Jak Eduard Štorch bojoval proti nudné výuce dějepisu

Autora románu Lovci mamutů zná skoro každý, málokdo ale tuší, co slavný spisovatel udělal pro reformu výuky dějepisu. Prosazoval vyprávění příběhů namísto letopočtů, v roce 1926 založil první školu v přírodě a financoval ji z vlastních úspor. Většina jeho aktivit měla odpůrce, Štorch byl pro ně moc moderní. Dokumentarista Josef Císařovský připravuje film, který představí Štorcha samotného i jeho celoživotní boj.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Eduard Štorch začínal učitelskou dráhu ve východních Čechách, poté se přestěhoval na Mostecko. Prý pro něj tahle štace byla zásadní z několika důvodů...

Ano, poprvé tu viděl odkrytou zemi při těžbě uhlí, díky čemuž se začal zajímat o archeologii. Kromě toho musel řešit, jak se chovat k dětem, které žily jako dospělí. Rodiče je nutili pracovat v lomech, děti hrabaly rukama uhlí, po práci pily alkohol nebo kradly. Školu vnímaly jako další nepříjemnou povinnost. Štorch pochopil, že pokud chce, aby ho respektovaly, musí je vytáhnout ze třídy. Chodil s nimi do přírody a tím odboural bariéru, která mezi nimi byla. Začal věřit, že i děti z takto zdevastované společnosti lze nadchnout pro vzdělání.

 

Slavil úspěch a zároveň se znelíbil školním inspektorům. Co mu vyčítali?

Zastávali názor, že žáci mají sedět ve třídě, kde jsou plně pod kontrolou. Psali o Štorchovi, že používá rozvratné metody a je nebezpečný učitel. On se přitom snažil, aby odborná veřejnost jeho reformy vyučování pochopila, publikoval své vize a argumentoval tím, že výuka v přírodě se osvědčila v západní Evropě, například v Berlíně, a také zmiňoval školy v přírodě, které fungují v Americe.

 

Z Mostecka se přestěhoval do Prahy, kde dostal místo v Libni a vyučoval dějepis. Jaké inovace tentokrát zavedl?

Pro Štorcha byl největším nepřítelem nezáživný výklad dějepisu. Vadilo mu nesmyslné memorování letopočtů. Chtěl děti zaujmout pomocí příběhů a obrazů. Spojil se s dobrým ilustrátorem a společně navrhli učební pomůcku – závěsný obraz, takzvanou Dráhu dějin. Byla na něm klikatá chronologická linka, kde označil důležité etapy světové a české historie. Velký prostor věnoval pravěku, ale málo místa devatenáctému století, které naopak tehdejší pedagogové prosazovali nejvíc. Jeho návrh kolegové podrobili zdrcující kritice, tato učební pomůcka jim přišla nevhodná. Spustila se nenávistná kampaň, která trvala patnáct let. Pomůcku Dráha dějin úřady schválily až v roce 1946.

 

 

To zní jako nekonečný boj na všech frontách.

Na Štorchovi opravdu obdivuji právě tu jeho zaťatost, protože když si čtu, co mu psali pedagogové nebo archeologové, je mi jasné, že musel neustále bojovat za své nápady. Archeologové ho nebrali vážně, protože neměl odborné vzdělání. A učitele si proti sobě poštval, protože chtěl změnit styl výuky, který ostatním vyhovoval. Chtěl bych v našem dokumentárním filmu ukázat, že Štorch byl v mnoha směrech progresivní a jeho nápady jsou inspirativní i pro dnešní dobu. Rozhodně je zajímavý i jako vizionář. Založil tady první českou školu v přírodě, napsal první román o pravěku a také byl jedním z prvních, kdo napsal dobrodružný román pro mládež, kde je hlavní hrdinkou dívka. Jmenoval se Minehava.

 

Kde při tom všem bral čas na psaní knih pro děti?

On zkrátka věřil, že je potřeba nejrůznějšími způsoby přiblížit mladé generaci dobu pravěku. Knihy byly další prostředek, jak je pro tohle téma nadchnout. V roce 1905 napsal první verzi Lovce mamutů, kde vylíčil, jak asi probíhal lov a každodenní život pravěkých lidí. V následujících letech dopisoval další a další verze Lovce mamutů. Vycházel především z literatury o pravěku, sledoval publikace zahraničních odborníků. Všechny svoje knihy směřoval do míst, odkud měl praktickou zkušenost, od Mostecka přes Kokořínsko až do Libně.

 

Jaké byly reakce právě na tuto knihu?

Pár kladných recenzí vyšlo, kritici dokonce psali, že nic lepšího o pravěku u nás neexistuje, ale většinou to zase schytal. Hlavní výtka spočívala v tom, že prý Štorch dělá z dětí divochy. Kritikům se vůbec nelíbilo, jak autor adoruje indiány. Navzdory zdrcující kritice měl Štorch štěstí, že si ho všiml slavný nakladatel Vilímek, který vydával dobrodružnou literaturu pro děti. Za války měl Štorch velký průšvih, protože chtěl odevzdat rukopis o šarvátkách mezi Slovany a Germány v šestém až osmém století. Cenzoři mu řekli, že pokud bude trvat na vlasteneckém podtextu, pošlou na něj gestapo.

 

 

Kdy se Eduard Štorch dočkal největší slávy?

První vlna zájmu přišla ve třicátých letech, když změnil nakladatele. Redaktoři Toužimský a Moravec, kteří dříve pracovali u Vilímka, si v roce 1933 založili vlastní firmu a přetáhli tam několik velmi dobrých autorů, včetně ilustrátora Zdeňka Buriana. A právě tohle spojení – originálních příběhů z pravěku a vynikajících ilustrací – velmi dobře zafungovalo. Největší slávy se ovšem Štorch nedožil, zemřel v roce 1956 a teprve tehdy začínalo Státní nakladatelství dětské literatury vydávat jeho knihy v mnohatisícových nákladech. Lovci mamutů a další tituly měli úspěch nejen v Československu, ale v desítkách překladů také v zahraničí.

 

Masaryk na farmě

Zatím jsme nezmínili jeho velkolepý projekt na Libeňském ostrově v Praze. Štorch tam postavil školu v přírodě, kterou nazval Dětská farma. Jak ji prosadil?

Snažil se přesvědčit nejrůznější instituce, aby mu finančně pomohly a mohl zaplatit pronájem a výstavbu dřevěných domků pro výuku. Stále dostával jen zamítavé odpovědi, což muselo být neuvěřitelně vyčerpávající, ale on zkrátka věřil, že tenhle projekt musí dotáhnout do konce. Nakonec farmu zafinancoval díky tomu, že prodal Národnímu muzeu svou archeologickou sbírku, kterou dával dohromady dvacet let. Jediný, kdo ho podpořil a farmu navštívil, byl prezident Masaryk. V ten den vznikla moc pěkná fotoreportáž, kde vidíme jednotlivé části Dětské farmy.

 

Na snímcích sedí děti na trávě a poslouchají výklad, běhají na pláži nebo si hrají na schovávanou v kupkách sena. To muselo na klasické pedagogy působit jako pořádná divočina.

Štorch moc dobře věděl, že první den musí děti nechat „vyběhat“, aby prozkoumaly nové území. Druhý den už byly ochotné přistoupit na to, že se budou učit. A myslím, že je úplně pochopitelné, jak byly děti nadšené. Představte si kluky a holky, kteří bydleli v centru Prahy, kde se mohli leda procházet v parku. A najednou byli na ostrově s písečnou pláží, kde měli spoustu možností, jak se vyřádit.

 

Jak často tam s dětmi pobýval?

Samozřejmě, že nemohl celé školní vyučování přesunout na Dětskou farmu, ale jezdil tam s dětmi jednou nebo dvakrát týdně. Tenkrát učil na škole nedaleko Václavského náměstí. Dětská farma si rychle získala řadu příznivců nejen mezi žáky, ale také tam jezdili progresivní učitelé, kteří se chtěli podívat, jak to tam Štorch vede. Jak se dalo očekávat, ani tentokrát se školské inspekci nelíbilo, co dělá. V roce 1936 musela farma po deseti letech existence skončit, Štorch dostal výpověď od majitele pozemku a už neměl sílu něco dalšího začínat. Chvíli zvažoval jiné lokality v Praze, ale nakonec od toho upustil a odešel do penze.

 

Naštěstí Štorch nebyl na většinu inovativních projektů sám. Významnou pomocnicí byla jeho manželka Božena. Proč se také ona nadchla do příběhů z historie?

Pamětníci na ni vzpomínají jako na velmi hodnou a oddanou paní, která ho ve všem podporovala. Prostě takový ten typ ženy, která se dokáže zcela obětovat pro svého muže, a v jeho případě toho nebylo zrovna málo. Doprovázela ho na archeologické vykopávky a bydlela s ním pár dnů v jeskyni na Kokořínsku, aby si vyzkoušel, jak asi žili pravěcí lidé, a mohl o tom psát. Mimochodem, do tohoto kraje se dostal právě díky paní Boženě. Ona pocházela z obce Stránka, jezdil tam za ní před svatbou a zamiloval si Kokořínsko. Štorchovi pak koupili domek v Lobči, a to ještě ani netušili, že se přistěhují do míst, kde je největší pazourkové pole.

 

Láska po třiceti letech

Váš film přibližuje Eduarda Štorcha jako reformátora a vizionáře. Čím může dnes oslovit diváky?

Nejvíc mě zaujala právě jeho novátorská pedagogická činnost. Zkoušel jsem si představit, jak by asi naše společnost vypadala, kdyby se mu podařilo reformovat školství už tenkrát. V tomhle směru neuspěl, ale zato přilákal tisíce čtenářů k zájmu o pravěk, a to také není málo. Na filmu spolupracuji s badatelem Jiřím Hnilicou, který mě nasměroval k rozsáhlému archivu v Památníku národního písemnictví. Jsou tam nejen Štorchovy osobní zápisky, ale také korespondence. Úryvky použijeme ve filmu, určitě budeme pracovat i s dobovými snímky z míst, kde Štorch učil, a samozřejmě nemůžeme vynechat i místo, kde bývala Dětská farma.

 

Po všech těch bojích, které Štorch prožil, existovalo něco, co mu dělalo radost?

Určitě ho moc těšily dopisy, které mu psali bývalí žáci z Dětské farmy. Vzpomínali na něj celý život. To se podaří málokomu, aby mu někdo vyznával lásku po třiceti a více letech. Pro mě je tohle hlavní poselství našeho filmu, že jeden člověk může pozitivně ovlivnit životy mnoha jiných. A v dnešní době se ukazuje ještě víc, jaká je role učitelů. Když je inspirativní pedagog, může rozsvítit životy mnoha mladých lidí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama