Tátu dali do vězení zlí strejdové. Za to, že je hodný

Když Ihara Losika v červnu 2020, ještě před prezidentskými volbami v Bělorusku, zadrželi, bylo jeho dceři půldruhého roku. Tehdy jí řekli, že táta musel odjet. Teď jsou holčičce tři a už se sama ptá: Táta je ve vězení? Losik, 29letý bloger a novinář, byl za údajnou přípravu a organizaci masových nepokojů odsouzen na 15 let. Za mřížemi už dvakrát držel hladovku, pokusil se o sebevraždu. Jeho žena Darya říká: „Musím se držet. Kvůli němu. Ihar mi vždycky říkal: Jsi má jediná naděje.“

Váš manžel je za mřížemi už skoro dva roky. Jste s ním v kontaktu?

Jezdím za ním jednou za dva týdny. Dovolují nám vidět se na dvě hodiny. Mluvíme spolu přes sklo, do sluchátka. Ihor je teď ve věznici ve městě Homel, což je pro mě 450 kilometrů tam a 450 kilometrů zpátky. Když byl ve vyšetřovací vazbě, bylo to horší, protože tehdy každou schůzku musel povolovat vyšetřovatel. A ten nechtěl.

 

Jak dlouho jste ho tedy neviděla?

Zadrželi ho 25. června 2020, poprvé jsem ho viděla skoro o rok později, 27. května 2021. Do té doby jsme si psali jen dopisy a byli v kontaktu přes advokáta.

 

Jaké to první setkání po téměř roce bylo? Jak Ihar vypadal?

Vypadal dobře, i když měl za sebou už dvě hladovky. Bála jsem se, že na tom bude hůř. Slušelo mu to, byl hezky ostříhaný. I náladu měl dobrou, právě proto, že mě viděl. Měl obrovskou radost, byl hrozně překvapený, nevěděl, že ho vedou na setkání se mnou.

 

 

A od té doby se tedy vídáte jak?

Asi měsíc po našem prvním setkání začal soud. Během procesu zase žádné schůzky nepovolují. Takže jsme se pak viděli až v prosinci 2021.

 

Dceru ještě neviděl

Máte spolu tříletou dceru Paulinku, tu viděl?

Ne. Neviděl ji od svého zadržení. Setkání s dětmi mladšími osmnácti let není ve věznici povolené. Posílám mu fotografie v dopisech nebo mu vždycky dám dvě fotky do balíčku s jídlem.

 

Jak to s těmi balíčky funguje?

Předávám je přímo ve věznici. Můžu do nich dát jídlo, které je povolené. Sušené maso, klobásy, tvrdý sýr, ovoce, zeleninu, suché plody, sušenky, bonbony, čokoláda, čaj a kafe. Může to být celkem 30 kilogramů za měsíc. Jezdím tam s nimi dvakrát týdně.

 

Jaké jídlo dostává ve vězení?

V každé věznici je to jiné. Když byl ještě v Žodzině (asi hodinu jízdy od Minsku – pozn. aut.), říkal, že tam se to jídlo opravdu nedá. V Homelu je to o něco lepší. Prý kaše, polévka, nějaké karbanátky, kde je maso smíchané s chlebem...

 

Píšete si pořád i dopisy?

Dopisy píšu neustále, ale často mu je zaměstnanci věznice nepředají, hlavně poslední dobou. Ale stejně mu píšu.

 

Píše i on?

Jistě. Slíbil, že mi bude psát každý den.

 

Co píše?

Většinou se ptá, co se děje ve světě, co je nového v rodině, a také píše o svých pocitech, o tom, co teď prožívá.

 

A jak na tom tedy teď je?

Je to různé. Některé dopisy jsou pozitivní, píše v nich, že věří, že to všechno dobře dopadne. Často ale dostávám dopisy, které jsou negativní, Ihar má deprese kvůli tomu, že je ve vězení, aniž by se něčím provinil. Navíc má pocit, že na něj i ostatní vězně už všichni zapomněli a všem už je to jedno.

 

Všechny dopisy asi ve věznici kontrolují, že…

Ano, každý můj dopis předtím, než se dostane k Iharovi, musí projít cenzurou.

 

Stává se třeba, že vám dopis od něj přijde zčásti začerněný?

Takové dopisy byly, ale jen velmi málo. Spíš ty dopisy prostě nedoručí.

 

Jsi moje jediná naděje

Jaká atmosféra nyní v Bělorusku panuje?

Opravdu to není jednoduché, ale musím se držet kvůli Iharovi. Ten mi vždycky říkal: Jen ty jsi moje jediná naděje. Píšou mi i lidé na sociálních sítích, že už ztratili naději na jakoukoli změnu.

 

Co jim na to odpovídáte?

Že nemá smysl jen sedět a brečet, to stejně nepomůže. Je potřeba něco dělat. Ne radikálně, to teď ani není možné. Ale například pomáhat politickým vězňům, psát jim dopisy, hovořit o nich na sociálních sítích.

 

Jak zemi zasáhla válka na Ukrajině?

Řeknu to takhle, Bělorusko, to není Lukašenko. Většina Bělorusů vnímá negativně to, že Rusko vtrhlo na Ukrajinu a že se na Ukrajinu střílí z běloruského území. Otevřený protest je nyní v zemi opravdu nebezpečný, rovná se téměř sebevraždě. Bělorusové kvůli tomu protestují různými partyzánskými metodami, chodí na noční protesty, kreslí graffiti, tajně lepí různé nálepky, ale i poškozují zařízení železnic. Rovněž posílají peníze na pomoc Ukrajině. Takovým způsobem dávají najevo svůj nesouhlas s válkou.

 

Dá se říct, že se Bělorusové nyní méně bojí, nebo se naopak bojí víc?

Myslím, že se bojí méně. Protože ono už je skoro jedno, jestli něco děláte, nebo ne: šance, že skončíte ve vězení, je stejná. A tak je lepší něco dělat. Lidé vědí, že to závisí na nich. I ty partyzánské akce jsou riskantní. Kdyby se ale báli, ani nevyjdou z domu a nepůjdou k té železnici, kde něco poškodí.

 

Ví o tom, co se děje, Ihar?

Poprvé jsem mu o válce řekla já, když jsem za ním do vězení přišla na návštěvu. Dvě hodiny jsem mu povídala všechno, co bylo v tu dobu známo. O tom, co se děje venku, se může dozvědět, jen ode mě nebo od advokáta. Dopisy s takovou informací by neprošly cenzurou.

 

Co Ihar celé dny ve vězení dělá?

V cele jich je teď pět. Přes den můžou jen stát nebo sedět, lůžka musejí mít zvednutá. Takže co tam může dělat? Čte knihy, píše dopisy a kreslí.

 

Víte, jak se k němu ve věznici chovají?

V Homelu se k němu chovají normálně, neutrálně. V Žodzině to bylo horší, tam ho všelijak provokovali a ponižovali.

 

Státu je jedno, co se tam s ním stane

Právě ve věznici Žodzina držel Ihar protestní hladovku. Jak to tehdy probíhalo?

Na začátku se člověk drží, je tam určitý adrenalin, myslíte si, že tím něco změníte a že to k něčemu povede. Pokud jde o lékařský dohled, vůbec nikdo ho nekontroloval. Vždycky jen otevřeli okénko v cele, podívali se, co dělá, a tím to skončilo. Víc ho nesledovali.

 

Jak jste jeho hladovku snášela vy?

Já jsem s ním hladověla šest dní, pak jsem ale kvůli nátlaku na rodinu musela přestat a začala jsem ho prosit, aby také přestal. Bylo vidět, že státu je jedno, co se tam s ním stane. Ty hladovky byly dvě, první velká trvala 42 dní. Protestoval tak proti vzneseným obviněním. Skončil 21. ledna 2021, protože už začal mít vážné problémy, hlavně s ledvinami a tlakem. Psala mu tehdy i spousta lidí, prosili ho, aby už skončil. I (opoziční vůdkyně) Svjatlana Cichanouská. Pak ještě držel suchou hladovku v březnu 2021, čtyři dny. Tehdy se také pokusil o sebevraždu.

 

Podřezal si žíly. To se stalo kdy?

11. března 2021. Seděl tehdy před vyšetřovatelem, kde mu sdělili další nesmyslná obvinění, ještě závažnější. Takže se pokusil podřezat si žíly.

 

Čím?

U hodinek je taková přezka, aby se daly zapnout, a u ní takový ten zobáček. Prostě si sundal hodinky a udělal to. Přímo před vyšetřovatelem si začal přeřezávat žíly.

 

Jak vážná měl zranění?

Zůstaly mu jizvy. Tehdy mu pomohli, dali mu nezbytnou první pomoc, pak ho ale hned za to, co udělal, zavřeli na samotku. Za sebepoškozování.

 

Bojíte se, že by ve vězení mohl umřít?

Bojím. Zvlášť od toho pokusu o sebevraždu. Strach, že to udělá znovu, mám pořád.

 

Nepřepadá vás někdy beznaděj?

Stává se to, ale jen málo. Musím to potlačit a myslet jen na to, jak pomoct sobě a Iharovi. Myslet na věci, jako je bezmoc, k ničemu nevede.

 

Nejtěžší je žít bez něj

Vzpomínáte si na den, kdy Ihara zatkli?

Byli jsme tehdy na procházce s dcerou. Když jsme se vrátili domů, před dveřmi stálo nějakých devět, možná dvanáct lidí v civilu. Ukázali nám povolení k domovní prohlídce a chtěli pustit dovnitř. Já jsem je nepustila s tím, že je to byt mého táty. Čekali jsme na tátu, a když přijel, šli dovnitř. Táta, Ihar a s ním tři lidé v civilu a dvě hodiny byt prohledávali. Po prohlídce odnesli všechnu techniku, počítače, telefony. A odvedli i Ihara.

 

Napadlo vás tehdy, že to může být takto na dlouho?

Ano. Bylo mi hned jasné, že to bude běh na dlouhou trať a že ho neuvidím hodně dlouho.

 

 

Co pro vás bylo po jeho zadržení nejtěžší?

Nejtěžší ze všeho je žít bez něj. První tři čtyři měsíce byly zvlášť těžké, protože tu najednou nebyl. Byla jsem v hluboké depresi, ze které mě dostal až psychoterapeut. Předtím jsme spolu byli 11 let.

 

Co vaše dcera? Ví, kde táta je?

Když Ihara zadrželi, Paulině byl rok a půl. Tehdy jsme jí řekli, že táta musel odjet. Teď, když jí jsou už tři roky, ale sama přišla a ptala se: Táta je ve vězení? Kdo ho tam dal? Tak jsem se jí to snažila jednoduchými slovy, takovým dětským jazykem, vysvětlit. Že táta je ve vězení a že ho tam dali zlí strejdové za to, že je táta hodný, a že se ho bojí.

 

Jak to spolu zvládáte?

Jsem teď víc žena politického vězně než máma. Pomáhají mi moji i Iharovi rodiče, zvládáme to. Hlídají Paulinu, když musím hodně cestovat za Iharem nebo abych ho podpořila v jeho boji.

 

Deprese a panika

Víte, jak se Ihar teď cítí?

Fyzicky si na nic nestěžuje, psychicky je to horší. Deprese, panika, a to mě znepokojuje. Není to dobré. Bojím se, aby nezačal znovu držet hladovku, snažím se ho od toho odrazovat. Má pocit, že v tom zůstal sám, že na něj všichni zapomněli. Snažíme se ho povzbudit. Advokát mu říká, jak velké množství lidí mu píše dopisy, jenže oni mu je nepředají. A když přijdu já, tak vyprávím, kde všude jsem byla, co jsem udělala, komu jsem dala rozhovor, co jsem tam říkala.

 

I přesto, že se psychicky necítí úplně nejlépe, tak se pořád drží, co mu dává sílu?

Drží se díky mně. Jak mi řekl, díky tomu, co pro něj dělám. A také pořád neztrácí naději, že by mohl pomoci nějaký tlak zvenčí, který Lukašenka přiměje začít lidi z vězení propouštět.

 

Nebojíte se, že by mohli zadržet i vás?

Nebojím. Mohou to udělat, ale i nemusí. Důležité je, že se snažím pro Ihara něco dělat, protože i kdybych nic nedělala, tak oni si stejně mohou najít důvod, proč mě zavřít.

 

Tlačí na vaši rodinu? Máte pocit, že vás sledují?

Myslím, že mě sledují docela často, mám štěnice v autě i v bytě, jdou za mnou, když jdu na nákup nebo do banky, nebo jen stojí se mnou na ulici a dělají jakoby nic. Větší tlak byl, když jsem držela hladovku, i kvůli tomu jsem musela přestat. Na rodiče ale netlačí.

 

Ihar byl odsouzený na 15 let, jste optimistkou, myslíte si, že ho pustí dřív?

Já si v žádném případě nemyslím, že si odsedí celých 15 let. Když se mě na tohle ptají, vždycky řeknu: A co občan Lukašenko? Ten si je jistý, že vydrží ještě patnáct let?

 

Velká část Bělorusů doufala, že právě volby v roce 2020 konečně přinesou změny. Nestalo se. Jak to vidíte teď? Myslíte si, že nějaké změny brzy přijdou?

Přijdou. Režim podniká takové kroky, kterými sám sebe ničí. Dělá velké chyby, i vstup do ruské agrese na Ukrajině je podle mě obrovský a fatální omyl, který přibližuje Lukašenkův konec.

 

Můžeme nějak Iharovi pomoci my Češi?

V první řadě je důležité o Iharovi a dalších politických vězních v Bělorusku mluvit, nezapomínat na ně. I když je teď hlavním tématem válka, tak represe v Bělorusku pokračují a situace lidí ve věznicích je zoufalá. A Lukašenko má díky tomu, že je veškerá pozornost upřená na Ukrajinu, i volnější ruce.

 

Má smysl posílat běloruským politickým vězňům dopisy?

Určitě má. I když jim je třeba ve věznici nepředají, tak tamní administrativa ví, kolik dopisů chodí. A je jim jasné, že daný člověk má podporu a světovou pozornost, což je důležité.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama