Šůšn? Teď už se tomu směju. Lyžařský veterán Řezáč rozjíždí osmadvacátou sezonu

Legenda nebo dinosaurus na běžkách, jak chcete. Stanislav Řezáč pořád mocnými záběry paží křižuje bílé lyžařské pláně. Je mu sedmačtyřicet, jen o rok méně než Jaromíru Jágrovi. „Ten to má těžší. V hokeji vás může někdo zranit. Já musím jen najezdit kilometry,“ usmívá se vysoký samorost z Jizerských hor. Právě přišel z tréninku vysoko nad Val di Fiemme v Itálii, kde se chystá na asi nejkrásnější lyžařský maraton světa, nedělní Marcialongu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Máte za sebou první závod zimy a 45. místo ve zkráceném závodě Ski Classics okolo Toblachu. Jak se cítíte?

Ale ano, jsem spokojený. Nevědělo se, jestli se vůbec pojede. Nejdřív covid, pak chumelenice, nebezpečí lavin, posunuli o den start. Jelo se na jiné trati, vzal jsem to jako dobré rozjetí. Vždyť jsem měsíc nemohl trénovat, nečekal jsem zázraky. Nechal jsem za sebou pár známých jmen, o hodně let mladších kluků.

 

Že to jde, potvrdil i váš věčný soupeř, stejně starý Anders Auckland, letos v maratonské sérii dvanáctý a jedenáctý.

Jasně, že to jde. Jen vyladím formu, můžu se zlepšovat.

 

Takže vyrážíte znovu naplno už do své osmadvacáté „profi“ sezony…

Teď už mi nic jiného nezbývá. Nic mě nebolí, můžu trénovat a doufám, že Jizerská padesátka dopadne líp. Do dvacátého místa, nebo spíš chtěl bych i první desítku. Ale nechci si fandit, přece jenom jsem měl měsíc výpadek.

 

Přivodil jste si únavovou zlomeninu žebra…

Stalo se mi to v prosinci v Livignu, po třetím týdnu tréninku. Měl jsem málo regenerace, všude zavřeno, nemohlo se ani do sauny nebo do vířivky, neměl jsem s sebou maséra. Asi jsem to opravdu podcenil. Doma jsem si zašel na sono a ukázala se prasklina. U žeber se léčba neurychlí, přišlo to ve špatný čas.

 

Smlouvu od Slavia pojišťovna sport teamu jste podepsal pro třetí zimu až na podzim. Jak vypadá, sice s vašimi zásluhami, ale také vzhledem k věku a nejisté době covidové?

Mám s týmem dohodu, že mi zaplatí určitou částku, která pokryje náklady na závodění a soustředění. K tomu jsem měl ještě loni pár sponzorů, ale letos skoro žádný nezbyl. Je to každým rokem velký boj. Na živobytí pro rodinu si musím vydělat sám. Skoro celou zimu jsem pryč, táta za mě teď zaskakuje v penzionu. Ale na druhou stranu letos jsem oproti posledním rokům hodně trénoval i v létě.

 

Minulá léta to tak nebylo?

Před dvěma lety jsem makal na stavbě a před rokem mi šly dolů svaly a narostlo břicho. Letos jsem vyhrál české mistrovství na kolečkových lyžích, dal jsem si pár tréninků s Oskarem Kardinem, který teď vede celou Ski Classics.

 

 

Kdy jste měl naposledy trenéra?

Asi před třiceti lety v liberecké Dukle. Tam visely nějaké plány na dveřích. Koukal jsem se na ně nebo se zeptal, co mám jezdit. Jinak se chystám sám, podle plánů z let, kdy mi to jezdilo nejlépe, a podle toho, co mi tělo dovolí.

 

Sám se nejen trénujete, ale chystáte si i lyže. V roce 2012 vám na Marcialongu přivezl lyže privátním letadlem tovární servisman z norského Madshusu. Za svítání jste vyšli na kopec, pustili je krátce dolů a ty, co jste si mazal sám, dojely dál… On pokrčil rameny, sbalil ty své a odešel do rozbřesku.

Mazal jsem si vždycky sám, učil mě to táta, vyzkoušel jsem si to. Pak závodník nejlíp pozná, jak mu to jede. Není to tak těžké, jen je potřeba praxe. V Dukle jsme měli servismana, ale jak jsem jezdil sám, nic jiného mi ani nezbylo. Teď mi občas se servisem pomáhá Ladislav Knápek.

 

Je to robotické, ale rychlé

Začínal jste v časech, kdy běh na lyžích znamenal pouze jeden klasický styl. Vzpomínáte, jak přišlo „bruslení“?

To bylo někdy začátkem osmdesátých let. Nejdřív jsme zkoušeli bruslit s klasickými lyžemi, botami a holemi. V závodech se vyznačily zóny, kde se mohlo bruslit. Pak se to začalo zdokonalovat, přišly první kotníčkové boty, kratší lyže…

 

I v lyžařských maratonech se prosadil nový styl, jehož jste spolutvůrcem. Jak se jízda soupaž vyvinula?

Někdy kolem roku 2013 se přestaly lyže mazat a začalo se jezdit se soupažným pícháním. Je to velmi silová záležitost a pořád se ještě vyvíjí, někdo jezdí s rukama dál od těla, jiný je má blíž. V každém případě jsou potřeba velmi silná ramena. Opravdu je to třetí styl, protože klasika se zároveň více ubírá směrem k běhu, tak jak jezdí třeba úspěšný Nor Klaebo.

 

Jaké lyže jsou pro tento „soupaž styl“ nejlepší?

Začínají se dělat tvrdší speciálně soupažové lyže s vyztuženou komorou. Většinou se ovšem na maratony používají pořád „skejtové“, krátké, lehčí, rychle s nimi odšlápneš. Já jezdím na klasických lyžích nahladko bez mazání. Další změna přijde příští sezonu, kdy se plánuje ve všech světových závodech omezení vosků s fluory.

 

Soupaž je jasně rychlejší než klasika. Ale upřímně, líbí se vám – oproti esteticky i zdravotně harmonickému klasickému stylu jen úmorné robotické „píchání“?

Ne, nelíbí. Při jiných stylech si užijete lyžování víc, zapojíte nohy, změníte si líp tempo, je to přirozenější. V závodech se to ale jezdit musí. Snad jen kdyby se natáhly závodní tratě do větších kopců a byl prašan, klasika by měla ještě šanci. Jinak prostě vosk brzdí, to se nedá nic dělat.

 

Starat se o sebe

Jste opravdu takový solitér, jak se o vás říká?

Nevím, spíš to jinak nešlo. Možná by bylo jednodušší udržet se v reprezentačním týmu do určitého věku. Ale když jsem chtěl prorazit ve světě, nešlo to skloubit. Od roku 2000, když se začal jezdit seriál FIS marathon cupu, jsem se mu začal věnovat. Bavila mě klasika, měl jsem formu, ideální věk. Stejně jsem trénoval sám. Začal jsem dělat výsledky, ale musel si shánět sponzory, myslím, že asi tři značky se mnou zůstaly po celou dobu. Když jsem chtěl něco vydělat, nemohl jsem si dovolit tým kolem sebe. Dřív to bylo lepší, nejezdilo tolik kvalitních závodníků, tolik Norů, většinou podobní samotáři jako já, dalo se i něco vyhrát. Až Italové postavili první profitým a začali pravidelně obsazovat závody, přibyly menší skandinávské týmy. Pořád tam ale nešlo tolik peněz do zajištění servisu okolo. Pro mě bylo vždycky nejlepší starat se sám o sebe.

 

Vyhrál jste největší lyžařské maratony. Domácí Jizerskou padesátku, italskou Marcialongu, čtyřikrát slavný norský Birkebeinerrennet. Kde jste si triumf nejvíc užil?

Každý závod má svoje. Marcialonga se nedá vyhrát jen tak. Dařilo se mi i v Norsku na Birkebeinerrennetu, ani jsem to v tu chvíli nedocenil. Přišlo mi, že to jde samo. Jizerská padesátka u nás doma, to bylo velký, když už se jelo za plné konkurence. Nejznámější, nejsledovanější a největší je Vasův běh ve Švédsku, tam se mi vyhrát nepovedlo, ale byl jsem šestkrát na stupních vítězů.

 

 

Kdy bylo nejblíž na ten nejvyšší?

Asi v roce 2011. Čtyři sta metrů před cílem tam postavili takový můstek na přechod fanoušků. Jel jsem finiš proti Švédovi Brinkovi už na holých lyžích, z toho kopečka se mi to rozjelo, dotahoval jsem ho, být cílová páska o dva metry dál, vyhrál bych. Takhle mi chybělo dvacet centimetrů. On zajel traťový rekord, já měl na desetinu vteřiny stejný čas.

 

Přišly i další triumfy. Vyhrál jste maratony na čtyřech kontinentech, kromě řady evropských i v Kanadě, Číně, Austrálii.

Všechny dobré výsledky potěší. Dařilo se mi, získal jsem prestiž, porazil spoustu opravdu dobrých kluků, to mě těšilo asi nejvíc. Taky jsem něco vyhrál na odměnách, ale není tu tolik peněz jako v jiných sportech. Zhruba do roku 2012 jsem měl šanci na výhru každý týden, teď už jsou ty roky znát. Navíc už se mi nechce trávit celou zimu někde po hotelích. Jizerky jsou na lyžování taky pěkné. Myslím, že dojedu tuhle sezonu a skončím. Anebo zase znovu začnu.

 

Penzion a lyže? Stejná dřina

Manželka Lenka se už těší, že? I když o konci mluvíte už skoro deset let…

Hodně mi se vším pomáhala a vydržela to moc dlouho. Dělala všechno za mě, neměla to lehké. Musím jí poděkovat. Už to nemůžu lámat přes koleno za každou cenu a jen se věnovat závodění. Budu si jezdit jen pro radost, žádnou soupaž.

 

To znamená pro radost třeba i Jizerskou padesátku nebo Vasův běh? Dokážete to?

Nevím, to teď neumím říct. Budu mít víc práce, nezbude čas na trénink. Trať v Jizerkách si projedu sám, třeba mě už nebude táhnout ten závod s číslem na prsou. A Vasův běh? Tam jen pro radost asi nikdy nepojedu. Mám tam nějaké jméno a historii a nechci si to pokazit. Devadesát kilometrů mohu ujet každý den, na to nepotřebuji do Švédska. Leda, že bych tam jednou vyrazil se syny.

 

Oba vypadají nadějně. Šestnáctiletý Tomáš jezdí biatlon, třináctiletý Aleš na běžkách. Zapíšou se jako třetí generace Řezáčů do listiny vítězů Jizerské 50?

Vidím, jaké mají zázemí nejlepší Norové, kteří sem začali jezdit. Už nestačí jen hodně trénovat. Ale třeba to někdy vyjde. Oba kluky to baví, ale teď nemají režim, chybějí jim závody a bez nich to není ono.

 

V průběhu kariéry, což nebývá u sportovců běžné, jste přestavěl v Bedřichově dva staré domy na penzionky, jste zručný řezbář. Naplňuje vás manuální práce?

Říkal jsem si, co budu jednou dělat? Ale postupně jsem poznal, že starat se o penzion je stejná dřina jako závodění na lyžích. Z lyžování má člověk lepší zážitek než jako uklízečka a zásobovač v jednom. Bohužel lyžovat se věčně nedá. Stálé hosty máme, domy stojí na dobrém místě, snad budou fungovat.

 

Přece jen alespoň na závěr přidám „Šůšn“, resp. Sjusjöen, norskou obec na trati Birkebeinerrennetu. Ta vás u mnohých lidí díky kostrbatému rozhovoru z roku 2011 proslavila víc než obdivuhodné výsledky. Nemrzí vás to?

Teď se tomu už směju. Jen je mi líto, že nemám procenta ze shlédnutí toho videa s rozhovorem na YouTube, mohl jsem něco vydělat. Anglicky se teď domluvím trochu líp, ale už to asi nevyužiju. Že bych někde skončil na stupních vítězů a dával rozhovory, to už moc nevidím.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama