietnamu, a nemůžeme ignorovat jejich kulturu. Někdy mě až překvapuje, jak jsou si některé příběhy podobné. Zrovna nedávno jedna studentka z Vietnamu vyprávěla jejich lidovou pověst, která měla podobné hrdiny jako pověst o Přemyslovi Oráčovi.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama