Jak se převléct v mužské šatně a pár dalších fíglů Kateřiny M. Tiché

Zatím jsme ji znali hlavně jako hostující zpěvačku kapely Jelen, dnes ale začíná šestadvacetiletá Kateřina Marie Tichá novou životní kapitolu. Vydává sólovou desku jménem Sami, na které se představuje mimo jiné i jako výborná textařka. O tomhle všem jsme si chtěli povídat, ale rozhovor se zvrtl jiným směrem – do Palestiny. Audioverzi najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

Jak ti, Kateřino, hraje ve spoustě písní akordeon, tak já toho akordeonistu znám!

Michala Mihoka? Míša je skvělej. Odkud?

 

Představ si, že jsem s ním byl předloni na Špicberkách, pluli jsme tři hodiny do ruské hornické osady Pyramida, a on celou dobu v podpalubí hrál.

U toho bych chtěla být!

 

Ty cestuješ hodně, viď?

Snažím se.

 

A sama…

Jo, sama jsem byla třeba i v Gruzii anebo v Palestině.

 

Když se setmělo v palestinském Ramalláhu, začal jsem se trochu bát – nějak si tě v té situaci nedovedu představit.

Tak si schválně tipni, kde došlo k mému prvnímu pořádnému střetnutí s arabskou kulturou.

 

Po setmění v palestinském Ramalláhu?

Přesně. Nejdřív jsem se motala deset dní kolem Tel Avivu, což je moderní město, bezpečné zhruba jako Praha. Potom jsem autobusem popojela do Jeruzaléma, kde mi došla data v telefonu. Dvě hodiny jsem hledala zastávku dalšího autobusu do Ramalláhu, nasedla, v devět večer vystoupila v cíli a nevěděla, kam se vrtnout.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

Ty jsi tam neměla domluvené zázemí?

Toho rána jsem si domluvila ubytování přes aplikaci CouchSurfing s pánem jménem Mohammed, ale jaksi mi chyběl ten internet. Zářila jsem do tmy na nočním náměstí v Ramalláhu – cizinka s krosnou a bez šátku. Od přírody kontaktní Palestinci na mě pokřikovali, ale já už byla na nějaké konverzace unavená. Naštěstí si mé bezradnosti všimli kluk s holkou z Berlína, a ti mě vzali do svého hostelu, kde byla wi-fi, takže jsem se mohla ozvat Mohammedovi.

 

Jakou řečí jsi s ním mluvila?

Uměl základy angličtiny, ale příliš málo na to, aby dokázal vysvětlit, kam mám jet. Řekl, ať dám telefon taxikáři, že to vysvětlí jemu. Úplně vyřízená jsem vyrazila do neznáma. Taxikář si povídal s Mohammedem a vezl mě ven z Ramalláhu.

 

To by trochu znejistěl i chlap…

Taky už jsem si říkala: Aha, takže tady končí moje cesta… Nicméně ukázalo se, že Mohammed opravdu bydlí kus za Ramalláhem, v kopcích, kde mimochodem není signál, takže jsem nikomu nemohla dát vědět, kde budu spát.

 

A spala jsi vůbec?

Sotva dvě hodiny, ale to předbíháme. Nejdřív jsem vystoupila z taxíku a Mohammed, sedmdesátiletý děd s profilem na CouchSurfingu, vypadal nepřístupně, což u Palestinců není zvykem. V jeho domě už byli na návštěvě dva další postarší pánové, na hlavách šátky jak šejkové, celí zahalení kouřem z vodní dýmky. Něco si povídali, každou chvilku koukali na mě, tak jsem se Mohammeda zeptala, o čem je řeč – a on řekl, že o svatbě.

 

Usmíval se aspoň?

Ne. Potom si povídali dál, a já nemůžu říct, že bych v té chvíli byla klidná: Tak který z těch tří je mým budoucím manželem? Potom aspoň přiběhla paní zahalená od hlavy k patě, uklonila se, nabídla kafe, a nakonec mi i Mohammed vysvětlil, že je řeč o jeho vnučce, která si bere jednoho z těch pánů v místnosti. A že prý na tu beduínskou svatbu pojedeme na druhý den do osady hluboko v poušti.

 

Jak dlouho taková svatba trvá?

Dva dny.

 

A co se na ní pije?

Sladký čaj a turecká káva s kardamomem. Hned jak ses zeptal, ucítila jsem tady v místnosti tu krásnou intenzivní vůni kardamomu…

 

Jedli jste ovce, nebo kozy?

Mezi chudými beduíny se jí masa málo, základem všeho byla rýže, kterou jsme se ženskými uvařily v obrovském hrnci na ohništi, ale protože byla svatba, i nějaká ta koza přece jen padla.

 

Chutnala ti?

Nedala jsem si, protože to nikdo nevyžadoval. Obecně se snažím jíst masa co nejmíň.

 

A hrála tam hudba?

Představ si, že přišla ženská, DJka, krásně nalíčená baba s dlouhými nehty, která pouštěla v našem ženském stanu z notebooku arabský moderní pop, což je muzika, která mě vůbec nebaví. Ale ještě než vypukla večerní party pro nevěstu, tak se staré beduínky shromáždily v jedné místnosti, seděly podél stěn na polštářích, měly bubínky, chrastítka, zpívaly svatební písně, bubnovaly, zkoušely vícehlasy, některé tančily, a to bylo krásný. Jedna zdánlivě vetchá stařenka mě čapla, zavedla do tanečního kruhu, a najednou se pohybovala mnohem pružněji než já.

 

Pane, já se budu vdávat

Bereš si s sebou na takové cesty kytaru?

Ukulele.

 

A vytáhla jsi ho na svatbě?

To jsem si netroufla. Arabky byly tak krásně sehrané, že jsem spíš dělala, že tam nejsem, abych mohla co nejvíc nasávat. Ale jinak s sebou ukulele vozím, protože je lehoučké, malé, nemusím pro ně kupovat sedadlo v letadle, a vejdou se do něj ponožky.

 

Proč jezdíváš po světě takhle sama?

Všechny uklidňuju tím, že v drtivé většině případů nepřespávám u úplně anonymních lidí – CouchSurfing mi připadá jako celkem bezpečná síť. A taky jsem se za těch šest let, co tahle cestuju, naučila až extrémně naslouchat své intuici. Vždycky dělám, co mi napoví, a mám pocit, že mě to dostalo z každého potenciálního průseru.

 

Opravdu z každého?

Jo, i když někdy mívám divoké příjezdy. Například do gruzínského Tbilisi: přiletěla jsem ve tři ráno, co Gruzínec, to taxikář, takže naběhlo třicet chlapů s tím, že mě odvezou do hostelu. Chtěla jsem spát, tak jsem nasedla k prvnímu, jenže pak cesta trvala šíleně dlouho, nebo nevím, počítala jsem už každou vteřinu. Ten taxikář na mě začal dorážet, což je v Gruzii běžné – turistka si musí zvyknout a naučit se s ním pracovat.

 

Co na tebe zkoušel?

Nejdřív, že prý zajedeme na víno z jeho vinice. Ale lehce panikařit jsem začala až ve chvíli, kdy mi sáhl na nohu a pokusil se o polibek.

 

Jak jsi reagovala?

Prostě jsem mu řekla, že mám v Česku nejenom přítele, ale že to je vlastně i snoubenec, kterého si po návratu vezmu, a tohle stačilo. Přestal otravovat, odvezl mě do hostelu, dal slevu, mile se rozloučil… Ale hned ráno jsem si pro jistotu koupila na trhu prstýnek.

 

Musela jsi v Gruzii pít litry a litry samohonky?

Litry to nebyly. Já jsem léta cestovala po koncertech s kapelou Jelen a ve všech těch dodávkách nebo šatnách jsem se naučila předstírat, že piju jak chlap, i když jsem nepila.

 

Jak se to dělá?

Dáš si sice panáka prvního, ale druhého až osmého pak v nestřežených chvílích vyliješ. Což jsou takové triky, které se časem naučíš. Já se třeba umím převlékat v šatně plné kluků, aniž by kdokoli cokoli viděl.

 

To si taky rád nechám vysvětlit!

Musíš se umět správně ohnout, zastrčit správný kus látky na správné místo… Nic extra složitého.

 

Ještě jsi mi neodpověděla na otázku, proč jezdíš sama.

Aha: když mi bylo dvacet, začala jsem pociťovat intenzivní touhu po nějakém čase stráveném o samotě, abych trochu poznala, kdo vlastně jsem. Tenkrát jsem vyrazila na pět týdnů do Kalifornie, a tam zjistila, že když člověk cestuje sám, tak sám vůbec není; je naopak mnohem víc s lidmi, než když cestuje ve skupině. Soustředí se na všechny kolem, mnohem snáz naváže kontakt, v každé chvíli musí být ukotvený.

 

To kotvení myslíš jak?

Když cestuju jako samotná holka, musím si třeba dávat bacha, abych pořád vnímala různé varovné signály… A já zjistila, že to je zdravý – vyrazit na cestu a být tam přítomná každou vteřinu. Většinou vypnu internet a opravdu žiju jen přítomností, což je schopnost, kterou bych si ráda přenesla i domů. Jenže mi to vydrží sotva čtrnáct dní, a zase už si připadám lapená například do sociálních sítí. Na cestách ne. Tam jsem svobodná.

 

A vracíš se vůbec domů ráda?

Hrozně. Těším se třeba na svůj hrnek, na svoji postel… Ještě měsíc po návratu se v noci budím a děkuju své posteli za to, že je. Ale vlastně děkuju i za to, že žiju v dobré zemi, kam se člověk vrací rád.

 

A teď o muzice

Promiň, že jsem se tě zatím neptal na hudbu.

A zajímá tě něco?

 

Jasně. Proč a jak to u tebe začalo?

Když jsem byla holka, bydleli jsme v Čerčanech, a naši měli kazetu s albem Proměny od Čechomoru, na kterém zpívá i Lenka Dusilová. Pamatuju, že jsem se zamilovala jak do divokosti Čechomoru, tak do Lenčina hlasu. Tehdy mě napadlo, že bych jednou chtěla dělat něco aspoň trochu podobného tomu, co umí tahle ženská s nádherným hlasem.

 

Na sólovou dráhu se bohužel pouštíš v dobách koronavirových…

No jo, mám bezvadnej tajming.

 

Věříš tomu, že by tě hudba mohla uživit?

Nevím. Zatím na to spoléhat nemůžu, takže pracuju v nadaci pro pacienty s roztroušenou sklerózou, kde můžu aspoň trochu navázat na obory sociologie a sociální antropologie, které jsem vystudovala. Ale jasně – přála bych si mít mnohem víc času, abych mohla cvičit na kytaru, konečně se naučit i na piano, vyzkoušet si jiné přístupy ke skládání, ke psaní… Třeba bych mohla dopsat i knížku.

 

Jakou?

Vlastně píšu dvě. Pohádku, a pak mám taky rozepsaný jeden příběh z cest.

 

A já myslel, že básně!

Ty mi vyjdou určitě, na jaře v ostravském nakladatelství Bílý Vigvam. Ale ještě dřív se uskuteční křest téhle mé první desky – mělo by to být 17. února v pražské Malostranské Besedě. Tam jsem kdysi, jako sedmnáctileté vytrémované pískle, začínala, a v únoru bych tam snad mohla dokázat, že už pískle nejsem.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama