Samoživitelky a covid? Bojují, někdy mají i tři práce

Z nedávného průzkumu vyplynulo, že jedna pětina samoživitelů přišla během koronavirové pandemie o práci. V květnu třetina z dotazovaných uvedla, že jsou zadlužení, v srpnu to byla už polovina z nich. „Já vždycky zdůrazňuju, že nekladu rovnítko mezi samoživitelka a člověk v nouzi, který nemá ani pár stovek na nové boty. Ale určitá podmnožina lidí, kteří nemají na růžích ustláno, tu je a není jich málo,“ říká Dana Pavlousková, zakladatelka Klubu svobodných matek, neziskové organizace, která samoživitelům pomáhá.

Jak pandemie koronaviru zasáhla matky samoživitelky?

Při rozhovorech to často může znít už jako klišé, ale myslím si, že samoživitelé skutečně patří mezi rizikové skupiny. Ta logika je strašně jednoduchá. Valná většina samoživitelů si jen horko těžko vytváří nějaké finanční rezervy. A ta matematika je neúprosná. Často jste v situaci, kdy jedete lidově řečeno nula od nuly pojde, anebo v lepším případě máte nějaké pidi úspory. A do toho přišel covid a bohužel problematická státní opatření.

 

Jak to?

Když to vezmu čistě lakonicky, přišlo nám ošetřovné, které si myslím, že bylo hodně nešťastné, byť samozřejmě chápu, že stát a vlastně my všichni jsme se snažili nějak zorientovat a čelit celé situaci. Jenže to ošetřovné bylo 60 procent platu. A když s penězi vycházíte tak, že jste víceméně stále na nule, a dostanete 60, tak už jste minus 40. Následně to zvýšili na 80 procent, skvělé, ale vy jste stále v minusu. Pak přišel červen, super, děti se nám v lepším případě vrátily do škol. Jenže pak máte druhý zásek, který pro samoživitele znamená časový a finanční nápor, a to jsou prázdniny.

 

Zjišťovali jste si nějak konkrétně, jak to tedy samoživitele poznamenalo?

Poprvé jsme situaci samoživitelů mapovali dva měsíce po covidu, v květnu. Tehdy jsme dělali první průzkum, druhý teď v srpnu. Chtěli jsme zjistit, co a jak se změnilo. Přišlo mi totiž, že v červnu zavládl plošně určitý entuziasmus, sundaváme roušky, jsme happy, všechno je v normálu. Jenže já jsem už tehdy říkala, že u samoživitelů bude ten průšvih pokračovat. A přesně to se stalo. Z toho průzkumu vyplynula tři úplně alarmující čísla.

 

Například?

Mapovali jsme, kolik jich přišlo o práci, a byla to jedna pětina. S tím, že šesti procentům se tedy podařilo najít práci novou, 14 procent stále hledá. A to ani nechci pomýšlet, co bude před koncem roku, kdyby firmy začaly propouštět ve velkém. Druhé číslo, to je pro mě hardcore – v květnu řekla třetina z nich, že jsou zadlužení, v srpnu už to byla polovina. Z toho skoro 20 procent jich uvedlo, že splácí nepravidelně nebo nesplácí vůbec, protože prostě nemají z čeho. A třetí údaj se týkal příjmů.

 

 

Finanční i existenční problémy

Jak na tom samoživitelé obecně jsou?

Před dvěma lety, když jsme začínali, jsme dělali náš první historický průzkum a z něj vyplynulo, že jedna třetina samoživitelů má měsíční příjmy pod 10 tisíc. Pro řadu lidí nepředstavitelné, že? Pak se ta situace během posledních dvou let malinko stabilizovala, jenže teď po covidu se to zas vrátilo zpátky. Tedy že opět jedna třetina samoživitelů nemá víc jak 10 tisíc měsíčně. Navíc jedna věc je, když máte finanční problémy, a druhé stadium pak nastává, když máte i existenční problémy. Pro nás klasický případ – mamina, která má měsíční příjem okolo 15 tisíc, za byt s energiemi dá 12 tisíc a zbývají jí tři na všechny další náklady. A to je přesně ten typ, který většinou nedosáhne na sociální dávky a končí u neziskovek, protože nemá jak jinak tu situaci řešit.

 

Kolik lidí se vašich posledních průzkumů účastnilo?

Vzorek tam máme, myslím, necelých 1 500. A není to tak, že bychom sbírali data pouze z naší facebookové skupiny, kde nyní máme asi 12 tisíc maminek. Aby si někdo nemyslel, že máme kumulaci lidí, kteří jsou na tom špatně a já se jich ptám: Jste na tom špatně? V té komunitě, kterou zastřešujeme, jsou i tak zvané silné samoživitelky – manažerky, právničky, novinářky, prostě mámy mainstreamu i vyšších příjmů. Vždycky chceme, aby to byl reprezentativní vzorek. Navíc, jak já vždycky říkám, není to tak, že co samoživitel, to člověk, který je na tom hodně špatně. Je tu podskupina samoživitelů, kteří mají štěstí nebo životní podmínky, bojují a jsou schopni to sami ustát.

 

Spí tři hodiny denně

Vzpomenete si na nějaké nejhorší problémy, se kterými se na vás ženy poslední dobou obracely?

Jako co mě vzalo za srdce? Já se přiznám, že mám maminku, se kterou spolupracuji dlouhodobě, a při této práci se nevyhnete tomu, že si někoho téměř adoptujete. Tenhle životní příběh, když člověk poslouchá, tak je mu ouzko. Je to maminka Kateřina, o něco málo mladší než já. Má kluka, kterému je dnes skoro 19 let, který se tenkrát narodil postižený, se zdravotním omezením, nicméně ustáli to a dneska se na učilišti učí na kuchaře. Ta zdravotní indispozice nebyla tak velká. K tomu má dvojčata, osmileté kluky, kteří chodí do školy. A je pravda, že se mě někdy někdo zeptá: A proč tedy měla ještě čtvrté dítě? Jenže ona byla pořád s jedním partnerem, měla fungující život, nic nenaznačovalo, že je něco špatně.

 

Co se tedy stalo?

Čtvrté dítě je holčička, dneska jí je šest let, měla nastoupit do první třídy, jenže nemluví, neslyší, ADHD, poloautismus. A tohle je máma, která se zařekla, že dítě v životě nedá do ústavu. Jenže když se ta holčička narodila postižená, tak ten táta to vzdal. A ona zůstala sama se čtyřmi dětmi. Já jsem s jedním a vím, že to není snadné. A čtyři děti, to chce strašnou odvahu a zdůrazňuju, že ani jedno dítě nedala do ústavu. Takže Katka běžně spí tři hodiny denně. Přes den, když jsou kluci ve škole, holčička ve stacionáři, tak pracuje na zkrácený úvazek, odpoledne či k večeru, když jí pomáhají příbuzní či známí, letí někam uklízet a v noci montuje součástky pro nějakou fabriku. Poprvé se nám ozvala loni na podzim. A ona je přesně ten typ, který vám nebude posílat žádost o pomoc každý měsíc. Naopak. Já se jí vždycky po nějaké době ozvu, jestli něco nepotřebuje, a z ní to leze jak z chlupaté deky. A v mailu vám pak napíše: No já nevím, je to špatný, rozpadly se mi poslední boty, ale já těch 300 teď prostě za nové boty nemůžu dát. A to se vám svírá srdce.

 

 

Jste s ní teď v kontaktu?

Právě proč o tom mluvím. Holčička měla nastoupit do speciální školy, jenže ji odvezli zničehonic na Jipku s tím, že jde o totální vyčerpání organismu. A teď se mi Katka už čtyři dny neozývá, tak jsem z toho špatná. Myslím na ni hodně a doufám, že je to dobrý a že jen prostě nestíhá. (Pozn. red. – po několika dnech se Katka ozvala, že už jsou zpátky z nemocnice doma.)

 

Málokdo si možná dokáže představit, že i lidé u nás a nikoli třeba v chudých afrických zemích často nemají právě ani na to, aby sobě či dětem koupili nové boty...

Někomu může přijít, že je to sci-fi. Ale je to tak. Před třemi lety, když jsem s tímto projektem začínala, tak jsem si asi půl roku tu situaci mapovala. Nechtěla jsem dělat něco, co už někdo dělá. A pak jsem si také říkala, že jeden z cílů klubu musí být pravidelně informovat veřejnost. Nějak jim vysvětlit, že je tady určitá podmnožina lidí a že jich není málo – Český statistický úřad říká 170 tisíc, my pracovně uvádíme kolem 200 tisíc, která nemá na růžích ustláno. A musím říct, že ten komunikační boj byl těžký.

 

Proč?

Ten první rok byl náročný, protože o tom zpočátku nikdo nechtěl slyšet. Průlom nastal s naším prvním průzkumem, který převzala média. A tenkrát mi lidé psali desítky, stovky mailů a volali a říkali: To si děláte srandu, to není možné. Bohužel je.

 

Jak se to daří samoživitelkám všechno skloubit? Práce, škola, školka...

Každý s tím nějak bojuje, záleží na podmínkách, které máte, ale i na vaší povaze. V lepším případě budete model té Katky, kdy budete mít dvě tři práce a budete se za to rvát. Já vždycky říkám, když jste s dítětem sám či sama, tak buď řešíte čas, nebo peníze. To znamená budu mít dvě tři práce, takže budu saturovaná finančně a nemusím žádat o pomoc, ale pak se samozřejmě budu vnitřně ubíjet, protože si budu říkat, že nejsem zrovna nejlepší matka a měla bych se dítěti věnovat víc. Nebo neseženete ani jednu práci a to jsou ty, kterým je kolikrát vyčítáno, že samoživitelka rovná se ta, co žádá o dávky. Ale já říkám, zvlášť když mají malé děti: A co sakra mají dělat jiného?

 

Obrací se na vás i muži?

Určitě. Máme dvě facebookové skupiny – Klub svobodných matek, a pak Klub svobodných tátů. Ten jsme zahájili až nedávno a zkoušíme, jestli mají také stejnou ambici shromažďovat se na jednom virtuálním místě. Mezi žadateli tátové jsou, každopádně tvoří výraznou menšinu. Myslím, že ten důvod je, že existuje jen málo případů, kdy soud svěří dítě do péče otce. Protože pokud je všechno v pohodě, tak soud přistupuje k nějaké střídavé péči. A kolik jich je? Když vycházíme z těch statistických dat, tak jich může být asi deset procent.

 

Mezi kritiky je více žen

Nedávno při debatě o zálohovaném výživném vzbudil rozruch poslanec Jiří Bláha s výrokem, že je třeba budoucí maminky ve škole dobře připravit na to, aby si vybraly správného partnera. Jak často se setkáváte s názorem, že si za to ženy mohou samy, nebo že neumí hospodařit, že jen berou sociální dávky?

Určitě je to pohled, se kterým se setkávám i dnes. Ale mám pocit, že počet těch, kteří si myslí, že co samoživitelka, to chybující člověk, který si to způsobil sám, se snižuje. A z toho mám ohromnou radost. Přijde mi, že třeba v roce 2018 byl ten tábor větší. Je nicméně překvapující, že mezi těmi kritiky je relativně víc žen než mužů. Loni se mi například ozvala paní, která mi vysvětlovala, že teda vůbec nechápe, jak se to může stát, protože klasika: bydlí někde v satelitu, manžel podnikatel, dvě děti, soukromé školy. A že si vůbec nedokáže představit, co jsem teda já v životě asi dělala, že jsem s dcerou sama.

 

Co jste jí na to řekla?

Tenkrát jsem si vzpomněla, co říkávala moje babička: Nikdy se nerouhej, nevíš, co ti život přinese. Ten rozhovor jsem diplomaticky ustála, ale v duchu jsem si říkala: Holka, jak se to může stát? Ty za měsíc zjistíš, že tě manžel podvádí se sekretářkou, odejde od tebe, ten barák ti patřit nebude, ještě ke všemu zjistíš, že manžel nasekal nějaké příšerné dluhy, a budeš spoludlužníkem několika set tisíc a během pikosekundy se jí ten domeček z karet rozpadne. A jsem zvědavá, jestli se mě ještě pak bude ptát, jak se to může stát. Ale zpátky k těm výrokům, tenkrát to byl i (tehdejší vicepremiér) Pavel Bělobrádek, který nám zas radil, že si máme najít nového partnera. Jako co na to říct. Je to stejně postavené na hlavu, jako kdybych šla bezdomovci radit, ať si najde radši bydlení. Pitomost.

 

Ministryně financí Alena Schillerová zase nedávno uvedla, že řada párů spolu nežije, aby měly výhody a dosáhly na dávky, a i proto nesouhlasí s poskytnutím příspěvku samoživitelkám. Opravdu je ta situace tak tristní a tolik samoživitelů se snaží podvádět?

Já myslím, že ono to bylo celé komunikačně hodně nešťastné. Nejsem naivní, určitě existují lidé, kteří pobírají dávky neoprávněně. Ale je nutné mít oficiální čísla, kolik jich skutečně je a jaký počet z nich tvoří samoživitelé, respektive rodiče, kteří žijí sami s dětmi. Nesmí se totiž paušalizovat – příměry, že něčeho je řada, mohou vyvolávat dojem, že s dávkami pak podvádí každý druhý, čemuž nevěřím. Ty reakce byly následně velmi bouřlivé a mně se nejvíc líbila jedna maminka, která mi napsala: To bych chtěla vědět, jaké mám výhody z toho, že žiju sama s dětmi a máme tři tisíce na měsíc. Ať si to jde někdo zkusit.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama