Co se můžete naučit od sportovců? Přestaňte se bát chyb

Vy jste celostní kouč. Co si pod tím mám představit?

Naše mysl ovlivňuje naše tělo, vzorce dýchání mají vliv na psychiku, kvalita spánku zase působí na to, jak jsme ten den výkonní v práci, a tak dále. Lidské tělo je jeden propojený celek a přesně tak k němu i přistupuji. Mojí prací je tedy propojit trénink, stravu, regeneraci a psychiku. Díky spojení jednotlivých oblastí člověk dokáže posunout své hranice.

 

Spolupracujete primárně se sportovci. Jak jim pomáháte zlepšit jejich výkony?

Vrcholový sport je o výkonu, o výsledcích, ale nejvýkonnější sportovec je takový, který zná i sám sebe a mentální a fyzické kapacity svého těla. Když se podíváme na ty nejlepší, jako jsou Novak Djokovič, Cristiano Ronaldo, Michael Jordan nebo český bojovník Jiří Procházka, jsou naprostými mistry svého těla.

 

Jak přesně vypadá vaše spolupráce s nimi?

S klienty pracujeme na dlouhodobé bázi, známe se několik let. Vídáme se nebo si voláme jednou až dvakrát měsíčně podle jejich potřeby. Krok za krokem pracujeme na dlouhodobém plánu a cíli cesty, který jsme si na začátku nastavili, a řešíme i aktuální záležitosti. Teď během podzimu je aktuální téma třeba únava, optimalizujeme proto spánek, řešíme vhodnou suplementaci, biochemické procesy a pracujeme s chladem. S některými z nich pravidelně objíždím i důležité závody či sportovní utkání.

 

Nebojte se chybovat

Co je pro sportovce nejdůležitější? Trénink, strava, nebo právě psychika? A s čím vším dokážete pomoci?

Důležité jsou všechny tyto aspekty, nelze vybrat jeden z nich. Vysvětluji sportovcům, že na prvním místě stojí právě sebepoznání. Uvědomění si své dílčí role a cesty, kterou může být jejich kariéra, a pak i určitých cílů té cesty. Spolu s tím tam stojí spokojenost, naplnění a pocit štěstí. Trénink, strava, regenerace a psychika, to jsou prostředky na oné cestě ke spokojenému životu a naplnění maximálního potenciálu.

 

Co je nejčastější chyba, které se dopouští jak amatérští, tak profesionální sportovci?

Nejčastější chybou je, že se právě bojíme chybovat. Důsledkem strachu ze selhání pak neděláme naši činnost naplno, kolikrát se držíme zpátky a nevyužíváme naplno svůj potenciál. A to neplatí jen ve sportu, ale i v běžném životě. Proto by se každý měl naučit přijímat chyby, pracovat s dílčím neúspěchem a snažit se využít svůj plný potenciál.

 

Naprosto klíčový je kvalitní spánek, jak si ho mohou sportovci dopřát?

V dnešní době spíme průměrně až o dvě hodiny méně, než bylo zvykem před padesáti lety. Spánek je navíc méně kvalitní, protože žijeme v takzvaném elektrosmogu za neustálé přítomnosti wi-fi připojení a různých světel. Během šestihodinového spánku se oproti spánku dlouhému sedm nebo osm hodin zvyšuje pravděpodobnost úrazu až o šedesát procent, hůře regenerujeme, trpí náš dopamin i testosteron a tak dále.

 

Doporučujete jim třeba i léky na spaní?

Ne, nikdy. Zlepšit usínání lze pravidelným otužováním, dechovým cvičením, blokací modrého světla nebo používáním infračerveného panelu. Pokud zapracujete alespoň několik takových technik, budete usínat už po několika minutách.

 

Stejné problémy jako sportovci

Profesionální sportovci prý mají velice často deprese. Je to pravda?

Bohužel ano. Vrcholový sport se zvrhává v obrovský business, kde je rychlý zisk, sláva a uznání důležitější než poctivá hra či dlouhodobá cesta. To se poté přenáší na jednotlivé sportovce, kteří nemohou být sami sebou a často to odnese jejich psychické zdraví. Sportovec rychle vyroste, třeba jako se to stalo v případu tenistky Naomi Ósakaové, rychle se změní jeho svět a on dojde do situace, kdy už není sám sebou, ztrácí svoji identitu a stává se jakýmsi produktem sportovního businessu.

 

Co se s tím dá dělat?

Důležité je si v takovém případě uvědomit svou identitu a nahlížet na kariéru jako na cestu, na které musí zákonitě přijít i dílčí porážky nebo vychladnutí formy. Sportovci přicházejí na to, že to není jen o výkonu, ale především o naplněném životu, o objevování svých limitů, strachů a překonávání výzev v různých podobách.

 

Z čeho mají sportovci největší radost? Co jim dodává štěstí?

Sport je o externích požitcích, to je v pořádku, ale pokud tam není balanc a nejde ta radost i zevnitř, přichází deprese v momentě, kdy peníze, výsledky a fanoušci začnou odcházet. Takový Jiří Procházka, šampion UFC, zažívá světový úspěch, drží si ale sám sebe, peníze tolik neřeší a pořád zůstává pokorným klukem z moravské vesnice. Má radost sám ze sebe. Smysl toho všeho musí vycházet zevnitř.

 

Vy jste založil „Sporthacking“ Institut. Co si pod tím můžu představit?

Sporthacking Institut jsem založil za účelem práce s vrcholovými sportovci. Jezdil jsem a studoval všude po světě a zpočátku natáčel videa na sociální sítě, ale začalo mě oslovovat stále více běžných lidí, abych jim toto know-how ze sportovního světa více předával. I oni řeší stres, tlak a nejistotu, a potýkají se s dílčími porážkami. Proto jsem se rozhodl o těchto tématech přednášet a pořádat speciální workshopy pro veřejnost.

 

Dýchání zlepší soustředění

Mezi vaše svěřence patří i kapitán fotbalové Sparty Ladislav Krejčí mladší. Jak konkrétně s ním pracujete?

S Láďou pracuji přes pět let, viděl jsem v něm potenciál už dávno. Dnes je kapitánem Sparty. Máme nastavenou dlouhodobou vizi, práci s tlakem, který je na něj i na celou Spartu a pracujeme i se sebedůvěrou, přijetím role kapitána v tak velkém klubu. Líbí se mi, že Láďa svým úspěchem absolutně nezpychnul, drží si svou identitu, ví, kým je a kam směřuje.

 

Vaším svěřencem je i nový sparťanský brankář Matěj Kovář. Jak specifické je pracovat s gólmanem v týmovém sportu?

Pozice brankáře je ve fotbale velmi specifická. Hrajete sice týmový sport, ale jste tak trochu oddělená individualita. V bráně nejste často tak zapojováni jako zbytek týmu, stojíte tam sami se svými myšlenkami, proto je u brankářů velmi důležitá práce s myslí a práce na koncentraci. Je třeba být stoprocentně hlavou v zápase i tehdy, kdy je balon daleko od vlastní brány, aby byl gólman vždy připraven, protože i jeden zákrok může rozhodnout zápas.

 

Jak s tímhle fenoménem pracujete?

Věnujeme se neurovizuálnímu tréninku, který nás učí číst soupeře. Důležitou součástí naší práce je i práce s dechem. Dechovým cvičením totiž můžete zvýšit kognitivní funkce. Když se blíží útok soupeře, může gólman několika specifickými nádechy zvýšit soustředění, vyplavit norepinefrin a acetylcholin, tedy regulátory soustředění. Tím se zvyšuje pravděpodobnost toho, že se bude brankář lépe soustředit, bude v přítomném okamžiku a že danou střelu chytí.

 

Co nejvíce ovlivní jeho psychiku? Špatný gól, nejistý zákrok?

Když udělá chybu hráč v poli, může se na ni rychle zapomenout, pokud ale chybuje brankář, končí to většinou balonem v síti. Gólman musí inkasovanou branku vzít jako hotovou věc. Udělal chybu, stalo se, ale už ji nezmění, proto je extrémně důležité dokázat se vrátit do přítomného okamžiku. Nikde není řečeno, že ve zbytku zápasu nechytí dvě tutovky a jeho tým nakonec duel vyhraje. Lidi obecně motivuje buď strach z bolesti či selhání, nebo touha po potěšení. Takže buď se brankář bude obávat dalšího gólu, nebo se bude těšit na další chycené střely. Ve druhém případě si zbytek zápasu logicky víc užije a tím i zvyšuje pravděpodobnost, že už další gól nepustí.

 

 

Sparta je známá tím, že to je klub, kde panuje extrémní tlak na výsledky a výkony. Co se s tím dá dělat?

Sparta bohužel dlouho nevyhrála titul, a tak je její vedení stále nervóznější, vinou čehož není orientována na dlouhodobou cestu, ale na okamžitý výsledek. To se samozřejmě odráží na hráčích, na které je extrémní tlak a přichází tam ten zmíněný strach ze selhání.

 

Může takové prostředí být i výhodou?

Pro některý typ hráče určitě ano, těch je ale naprosté minimum, a navíc celý efekt je spíše krátkodobý. Jedná se o hráče, kteří si své místo na slunci museli vydobýt, a to třeba už v mládí ve vztahu s rodiči či ve škole a drží si mentalitu ve stylu „Já vám ukážu“! Není to ale dlouhodobě udržitelné a takoví lidé nakonec nejsou šťastní, i když se jim sezonu dvě může dařit.

 

Štěstí po konci kariéry

Když ještě hrál tenis, pracoval jste i s tenistou Tomášem Berdychem, na kolik unikátní svěřenec to byl?

Tomáš je jeden z nejlepších sportovců své doby v Česku a jeden z největších profesionálů v tenisovém světě. Během kariéry se o něj staralo mnoho odborníků, proto jsem byl moc rád, když v posledních třech letech své kariéry oslovil mě. Měl ve mě velkou důvěru, brával mě na turnaje a v té době se dopracoval až do semifinále Wimbledonu. Víte, co spousta lidí netuší?

 

Povídejte.

Jak píše ve své knize André Aggasi, tenista je na celém světě úplně sám, i toho soupeře má, třeba na rozdíl od boxu, až na druhé straně kurtu. Proto je u tenistů tak důležitý vnitřní dialog. Když pak člověk sedí v šatně, sleduje tenisový zápas na obrazovce, a za dvacet vteřin pak toho samého hráče vidí přijít do šatny a vidí ty surové emoce, je to zajímavé.

 

S čím jste mu nejvíce musel pomáhat?

Tomáš dobře věděl, co mu z hlediska mentální přípravy fungovalo a co ne, byl hodně zkušený a tím i jako klient i náročnější. Řešili jsme spolu i konec jeho kariéry a přijetí faktu, že jeho životní role profesionálního tenisty končí, s čímž se velká řada sportovců nedokáže srovnat a neumí odejít na vrcholu. Jsem rád, že Tomáš tohle skvěle zvládl a že po konci kariéry je skutečně šťastným a spokojeným člověkem.

 

Jak v jeho případě probíhalo rozhodnutí před několika lety ukončit kariéru?

Tomáš byl se svým koncem kariéry srovnaný a předem měl nastavené, že jakmile nebude dlouhodobě schopný držet krok s elitou, nemá pro něj tenis nadále smysl. K tomu došlo v momentě, kdy měl zraněná záda, snažil se hrát na maximum, ale limitovalo ho to natolik, že už se špičkou nedokázal držet krok. Proto usoudil, že je nejlepší čas kariéru ukončit. Pochopil svoji podstatu, dal maximum do své role profesionálního tenisty, a když ta role skončila, je stále naplněný a šťastný člověk.

 

Jste v kontaktu i teď?

Ano, dodnes zůstáváme přátelé.