Češi draží ruské umění, aby pomohli Ukrajině

Online aukce, kterou jste nazvali UAukce, začala symbolicky 24. února, přesně rok od momentu, kdy Putinovo Rusko vtrhlo na Ukrajinu. Dražíte díla převážně ruských autorů. Kde se vzala?

Jsou to umělecká díla, která jsme původně získali pro výstavu Sandarmoch – kde stromy mají tváře, která už byla k vidění v Praze, Brně, Liberci a naposledy v Opavě. Jde o třiatřicet uměleckých děl, a to různého charakteru, od 3D objektů přes malby až po fotografie. Autory jsou většinou ruští umělci a všechna ta díla nějak reflektují ruské, respektive sovětské dějiny a historickou paměť. Některá se dotýkají i současného kontextu, tedy války na Ukrajině. Nedávno jsme vydali katalog k celé výstavě se všemi díly, máme ho také online na našem webu.

 

Zmínila jste Sandarmoch, respektive výstavu, kterou jste o něm uspořádali. Můžete připomenout, kde vlastně Sandarmoch je a co se tam stalo?

Sandarmoch je místo v Karélii, regionu v severním Rusku, na hranici s Finskem. Jde o lesní popraviště z dob stalinského Velkého teroru. V letech 1937 až 1938 tam bolševici během patnácti měsíců zavraždili přes šest tisíc lidí. Zajímavé je, že oběťmi zdaleka nebyli jen Rusové, ale příslušníci celkem šestapadesáti národností včetně Němců, Švédů, Řeků nebo Francouzů, ale také šesti Čechů. Takže to byla tragédie, která měla silný mezinárodní rozměr.

 

O popravišti se dlouho nevědělo, až v 90. letech je objevili ruští badatelé, především pak karelský historik Jurij Dmitrijev. Ten potom během let vydoloval z archivů jména drtivé většiny obětí a ze Sandarmochu pomohl udělat pamětní místo. Později se Dmitrijev stal trnem v oku putinského režimu a v prosinci 2021 dostal ve vykonstruovaném procesu 15 let vězení. Máte o něm nějaké zprávy?

Pokud víme, pan Dmitrijev se nachází v trestanecké kolonii v Mordovii, což je územní celek v evropské části Ruska. My s ním napřímo nekomunikujeme, ale v nějakém, byť sporadickém kontaktu je s ním Irina Galkovová, ředitelka muzea Memorialu v Moskvě. Irina nám, mimochodem, velmi pomohla i s již zmíněnou výstavou o Sandarmochu, dokonce tehdy z Ruska dovezla prsť ze Sandarmochu a několik Dmitrijevových osobních věcí, které se staly součástí expozice. Pan Dmitrijev o výstavě věděl, na pražskou vernisáž nám po telefonu namluvil krátký vzkaz, který Irina Galkovová nahrála. Víme, že ho v trestanecké kolonii často zavírají na samotku, což je velmi drsný trest. Například když vloni v Rusku začala mobilizace a verbovali i vězně, jeho vždy odklidili na samotku, nejspíš aby nedělal problémy, protože jeho protiválečné postoje jsou známé. Je třeba zmínit, že Juriji Dmitrijevovi je nyní 67 let, takže patnáctiletý trest je pro něj v podstatě likvidační.

 

Už nikdy žádné masky

Vraťme se k umělcům, jejichž díla nyní dražíte. Co jsou zač? Zmínila jste, že jsou to většinou Rusové. Někteří jsou v zahraničí, řada z nich ale stále zůstává v Rusku.

Přesně tak, i když je mezi nimi i jedna Ukrajinka či dvě Češky. Nejde o žádná super známá jména, šlo nám spíš o díla jako taková a jejich obsah. Když jsme dávali dohromady výstavu, rozdělili jsme si ji do čtyř tematických celků. První se týkal Sandarmochu samotného a toho, co se tam za Velkého teroru stalo. Druhou část jsme věnovali objevování Sandarmochu v 90. letech, třetí pak přepisování dějin v Rusku a čtvrtou dnes už formálně zlikvidovanému ruskému hnutí Memorial, které se přes třicet let věnovalo dokumentování politických represí v SSSR a které bylo vloni jedním z laureátů Nobelovy ceny za mír. A právě podle těchto témat jsme pak vybírali z přihlášených uměleckých děl. Zajímavé ale je, že původní záměr byl úplně jiný.

 

Jaký?

Na samém počátku byla celá výstava společným projektem s petrohradskou pobočkou Memorialu a měla být především informační, sestávající hlavně z panelů s texty a fotografiemi. Lidé z Memorialu to měli dát dohromady a vystavit v Petrohradu a my pak měli přidat českou linku, celou expozici přeložit do češtiny a vystavit ji v Praze. Jenže do toho přišla už zmíněná likvidace Memorialu ruskými úřady a potom, před rokem, ruský vpád na Ukrajinu. Ukázalo se, že vystavovat cokoli v Rusku zkrátka nebude možné.

 

Co jste tedy dělali?

Rychle jsme vymýšleli, co dál, rozhodně jsme nechtěli, aby se projekt zastavil. A právě tehdy se objevila myšlenka, že bychom výstavu mohli doplnit o umění. Přes sociální sítě jsme tedy zveřejnili výzvu. Cílili jsme ji hlavně na ukrajinské umělce, respektive umělkyně, uprchlice, které třeba utekly před válkou do Česka. V Sandarmochu bylo popraveno i skoro sedm stovek Ukrajinců, takže nám přišlo celkem logické, že by o to ukrajinští umělci mohli mít zájem. Jenže se stalo něco docela jiného. Výzva se dostala právě k ruským umělcům, kteří nakonec tvořili většinu z více než sedmdesáti přihlášených.

 

Čím si to vysvětlujete?

Nejdřív jsme byli překvapení, ale pak nám došlo, že ukrajinská uprchlice v Česku, byť třeba umělkyně, má v danou chvíli asi jiné starosti než tvořit díla pro výstavu. Naopak pro Rusy, kteří nesouhlasí s tím, co jejich země dělá, to byla dobrá příležitost, jak takový nesouhlas vyjádřit. Z oněch asi sedmdesáti přihlášených děl jsme pak za pomoci výtvarníka a kurátora Michala Pěchoučka vybrali pětatřicet, která jsme vystavili. A z nich je naprostá většina v té aukci. Přičemž každého z umělců jsme požádali, aby nám napsal pár vět o tom, proč se vůbec do výzvy přihlásil a co má jeho dílo symbolizovat. A nakonec se ukázalo, že právě tohle dodalo výstavě další, emocionální vrstvu, která je vskutku mimořádná.

 

Vybavíte si některé z textů, které vám umělci psali?

Určitě, jsou velmi silné. Když jsme dávali dohromady texty pro výstavu, kolikrát jsem u toho brečela. Zvlášť v kontextu dění na Ukrajině, kdy se opět ukazuje, jak malou hodnotu má v Rusku lidský život. Vybavuje se mi třeba dílo Alexeje Labzina, které se jmenuje Nezapomenutí a je to takové tablo, na němž jsou portréty popravených v Sandarmochu. Labzin k tomu napsal, že práce na tablu byla jeho osobním seznámením s popravenými. Chtěl znát jejich jména a osudy, chtěl uctít jejich památku. A spočítal si, že kdyby měl vyobrazit všechny zavražděné ze Sandarmochu, potřeboval by takových tabel dvacet. Nebo jiná umělkyně, která nám poslala sérii textilních masek, jež ušila. Jsou to autorské rekonstrukce masek, které si kdysi v lágrech šili z hadrů vězňové, aby si chránili obličeje před mrazem. Autorka k tomu napsala, že všichni její pradědové se stali oběťmi stalinských represí, domů se vrátil jen jediný. A ona si přeje, aby si už nikdo nikdy nemusel vyrábět takové masky.

 

To je historický rozměr. Zmiňovali autoři v textech ke svým dílům i současnou válku na Ukrajině?

Někteří ano. Například Timofej Byčkov nám ke svému dílu, které se jmenuje Smutek, napsal, že bez paměti není zkušenost a bez zkušenosti je možné opakovat jakékoli hrůzy minulosti. Píše, že v posledních letech se Rusko jako nikdy předtím přiblížilo k překroucení nebo úplnému zničení paměti národa.

 

Co je s umělci teď, po roce války na Ukrajině?

Někteří jsou v zahraničí, ale fakt je, že řada z nich v Rusku zůstává, a my se tudíž velmi snažíme, abychom je neohrozili. Ti lidé silně vyjádřili nesouhlas s tím, co Rusko dělá, a vzhledem k brutalitě tamního režimu jim za to mohou hrozit vysoké tresty. Proto jsme s nimi detailně probírali jak výstavu samotnou, tak nynější aukci. Od toho, co a jak budeme formulovat a zveřejňovat, až po účely, na které poputuje výtěžek. Myslím, že jsme udělali maximum. Ale finální rozhodnutí, zda do toho jít, je nakonec stejně výhradně na nich. Jedna z autorek, ač teď žije v Česku, se například rozhodla, že své dílo do aukce nedá. Právě proto, že má strach.

 

Když jste zmínila výtěžek z aukce, na co tedy půjde?

Spojili jsme se s brněnskou nevládní organizací NESEHNUTÍ. Oni mají spoustu projektů přímo na Ukrajině. Podporují například obnovu poničené infrastruktury, poskytují psychologickou pomoc obětem sexuálního násilí nebo pomáhají vnitřním uprchlíkům. Takže prostředky z aukce půjdou na tyhle účely, počítáme s tím, že by se koupily generátory, filtry na vodu, zaplatila by se psychologická pomoc. Část peněz by také měla jít volyňským Čechům do Žytomyru, kterým rakety poničily domy. Konkrétní zaměření určíme podle toho, jakou částku se nám podaří vybrat.

 

 

Mluvíme spolu dva dny po začátku aukce. Jaký je zatím ohlas?

Hned zpočátku se například objevil zájemce o velmi silné dílo, které se jmenuje Domovina. Jde o velký dubový kmen, v němž je vydlabaná lidská postava. Autorka nám k tomu napsala, že jde o starý zvyk z Karélie, kdy si člověk ještě za života vydlabal do kmene právě takovou postavu, a tím se vlastně připravoval na smrt: protože poté, co zemřel, byla tato „domovina“ použita jako jeho rakev. Oproti tomu život těch, kteří byli zavražděni v Sandarmochu, byl ukončen náhle, a ti lidé tudíž ani neměli čas se na smrt jakkoli připravit. Zájemci už se nám objevili u některých dalších děl. Teď to funguje tak, že u každé položky je vyvolávací cena. Zájemce stanoví svůj limit a vyčkává. Desátého března, až online aukce bude končit, ještě bude fáze takového toho rychlého přihazování. Celá aukce probíhá na platformě LiveBid.cz, kde nám, mimochodem, hrozně vyšli vstříc. Za což velmi děkujeme.

 

Smrt tyrana

Co se přímo v Sandarmochu děje teď? Historik Dmitrijev, který se zasadil o vznik památníku a každý rok tam pořádal vzpomínkovou akci, je ve vězení. Ruský režim přitvrdil v potírání opozice, už léta se také snaží o přepsání dějin a bagatelizaci stalinských represí. Navíc je Rusko ve válečném stavu…

Po roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský poloostrov Krym a rozpoutalo válku na východě Ukrajiny, se kremelský režim snažil o to, co jste zmínila, tedy o přepsání dějin. A to tím způsobem, že se vraždy v Sandarmochu snažil hodit na Finy (koncem listopadu 1939 Sovětský svaz napadl Finsko a začala tzv. Zimní válka. Skončila v březnu následujícího roku tzv. Moskevským mírem – pozn. red.), kteří tam údajně měli povraždit sovětské zajatce. Což je ovšem vědecky vyvrácený nesmysl. Ještě letos v srpnu se na místě konaly Dny paměti Sandarmochu, kam se sjeli podporovatelé Jurije Dmitrijeva. Pamětní místo zatím zůstává, ale v posledních týdnech se začíná proslýchat, že místní vláda v Karélii ho chce nějak přebudovat. To v nás vyvolává určité obavy, směrem k lepšímu to asi nebude.

 

A co ještě sdružení Gulag.cz v nejbližší době chystá?

Pátého března uplyne sedmdesát let od Stalinovy smrti. Záhy po Stalinovi zemřel i Klement Gottwald, československý komunistický prezident. My k tomuto výročí chystáme takové komponované odpoledne, které se jmenuje Smrt tyrana – Den poté. V tom kontextu se budeme ptát i na to, co bude s Ruskem po odchodu Putina. Budeme promítat dobové záběry a výpovědi, promítneme i náš film, který jsme natočili o ruském hnutí Memorial a jeho likvidaci. Navíc vystavíme některá díla, která jsou v UAukci, takže bude možné si je prohlédnout naživo. Bude to v malém sále Městské knihovny v Praze, přímo pátého března, od čtyř hodin odpoledne.