Průvodkyně Saharou: Návod na ultimátní štěstí je blud

Češi vyrážejí hledat do pouště sami sebe. „Občas je to dřina, občas děsivé, ale občas krásné a radostné,“ říká Bohdana Kabátová, která odešla z manažerského světa a provází skupiny poutníků mimo civilizaci, jen s beduíny a velbloudy.

Proč provázíte lidi Saharou?

Protože mně samotné Sahara hodně změnila život. V poušti jsem si ostatně přišla na to, že tam mám vodit lidi.

 

Účastnila jste se tedy podobného putování, kterým teď provázíte?

Ano, blížila se mi čtyřicítka, když jsem se cítila na svém pracovním, kariérním i životním vrcholu. Přesto mi v životě něco nesedělo, vnímala jsem potřebu životního přechodu. A zjistila jsem, že existují takové poutě.

 

Stalo se v poušti něco výjimečného?

Sahara mě překvapila hlavně tím, že tam nejde mít žádné plány ani představy. Na své pouti jsem začínala z bodu nula: s otázkami, co je můj život, kdo jsem, kam mířím, co chci, co je moje a co není moje.

 

Co vám třeba nedávalo smysl?

Vůbec nic. Neviděla jsem smysl skoro v ničem. Třeba, že jsem skvělá máma, skvělá partnerka, že jsem ředitelka firmy. Začala se mi rozpadat osobnost, kterou jsem čtyřicet let pečlivě budovala. Bála jsem se rozpadu a rozkladu svého vnitřního světa, ale cítila jsem, že je nutný, abych se ve svém životě mohla posunout dál. Objevilo se velké prázdno, kdy bylo těžké opouštět představy o sobě samé.

 

 

Takže co pomohlo vám, teď nabízíte jiným. Kolikrát jste od té doby byla na Sahaře jako průvodkyně?

Za pár týdnů tam poletím po sedmé. Většinou trvá putování dva týdny, ale loni na podzim jsem tam byla s více skupinami, takže na pět týdnů. Jezdíme do Tuniska na jaře a na podzim, poutě pořádáme spolu s jejich zakladatelkou u nás Terezou Černohorskou a jejím manželem Martinem. Ten tam odletěl s chlapama zrovna tento víkend.

 

Jaké je vaše zázemí v poušti?

Putujeme daleko od civilizace. Džípy nás odvezou do pouště, kde čeká karavana s velbloudy. V Tunisku máme našeho hlavního beduínského průvodce Ahmeda, se kterým dlouhodobě spolupracujeme a který organizuje další beduíny. Pěšky pak putujeme pouští s malými batohy na zádech, velbloudi nosí zbytek našich věcí, jídlo a vodu. Vždy totiž končíme někde jinde, než kde začínáme. Nepotkáváme lidi, jen divoká zvířata, neexistuje tam světelný ani hlukový smog.

 

Jak velké jsou skupiny lidí, které se vydávají do pouště?

Maximální počet účastníků je nastaven na patnáct lidí.

 

Kdo se na takové poutě vlastně vydává?

Chodí s námi lidé v přechodových fázích svého života, kteří mají pocit, že jim něco nefunguje nebo že potřebují nějakou změnu. Třeba se vymotat ze zacykleného životního vzorce. Nebo ti, co se ocitli v silných životních situacích, jako jsou rozvody a rozchody, ukončení práce nebo naopak rozhodování, jakým směrem se dál v životě vydat. Do pouště je ale může zavolat třeba i téma, jak nechat dospívající děti vyletět z hnízda, pustit je. Pro nás ženy umí být těžké.

 

Z jakého psychologického rámce při putování s lidmi na Sahaře vycházíte?

Největším základem naší práce je učení amerického psychologa Billa Plotkina a jeho Soulcraftu, celý jeho pohled na vývoj života, ať už egocentrického, nebo dušestředného. Saháme i pro další techniky a učení, patří mezi ně například hlubinná imaginace, práce s hlasem a pohybem nebo mindfulness. Další, nemenší částí jsou naše osobní životní zkušenosti. Nedá se to rozdělit.

 

Jaké jsou ty vaše?

Byla jsem vždy ambiciózní a říkala příležitostem „Ano“. V osmnácti letech jsem rok studovala v USA, kde jsem i maturovala. Pak mi dávalo smysl studovat marketing a management. Bez plánování jsem se hned po vysoké škole dostala do mezinárodní banky, což mi spolužáci záviděli. Postupně jsem se vypracovala na pozici privátní bankéřky. Když jsem pak odešla na mateřskou, zcela se mi změnily priority. Zjišťovala jsem, co je pro dítě nejlepší, a to mě přivedlo k podnikání. Přišly mi do cesty bavlněné kalhotkové pleny, šátky na nošení dětí, zajímala jsem se o ekologické čisticí prostředky. Tehdy to nebylo vůbec běžné. Dávalo mi to ale smysl, a tak jsem produkty začala nabízet dalším matkám. V neposlední řadě jsem byla ředitelkou ve svobodné firmě podnikající v online marketingu. Baví mě dělat, co má nějaký přesah, co lidem obohacuje život a rozšiřuje obzory.

 

 

V komentářích na sociálních sítích jeden z účastníků zmiňoval, že nabízíte pískoviště pro dospělé…

Pískoviště, ale obrovské. Celý svůj život se učím nebrat se příliš vážně a zároveň i v hravosti nalézám vážnost. Baví mě dostávat se do pozice, kdy jsem hravá jako dítě. Z tohoto bodu se mohu dozvídat, co o sobě nevím. Když si budu dospěle myslet, že už všechno vím, pak není moc co dalšího nalézat.

 

Je to dobrodružnější alternativa k psychologické poradně? Je to prožitkové koučování? Nebo mentorování?

Nejčastěji používám slovo provázení. Neradím. Nementoruji. Nekoučuji, i když jsem vystudovaná koučka. Kdybych měla použít přirovnání, tak jako průvodci držíme v ruce lucernu nebo baterku, jdeme s lidmi bok po boku. Svítíme jim na cestu, do míst zahalených tmou, kam lidé nevědí, že by se mohli podívat. Takže svítím a ptám se: „Co tam vidíš? Co bys tam mohl najít?“ Říkám lidem, že nevím, co na své cestě objeví, ale že jim ráda posvítím.

 

Provázíte tedy nejen vnější krajinou Sahary, ale i vnitřní krajinou člověka?

Provázím primárně tou vnitřní krajinou ve spolupráci s krajinou vnější, ve které nacházím obrovského parťáka. Ať už je to les, hory, nebo poušť. Hodně pracujeme s přírodou, a s tím, že jsme jako lidské bytosti její součástí. Naše vnitřní krajina pak může do té vnější nahlížet jako do zrcadla, ptát se a zajímat se, co mi to říká o mém životě. Pak přichází odpovědi.

 

Je to podobné, jako když různí lidé koukají na stejný abstraktní obraz, a skrze sebe a své zkušenosti v něm každý vidí něco jiného?

Přesně tak. Je to jako projekční plátno, na které projektujete něco ze svého nitra. I proto mi provázení Saharou dává hluboký smysl. Nejsme vyhranění konkrétní školou nebo směrem, na který mám certifikát. Mám za sebou velikou spoustu workshopů a různých seminářů, kurzů a výcviků, přečtených knih. A z každého zdroje beru střípek, který se skládá do mého celku. Nedám vám univerzální manuál na život, takový neexistuje. To mě vždy zlobí a irituje na osobnostně rozvojovém trhu.

 

Co přesně?

Že se ještě pořád vytváří v lidech iluze a představa toho, že existuje ultimátní řešení na štěstí, které funguje všem a za všech okolností. Chápu, že je lákavější a mnohem snazší představa, dostat návod, podle kterého se můžeme řídit, než vzít zodpovědnost za svůj život a psát si manuál sám. Občas je to dřina, občas děsivé, ale občas krásné a radostné. Ultimátní štěstí je blud a klam, který vytváří tlak na lidi s tím, že se musí opravit. A že existuje nějaká meta a cíl, kterého když dosáhnou, tak to bude to ono. Kvůli tomu však přichází jedno zklamání za druhým, která mohou roztočit spirálu pocitů neschopnosti, že něco nedokážu, že to nebudu mít podobně jako guruové nebo lidi na pódiích a obrazovkách.

 

Jak vypadá den v poušti?

Ráno vstaneme před svítáním, máme každý čas na sebe, třeba na meditaci. Po snídani se scházíme na skupinovou práci, na zadání tématu na daný den, na otázky, úkoly a cvičení na cestu. Během putování jsme jako průvodci k dispozici i pro individuální práci, když si někdo s něčím neví rady nebo potřebuje podpořit. Večer dojdeme do dalšího kempu. Beduíni už mají na ohni nachystanou večeři. Každý si najdeme místo na spaní někde pod keřem. Po večeři se ještě scházíme u ohně a sdílíme v kruhu, s čím se kdo přes den potkal, co prožil v rámci zadání i mimo něj.

 

Musí se zájemci nějak předem připravit?

Ještě před odletem máme přípravnou část, kdy mají účastníci možnost odpovědět na otázky v rámci dotazníku. Důležité je, aby byl člověk na pouť připravený a nemyslel si, že jede třeba na dovolenou. Nejsme turističtí, ale psychospirituální průvodci.

 

Na co se ptáte?

Otázky jsou ve formě – proč tam jedu, co chci v poušti pustit a nechat a podobně. Někteří poutníci mají jasný záměr, se kterým putují. Vědí, jaké téma si jedou řešit. Jiní zase jedou pouze otevření tomu, co jim přinese poušť a pouť. Obojí má své plusy a minusy. Když jedu bez záměru, tak si nezužuji pohled na to, do jakých míst v sobě se dívám. A co zkoumám ve svém životě za oblast. Nemusím se sice dostat tak moc do hloubky, ale zase mohu obsáhnout větší šířku.

 

Je to tak, že putování Saharou může trvat i více než dva týdny?

Jezdím na dva týdny s ženskými nebo smíšenými skupinami, které provázíme s kolegou Martinem Černohorským. Sami chlapi vyjíždějí na 21 dní, ale byli i na 40denní pouti. Rámec cesty je vždy podobný, ale pokud je skupina rozlišena pohlavím, pak přináší jiná témata a jiný způsob práce.

 

Proč jít do skupiny svého pohlaví?

Účastník může přicházet tématem, se kterým má pocit, že s ním potřebuje být v čistě ženské nebo čistě mužské skupině. Může to být kvůli studu, opačné pohlaví může být rušivým prvkem.

 

Měla byste příklad?

Když se třeba nově stavím do své ženské jemnosti, zranitelnosti a něhy, tak je to tak křehký proces a prožitek, že může být brzdou mít v tomto procesu muže. Ostatně pro mě osobně byla jednou z nejtěžších věcí naučit se mužům ukazovat svoji křehkost, protože jsem si ji dřív vykládala jako slabost. Z toho důvodu může být chlap v dané chvíli překážkou. Naopak když si žena řeší svoje vztahy například s partnerem nebo s otcem, tak je lepší dynamika smíšené skupiny s přítomností mužů. Žena je může využít i nevědomě a automaticky jako projekční plátno, které pomůže vytáhnout její vnitřní dynamiku a téma, které má v sobě. K tomu by se v čistě ženském kolektivu nedostala.

 

A jak to máte v poušti zejména vy ženy s hygienou?

Voda je hlavně na pití, ale ženy mají výsadu, že třeba v období menstruace si mohou říct o petku vody navíc na umytí. Jinak voda na umytí není moc potřeba. Na všechno používáme písek. V tom si umýváme ruce, v tom se koupeme, tím umýváme ešusy. Odvážnější ho využívají i místo toaletního papíru. Ten písek je totiž vele-vele-velejemný, takový od nás z Evropy neznáme. Jako žena oceňuji i celotělový peeling jako bonus. Ano, musíte počítat s tím, že po dvou dnech máte písek všude. Pokud si na to ale nechcete zvyknout a dráždí vás, tak se potkáte jen se svým vztekem nebo vzdorem. Každopádně pravidlo pro používání písku při hygieně zní – dokud to lepí, není to čisté.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama