Kdybych byla na ulici, taky bych pila

Mají lidé bez domova něco společného?

Společným jmenovatelem bývá rodina. Neslyšela jsem o nikom, kdo by ji měl v dětství funkční. Slýchám o domácím násilí, alkoholu, sexuálním zneužívání. Jsou tu také lidé, kteří vyrostli v dětských domovech nebo byli ve vězení. Samozřejmě ale existují i výjimky.

Jaké?

Měli jsme tu jednoho mladého kluka, jehož oba rodiče byli lékaři s ambicí, aby se i jejich syn stal lékařem. Studoval medicínu, ale nedodělal ji. Ten tlak na něj byl asi enormní. Skončil u nás v azylovém domě jako gambler s nevídanou závislostí. Nikdy jsem neviděla nic horšího. On tam hodil opravdu i tu poslední korunu. Brzo odtud odešel, protože prohrál i peníze na ubytování. Jeho další osud už neznám.

Dá se říct, že se bezdomovectví nevyhýbá nikomu?

Je to tak. Měli jsme tu magistry, inženýry, doktory práv… Jeden z inženýrů býval vrcholovým managerem, ale po úrazu hlavy ztratil krátkodobou paměť, měl velké deprese. Nebyl například schopný si zapamatovat, že se má dostavit na pracovní pohovor. Do diáře si to zapisoval, ale zapomněl se do něj dívat.

Loni jste si založila soukromý účet na Twitteru, kde se snažíte o osvětu. Přibližujete lidem, že věci nejsou vždy tak černobílé, jak se na první pohled mohou zdát. Předpokládám, že těch předsudků ohledně bezdomovců bude ve společnosti mnoho.

Když se řekne bezdomovec, automaticky si mnozí představí někoho na lavičce v parku před Hlavním nádražím. Velmi často je to ale tak, že byste na ulici bezdomovce nepoznala. Mnoho z nich je dobře oblečených, jsou umytí, střízliví. Ani já je často nepoznám, pokud na sobě nemají třeba zrovna boty, které jsme rozdávali z naší sbírky Nohy v teple.

Četla jsem, že v denních centrech, která organizace Naděje taky provozuje, nabízíte možnost se například umýt.

Ano, v Praze to je v našem denním centru U Bulhara a hned vedle je pak ještě Denní centrum pro mladé.

Denní centrum pro mladé?