Čtení je pořád sexy

Jaká je vaše nejoblíbenější „odeonka“?

Před pár dny jsem bral do rukou jednu útlou knížku, svazek číslo 8 Světové knihovny. Jde o povídky haitského spisovatele Reného Depestra, kterému je 96 let. Sbírka se jmenuje Chvalozpěv na ženu-zahradu, přeložil ji Richard Podaný a je tam samozřejmě taky doslov. Pod doslovem je uvedeno: Milan Kundera, Paříž, prosinec 2000. Tak možná tahle.

 

Slovo „odenka“ říkám záměrně. Lidé tak často přezdívají knihám, které vychází v nakladatelství Odeon. Proč jsou „odeonky“ u čtenářů tak oblíbené?

Ten věhlas nepřišel hned a nevybudoval se snadno. Především jde asi o to, že knihy publikované v edici Světová knihovna si drží vysoký standard, a tudíž jsou vyhledávány i podle kritéria „nemůžu se splést“, tedy že vás žádná kniha nezklame. Pravděpodobně se ve většině případů úspěšně trefujeme do vkusu, témat, náročnosti, subžánrů a podobně.

 

Kdo jsou vaši čtenáři?

Přesná data nemáme. Ale podle profilů na Facebooku je vidět, že fanoušci Odeonu jsou často mladí lidé, řekněme do třiceti let. Čtení je pořád sexy, mít povědomí o autorech, orientovat se, to se může hodit. A to nemluvím o humanitně vzdělaných lidech, tam se asi určitý rozhled předpokládá.

 

Štěstí a náhoda

Vrátila bych se k edici Světová knihovna. Vloni vyšla kniha japonského spisovatele Haruki Murakamiho Tancuj, tancuj, tancuj. Byl to dvěstěpadesátý svazek a zároveň dvanáctý tisící svazek celé Euromedie. Oslavili jste nějak v redakci tyhle kulatiny?

Ta symbolika čísel je tam záměrně. Sám se divím, že už je těch svazků tolik. Je za námi docela dlouhá cesta! Namísto oslav jsme popravdě raději sledovali předobjednávky a pak prodeje, dozníval covid a cena knih šla nahoru. Ale Murakami zde má stálou a početnou čtenářskou základnu, takže to dopadlo dobře.

 

Jak jste na Murakamiho přišli? Odeon je jediné nakladatelství, které ho v Česku vydává. Norské dřevo má už tuším páté vydání a přes šedesát tisíc výtisků.

Já jsem si tenkrát přečetl recenzi v Guardianu na anglické vydání Norwegian Wood. Nevěděl jsem, kdo je Murakami, a ten název mi evokoval Beatles. Ale zaujal mě děj, recenze byla pochvalná a já si řekl: proč to nezkusit, japonského autora jsme tu ještě neměli! Jak říkám, někdy vám k tomu pomůže náhoda či štěstí.

 

Tancuj, tancuj, tancuj je novinkou ale pouze u nás. Ve svém rodném Japonsku je poměrně stará. Proč se k nám Murakamiho knihy dostávají opožděně a na přeskáčku?

Chtěli jsme Murakamiho díla vydávat kontinuálně, zhruba jedno ročně. Ale autor tak rychle pochopitelně nepíše. Takže jsme od začátku střídali novinky se staršími romány nebo povídkovými soubory. Je mi jasné, že recepce Murakamiho děl v češtině je tím pádem dost zamíchaná, ale s tím se nedá nic dělat.

 

Letos ale vyšla kniha První osoba jednotného čísla, kterou Murakami napsal vloni. Jaká byla odezva na tuto knihu?

Titul se prodává dobře, lidé jsou stále ještě dost zvědaví na to, co autor napíše. I po dvaceti knihách. Upřímně řečeno, ve mně ta knížka vzbudila spíš rozpaky či pochybnosti. A tak byla zhruba přijata, tedy vlažně, průměrně. Na webu www.databazeknih.cz má 74 procent.

 

Čím si Murakami získal své čtenáře?

Tak na tohle téma se konají konference a píšou disertace. Murakami má zkušenosti se západní literaturou a díky tomu je „málo japonský“. Taky mu to bylo často vyčítáno. Má univerzální témata, která dokážou oslovit každého a kdekoli. Využívá srozumitelné symboly, má tam jistou dávku tajemna, opakuje motivy – třeba ty kočky. Prostě u něj neplatí ono nehezké „čím to bude blbější, prodá se toho víc“. Prodá se toho dost proto, že je to mainstreamové čtení a že se skoro všichni na něm shodneme. A v určité skupině lidí by pak status „neznám Murakamiho“ mohl být celkem problém. Nejde se mu vyhnout.

 

 

Českou podobu dává jeho dílům překladatel Tomáš Jurkovič. Musí mít překladatel nějaké specifické vlastnosti, aby dílo dovedl autenticky přeložit?

Tomáše Jurkoviče mi doporučila jedna kolegyně, která věděla, že je to mladý a schopný japanolog, začínající překladatel, který vlastně začíná kariéru. Zase: Murakami byl objev, Jurkovič také. Náhoda? Věřím, že k popularitě autora přispěly i Tomášovy překlady. Jako překladatel je svědomitý a poctivý a má v sobě cosi japonského – třeba toho moc nenamluví. Jak známo, Murakami si všechny překladatele osobně schvaluje stejně jako veškeré obálky svých knih po světě.

 

Nekonečný příběh

Připravujete nějaké novinky na Vánoce?

Skromně vydáme jedenáctý svazek v nové Edici poezie – bude to sbírka Michala Wernische Nemocný měsíc. U poezie se dá dobře relaxovat. A relaxovat se dá taky u románu Osm hor Paola Cognettiho. Vyjde speciální vydání s filmovou obálkou. Na tu filmovou adaptaci jsem moc zvědavý!

 

Jak hledáte autory, jejichž díla vydáte?

Rozhodující je literární kvalita, téma, ohlasy, ceny, úspěchy v zahraničí, cizí nakladatelé, osobní doporučení, kdo vám tu knihu nabízí, myslím třeba agenturu. Těch parametrů pro výběr může být hodně. Člověk opravdu musí být trpělivý. Zajímavé novinky se objevují postupně, například v tomhle období se ve Francii udílejí literární ceny. Kdyby teď přišlo zadání, že je třeba najednou koupit 30 knih k překladu, tak by to asi teoreticky šlo, ale už by to bylo vidět na kvalitě, půlka z toho by byly věci takříkajíc do počtu. V konkrétní chvíli obvykle posuzujeme pět až deset rukopisů, z nichž si jeden či dva vybereme. Anebo taky žádný. Je třeba počkat, vyčkávat, nabídky chodí každý den.

 

Čtete většinu knih, které vydáváte?

Možná vás tou odpovědí překvapím. Zas tak moc celých knih nepřečtu. Čtu anotace, nabídky, posudky, recenze, ukázky. Čtu části překladů, kus korektur, pár stránek ze začátku či závěru. U některých mimořádných autorů platí, že si tu knihu vezmu až po vydání a v klidu si ji přečtu, i když už třeba část znám. Čtu hodně poezii, tam se jedná o desítky knih ročně. Obecně chci říct, že věřím v kouzlo první věty. Když vás kniha překvapí hned na začátku, jste pak ochotni nechat se vést. Necháte se tou knihou pohltit. Je to stejné jako u filmu, když zapomenete na čas… Čtení přináší dobrodružství a je velká škoda, že část tiktokové generace, jak to vidím u svých dětí, o tuhle zkušenost přišla. Ale třeba je to normální, věci se mění, nezoufám si.

 

Na závěr osobní otázka. Jak jste se stal šéfredaktorem Odeonu?

Když jsem v roce 1999 dostal tuhle nabídku, pokládal jsem to za čest a závazek zároveň. Začátky nebyly snadné a je dost možné, že se na to mnozí dívali skepticky. Uvědomuju si, že se to taky nemuselo povést nebo to mohlo jen skomírat na hraně ekonomické únosnosti. Řekněme, že v tom byla i jistá dávka štěstí – už v začátcích se podařilo objevit pár nových autorů, kteří se výborně prodávali. A těch jmen je už teď dlouhá řada a stále přibývají další.