Někdy mám úplně vyplo v hlavě a střelbu si zpětně vůbec nepamatuju

Z juniorského mistrovství světa přivezla dvě zlaté a jednu bronzovou medaili. O tak úspěšné loňské sezoně se jí ani nesnilo. Letos ale čeká biatlonistku Terezu Voborníkovou (22) mnohem těžší úkol, poprvé totiž závodí za ženy a nikoli za juniory. „Výsledky asi nebudou hned tak růžové, jako tomu bylo v juniorech, ale člověk musí být trpělivý,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Loňská sezona vám vyšla skvěle, jak na ni vzpomínáte?

Vzpomínám na ni strašně ráda. Kdyby mi někdo předtím řekl, že ta sezona bude takhle dobrá a podaří se mi tolik věcí, tak bych tomu ani nevěřila. Ze závodů mám spoustu hezkých vzpomínek a zážitků a doufám, že jsem se z toho třeba i nějakým způsobem poučila. Z těch chyb, které jsem udělala. Na druhou stranu myslím, že mě to ohromně motivovalo do další práce. Najednou jsem viděla, že výsledků dosáhnout lze, a splnil se mi i sen v podobě olympiády. To byl nepopsatelný zážitek. Na druhou stranu tím, že už jsem měla nějaké výsledky, tak přišla i nějaká očekávání...

 

To jsem se právě chtěla zeptat, cítíte větší tlak?

Je to trošku svazující. Vůči sponzorům, ale i pro mě samotnou by nebylo příjemné, kdyby se mi to jednu sezonu takhle povedlo a teď už by se to povést nemělo. I když je pravda, že teď mě čeká první rok v ženách a ne v juniorech a spousta holek z našeho týmu dosáhla nejlepších výsledků, když byla třeba až o šest let starší, než jsem já teď. To tedy doufám, že nebude můj případ. Teď mezi dospělými je to každopádně mnohem náročnější a výsledky asi nebudou hned tak růžové, jako tomu bylo v juniorech, ale člověk musí být trpělivý.

 

 

Co si říkáte, když se vám nedaří? Jak se vám daří se namotivovat?

Já nevím, jestli to nemám spíš opačně, že když se daří, tak jsem z toho víc vynervovaná. Protože když se člověku povede nějaké umístění, tak u mě to je tak, že mi narostou očekávání propříště. Že příště chci, aby to bylo ještě o kus lepší, a když to lepší není, tak jsem zklamaná. Takže je to pro mě mnohem víc stresující. Kdežto když se mi závod nepovede, tak si vždycky řeknu: Dobře, takhle to příště dělat nebudu. A většinou je ten další závod o kus lepší.

 

Pray for Ukraine

Vaše fotografie s nápisem Pray for Ukraine (Modlete se za Ukrajinu) při vyhlašování únorového juniorského mistrovství světa obletěly nejen biatlonový svět. Jak vás to napadlo?

Myslím, že to byla souhra různých okolností. Kolegové ze Svěťáku tehdy na Facebooku řešili, že budeme závodit v čepicích a čelenkách v barvách ukrajinské barvy. Pak moje mladší sestra přišla s tím, že se o Ukrajině bavili ve škole, a doma večer sama od sebe vyrobila žlutomodré srdíčko a dala ho před televizi. Pořád se vyptávala, proč to tak je a proč se to děje, tak mně přišlo, že když to mohou řešit desetileté děti ve škole, tak proč bychom nemohli nějakou podporu vyjádřit i my, junioři. Ráno jsem seděla a chystala se na závody a říkala jsem si, že to udělám, když se mi ten závod povede, jinak by to nemělo cenu. A já ten závod vyhrála, takže se to dostalo k víc lidem a mohli jsme i my junioři ukázat, že nám na tom záleží a že nejsme jenom děti, kterým je to jedno.

 

 

Když se vrátíme do vašeho dětství, vy jste původně začínala s během na lyžích, je to tak?

Bydlím v Hostinném, což je takové Podkrkonoší, máme to kousek do Vrchlabí a do Jilemnice, takže jsem v horách určitě svým způsobem vyrostla. Nicméně od malička jsem s taťkou dělala sjezdové lyžování. Jezdili jsme každý víkend, věnovali jsme se tomu fakt dost. Běžky, si myslím, že nebaví žádné malé dítě. Pak ale, když jsem byla ve čtvrté třídě, se tady kousek ve Strážném konaly závody, kde byly různé disciplíny, taková dětská olympiáda. Tenkrát mi řekli, že jestli se chci účastnit, budu se muset naučit ještě na běžkách. S taťkou jsme začali trénovat, ten závod jsem tehdy vyhrála, ale od té doby jsem běžky v podstatě pověsila na hřebík a vrátila jsem se k nim až od dva roky později, ve dvanácti. To už jsem doma přeprosila rodiče a začala jsem lyžovat ve Vrchlabí.

 

A biatlon přišel kdy?

S biatlonem jsem začala v deváté třídě, takže ve čtrnácti, ale jen tak okrajově. Ve Vrchlabí, kde jsem dělala běžecké lyžování, se otevřel biatlonový oddíl žáků, dneska velmi úspěšný oddíl Krkonoše Vrchlabí. My jsme byli takoví průkopníci, panovaly tam trochu bojové podmínky. Měli jsme třeba tři lidi jenom jednu zbraň a střídali jsme se. Takže tam jsem si byla párkrát zkusit trénink, odjela jsem jeden nebo dva závody, ale jinak jsem se věnovala běžeckému lyžování. Biatlon mě ale začal strašně bavit, takže pak při rozhodování o střední škole, v patnácti, jsem si už zvolila cestu biatlonu.

 

Mít čas se vydýchat

Když se zeptám konkrétně na průběh závodů, jak se vám po běhu daří zklidnit na střelbu? Máte na to nějaký trik? Střelba většinou bývá na stadionu někde dole, nikoli na kopci, je to tak?

Každý areál je jiný, ale ano, ve většině případů je střelnice na rovině nebo se k ní sjíždí z kopce. Na druhou stranu jsou i takové, kde musíte vyjet do pořádného kopce, jeden máme i doma v Jilemnici. To je pak vždycky náročnější. Každopádně většinou to je tak, že ten kopec už člověk nejede tak rychle, musí si při příjezdu na střelnici trošku zvolnit. Musíte mít čas se vydýchat, ale žádný speciální recept na to není. Do kopce je člověk víc zadýchaný než po sjezdu, a pak už záleží jen na tom, jak rychle se zvládne uklidnit a jestli to ovlivní rychlost jeho střelby. Na druhou stranu ani příjezd po rovině v nějaké vysoké nadmořské výšce není úplně příjemný.

 

Střílí se vám lépe ve stresu, pod tlakem, například když už víte, že běh byl horší, takže to střelbou musíte dohnat, nebo v klidu?

To se mi teď stalo při nominačních závodech v Norsku, že se mi jelo fakt hrozně, takže jsem věděla, že se opravdu musím trefit, aby ten výsledek nebyl katastrofa, a vyšlo to. Myslím si, že hlava u mě hraje fakt velkou roli, že už jsem spoustu závodů pokazila tím, že se mi třeba nepovedla poslední položka. Na druhou stranu třeba na juniorském mistrovství světa se mi naopak poslední položka povedla takovým způsobem, že mě to vrátilo zpátky do boje o zlato. Asi to fakt záleží na tom, jak je hlava v daný den nastavená, jak si já sama věřím a jestli mi sedne zbraň do ruky.

 

Býváte nervózní?

Bývám nervózní asi dost, někdy jsou závody, kdy jedu a mám úplně vyplo v hlavě, absolutně nic nevnímám a střelbu si zpětně ani nepamatuju. Nedokážu vyhodnotit, co jsem tam dělala, nebo nedělala. Takový závod bývá většinou nejlepší. Pak jsou samozřejmě závody, kdy mi u každé rány běhají hlavou miliony myšlenek, nemůžu se vůbec soustředit, a to pak většinou moc dobré není.

 

Máte nějaký rituál před závodem?

Vždycky když se mi nějaký závod nepovede, řeknu si: Měla jsem to udělat stejně jako předtím, měla jsem si vzít stejné oblečení. Naopak když se povede a mám na sobě úplně něco jiného, tak si pak vždycky říkám, že to byla úplná blbost. Ale samozřejmě, když mi závod vyjde a měla jsem na sobě třeba určité střelecké brýle, tak si je chci vzít i podruhé, protože vím, že s nimi většinou střílím dobře. Pokud jde o rituály, většinou si čtu horoskop, je to teda fakt hloupost, ale mně to hrozně pomáhá. Většinou mě uklidní, když se dozvím, že to dneska bude dobrý. Pak také potřebuju mít před závodem každé ráno stejnou rutinu. Jakmile si nestihnu třeba zadýchat, zaplést si vlasy, sníst si nějakou svačinu, tak už mě to rozhodí a znervózní.

 

Co vás na biatlonu baví?

Je to práce, která mě baví, nemusím sedět někde v kanceláři, můžu být na čerstvém vzduchu. Líbí se mi i to, jak je biatlon všestranný sport. A baví mě hrozně i závody, kdy každý může dopadnout jinak a každý závodník má šanci. Není to úplně výsledkově jednostranný sport, že bychom před závodem věděli, kdo vyhraje. V tom je kouzlo biatlonu.

 

Co je na něm nejtěžší?

Pro mě je asi nejtěžší, že děláme dvě disciplíny současně. Každý, kdo se věnuje třeba triatlonu nebo jinému sportu, který obsahuje víc disciplín, tak ví, jak je trénink časově náročný. Například když máme klidové střelby, tak člověk je tam dvě hodiny, ale v podstatě nic fyzického nedělá, takže pak stejně musí jít a ještě si udělat fyzickou přípravu. Volného času pak moc nezbývá.

 

Trénujete stejně běh a střelbu, nebo se něčemu věnujete víc?

Myslím si, že pořád převládá běh na lyžích. Snažíme se mít co nejvíc tréninků, ale střelba je většinou jednou denně, zatímco fyzická příprava nebo běh na lyžích dvakrát.

 

Jak těžká je ta puška?

Minimální stanovená váha je 3,5 kila.

 

Když jste začínala jako dítě, bylo to méně?

Ne, bylo to úplně stejně. Tam je pak rozdíl, že se nejezdí se zbraní na zádech. Když jsem začínala v těch patnácti, tak jsme měli vždycky zbraň ve stojanu. Přijeli jsme na střelnici, vzali jsme si zbraň na záda, šli jsme střílet, vrátili ji tam a odjížděli jsme zase na trať. Pak někdy okolo sedmnácti osmnácti se začíná na závodech jezdit se zbraní na zádech.

 

Jak vypadá vaše příprava přes léto?

Ta je moje nejméně oblíbená, tréninkových hodin je tam opravdu strašně moc. V podstatě chodíme většinou dvakrát třikrát týdně do posilovny a k tomu kombinujeme běh na kolečkových lyžích s během a jízdou na kole.

 

Na jaře bych se asi zbláznila

Kromě biatlonu i studujete...

Studuju na Masarykově univerzitě v Brně, na sportovní fakultě výživu a regeneraci ve sportu. Teď jsem ve třeťáku a čekají mě státnice, ale nejspíš si je odložím, protože jsem usoudila, že bych se z toho na jaře asi zbláznila. Říkala jsem si, že stejně nemusím pospíchat, a když si studium o rok prodloužím, tak se nic dramatického nestane. Spíš naopak. Budu se moct jako doposud věnovat biatlonu a bude to v klidu. Kdyby to bylo naopak, musel by na jaře jít sport stranou a musela bych se věnovat škole.

 

Dá se to vůbec skloubit?

Musím říct, že v tom mi pomohl covid tím, že se na školách přešlo na online výuku. Takže se kolikrát snažím, když jsem třeba pryč a když to jde, domlouvat si i zkoušky online. U některých to samozřejmě nejde, ale když to jde, tak mi to pomůže. Třeba loni jsem dělala jednu zkoušku online i před závodem. Učím se vždycky tak hodinu denně, třeba měsíc. U mě to nejde tak, že bych se učila kratší dobu celé noci v kuse.

 

Váš přítel Mikuláš Karlík je také biatlonista, je to tak, že se vídáte víc, nebo naopak méně, protože každý má své závody?

Závody jsou společné, takže tam se vídáme, jen máme rozdělenou přípravu, takže celé léto jsme se prakticky míjeli. My jsme přijeli, kluci odjeli, až teď jsme byli v Norsku společně a teď už bychom měli celou sezonu absolvovat na stejných závodech, když to dobře půjde.

 

Co by mělo být vrcholem letošní sezony?

V únoru máme mistrovství světa v Oberhofu a já jsem na dospělém mistrovství světa ještě nestartovala, takže to bude letos asi takový můj vrchol. Pak nás čeká Světový pohár v Novém Městě na Moravě, tam jsem taky ještě nezávodila, navíc před domácím publikem, takže to bude pro mě možná ještě víc než to mistrovství světa.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama