Když mluvíte o smrti, důležité je nic nepřehrávat

Před vojenské kynology v Grabštejně po úmrtí jejich kolegy, který padl v Afghánistánu, před dvěma lety předstoupil s papiňákem. Chtěl jim tak ukázat, že je čas vypustit emoce. Netradiční metody přitom používá vojenský kaplan Petr Šabaka často a rád. „Snažím se použít názornost pro vyjádření různých hnutí mysli či vztahových peripetií. Protože pak si to člověk mnohem lépe pamatuje,“ říká duchovní, který byl již dvakrát na misi v Afghánistánu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Od návratu z vaší poslední zahraniční mise v Afghánistánu uplynul rok. Vzpomenete si ještě na ni?

Určitě. V paměti mi utkvěli například někteří lidé, které jsem tam poznal. Nebyl jsem tam vysloveně jen pro český kontingent, ale obecně pro kohokoliv, kdo byl katolického vyznání a chtěl vyznávat svou katolickou víru. Byla to obrovsky pestrá paleta lidí, vojáků z různých národů, ale i pracovníků ambasád. Občas si na ně vzpomenu, a tak jim jakoby na dálku žehnám. Pak mi zůstal také nesmazatelný dojem z některých vojenských kaplanů z cizích armád, které jsem si oblíbil a se kterými jsme si padli do noty. A pak ještě jedna věc, kterou čas od času mívám – když jsem totiž vystoupil z letadla ve Kbelích, nadechl jsem se a zjistil jsem, že naše země voní. Tam je to opravdu hodně prašné a takové bez vůně, vzhledem k absenci kanálů v Kábulu je tam cítit takový ten odér, jako mají kanály před deštěm. Na to si občas vzpomenu, když ucítím, jak naše země hezky a rozmanitě voní.

 

Co přesně jste v Afghánistánu dělal? Jak takový vojenský kaplan na misi funguje?

Byl jsem katolickým kaplanem velitelství Resolute Support, což je hlavní zahraniční operace v Afghánistánu. Jako dědictví po svých předchůdcích jsem měl na starosti ještě dalších šest základen v Kábulu a jeho bezprostředním okolí, kam jsem jezdil. Někam jednou za týden, někam jednou za měsíc. Splnil jsem si i své klukovské sny, protože jsem tam vůbec nejezdil autem, ale mezi základnami jsem létal vrtulníkem. Bylo to za těch šest a půl měsíce přes 200 letů.

 

Jak přesně vypadal váš program?

Nebyl nijak nahodilý. Měl jsem na starosti bohoslužebný servis, to znamená sloužit mše, být k dispozici ke zpovědi vojákům, a pak samozřejmě i k rozhovorům, což se dělo stále častěji. Myslím, že jsem se tam hezky rozmluvil anglicky a s některými jsme si velmi padli do noty a povídali jsme si o životě i o jejich službě v armádě.

 

Dá se nějak obecně říct, s čím za vámi lidé nejvíce chodili?

Čím je srdce plné, tím ústa přetékají. To platilo tam, ale i tady v republice. To znamená, že hodně témat bylo o odloučení, o vytržení z domova, o některých palčivých otázkách vztahových a rodinných. Pokud jde o vojáky, málokdo řešil válku. Spíše řešili pracovní věci, vztahy s kolegy, přece jen tam jste ve velmi těsné blízkosti s druhými.

 

Jako otec Mulcahy ze seriálu M*A*S*H

Na zahraniční misi jste byl už dvakrát...

Ještě jednou jsem byl i před dvanácti lety, také v Kábulu. To byl poslední kontingent polní nemocnice a chemické jednotky. Tu první misi, tu bych charakterizoval jako M*A*S*H, kdy jsem tam byl podobně jako otec Mulcahy, nějak jsem se pohyboval mezi zdravotním personálem a snažil jsem se o dobrou atmosféru v kolektivu. Bylo to plné různých úsměvných příběhů, ale zároveň i profesionality. My vnímáme M*A*S*H jako takovou komedii, když ale letěly ty vrtulníky, všichni najednou zvážněli a perfektně plnili své úkoly.

 

 

Když jste zmínil seriál M*A*S*H, vojáci vás oslovují Otče?

Oslovují mě Padre, Kaplane, Petře, někdy i vole, ale to tak nemyslí :-).

 

Co vás lákalo na tom vyjet ven?

Já se přiznám, že když jsem vstupoval do armády před třinácti lety, tak jsem přišel na krajské vojenské velitelství a hned druhá otázka nadporučice, která mě přijímala, byla, jestli jsem srozuměn s tím, že mě armáda může vyslat i do zahraniční vojenské operace. A já jsem řekl, že ano. Protože to k té vojenské a kaplanské službě samozřejmě také patří. Prostě být tam, kde jsou vojáci. Takže jsem to bral jako naprosto nedílnou součást své služby.

 

 

Proč jste se vlastně rozhodl stát knězem? Co vás k tomu vedlo?

To je zajímavá otázka. Kdysi jsem si ji nepokládal, ale teď si ji čas od času pokládám. A docházím vám k takové odpovědi, že jestliže není Bůh, tak to moje rozhodnutí je naprosto šílené a už bych ho asi nikdy neudělal. Ale on Bůh je a nejspíš bych to rozhodnutí udělal znovu. Mám určitou mystickou zkušenost s Bohem, kdy on mi v podstatě nějakým způsobem nabídl projekt s mým životem. Teď to říkám schválně jakoby civilně. A já jsem na ten projekt kývl a řekl: Jasně, to je určitý životní styl, který zní smysluplně. Určitá forma služby lidem, což mě baví. Také je to cesta nějakého vzdělávání se a prohlubování niterního vztahu s Bohem. Takže jsem tehdy řekl ano a toho rozhodnutí nelituji.

 

Nebýt jen konzument či parazit

A kdy jste to rozhodnutí stát se knězem učinil?

To bylo na střední škole. Bylo to v takové posloupnosti. Já jsem na střední škole uvěřil v Boha, v prvním ročníku, stal jsem se křesťanem a byl jsem pokřtěn. Pak o rok později jsem pochopil, takovýto když se vám rozsvítí, že víra je spojená s určitou službou. To, že člověk není jen konzument v nějakém společenství, nebo dokonce parazit, ale sám aktivně přispívá k jejímu chodu, k její existenci.

 

Jak se to pak projevilo?

Tehdy jsem začal působit v jedné hudební skupině a v takovém společenství mládeže a k té době se váže i zrod mého vnitřního neklidu, hlasu, který mi říkal: To není všechno, je potřeba rozmyslet se pro něco většího než jenom drnkat na kytaru v kapele. A pak se ozvala vnitřní otázka: Tak co? Nechceš? A já jsem po určité době řekl: Tak jo, já to tedy zkusím. A začal jsem studovat teologii a byl jsem tam šťastný. Po nějaké době jsem pak studium přerušil kvůli vojenské službě.

 

 

Jak dlouho po tomto rozhodnutí přišel další krok, tedy vstup do armády?

To bylo právě v souvislosti se základní vojenskou službou, kterou jsem absolvoval po druhém ročníku studia teologie. Určitou souhrou okolností jsem byl poslán do Žatce, kde na základně chtěli kaplana, ale tehdy jich ještě moc nebylo, takže jako bohoslovec jsem jim přišel vhod. Byl jsem takovou záplatou, sloužil jsem tam rok a ta služba mi přišla smysluplná a zajímavá. Takže na jejím konci jsem hlavnímu kaplanovi řekl, že když bude mít zájem, nabízím se mu jako vojenský kaplan. On si to zapamatoval a po dalších pěti šesti letech mě oslovil, jestli nechci do armády. A já souhlasil.

 

Teď sloužíte v Liberci u pluku radiační, chemické a biologické ochrany, co obnáší vaše služba?

Vlastně pořád to samé. Má to asi tři takové podroviny. První je služba konkrétnímu vojákovi, který prožívá nějakou životní situaci, která je spojená ať už s etickou rovinou jeho služby, nebo s rodinou, s jeho sociálním zázemím. Potřebuje si někde popovídat, najít oporu, formulovat si svůj proud myšlenek, ventilovat své pocity, vypovídat se z konfliktu, ať už mezi vojáky, nebo doma. Je to hodně naslouchající, čekající a nabízející se služba vojákům. Druhá podrovina je, že sloužím různé nástupy, pietní akty či obřady, bohoslužby, pohřby. Tam, kde se jiným lidem mluvit nechce, i proto, že je to třeba spojené s určitým přesahem, tak tam často hovořím já.

 

A jaká je ta třetí podrovina?

Kaplani většinou přebírají v armádě ještě různé vedlejší úkoly, které jsou potřeba. Jako je třeba reprezentace jednotky někde na veřejnosti či spolupráce s jinými institucemi.

 

Papiňák i bublifuk

Jste znám svými netradičními metodami, během kázání jste například mezi lidi vhodil balonky či foukal bubliny z bublifuku. Myslíte si, že tyto metody zabírají lépe?

Nevím, jestli je to tradiční, nebo netradiční, ale je to názorné. A už Komenský říkal, že názornost je velkým přínosem, a já se jí nebráním. Armáda to má navíc v sobě, ve výcviku je zakomponovaná určitá metodika, teoretická příprava, ale pak strašně moc praxe. A voják simuluje reálnou situaci a také imituje nějaké procesy. Takže já vlastně nedělám nic jiného než že se snažím použít názornost pro vyjádření různých hnutí mysli či vztahových peripetií. Protože pak si to člověk mnohem lépe pamatuje. Snažím se nikoho neponižovat ani to nijak nezlehčovat, ale zároveň si myslím, že je namístě nezačínat svůj projev nějakým klišé, ale začít něčím malinko provokativním, šokujícím nebo neobvyklým.

 

Před vojenské kynology v Grabštejně jste před dvěma lety po úmrtí jejich kolegy, který padl v Afghánistánu, předstoupil s papiňákem. Chtěl jste tak názorně ukázat, že je čas vypustit emoce. Jak vás to napadlo?

To je právě ono. Vyplynulo to ze situace, nijak jsem se na to nepřipravoval, byl to jenom nápad. Přetlak, nějaký ventil. To už máte dvě slova, která jsou s papiňákem spojená.

 

Absolvoval jste nějakou přípravu na podobné situace?

Vůbec ne, to je praxe. Spousta věcí je spojena s tím, že máte rád lidi, a když jim chcete něco sdělit, není vám lhostejné, jak to sdělíte. A chcete, aby tomu porozuměli. Ten, kdo má rád, je kreativní. Láska je kreativní. Moje máma mi jednou řekla: Petře, mluv srozumitelně. A ona je to moudrá výzva. Když chce člověk mluvit srozumitelně, pak je i názorný.

 

Často se ale stává, že když někomu zemře jeho blízký, tak vám mohou docházet slova, nevíte, co říct, všechno vám přijde zbytečné ve srovnání s tou ztrátou...

Já teď procházím celkem rozsáhlým kurzem krizové intervence a tam se říká, že jednou z důležitých vlastností krizového interventa je být autentický. To znamená nic nepřehrávat, nebýt v nějakém patosu. Někdy opravdu slova dochází, a pak člověk dělá rituály. Vezme do ruky svíčku, zapálí prskavku nebo vezme třeba nějaké korálky. Já jsem jednou pohřbíval tátu, o kterém mi jeho syn řekl: Hele, táta byl hajzl, uchlastal se, ale vy to umíte říct. Nic víc. A najednou: Co říct? Jak nelhat? Jak být autentický? Tak jsem si řekl, že jestli v něm bylo alespoň semínka dobrého, tak to bude nějak zhodnoceno. A je to potřeba zhodnotit.

 

Co jste tedy řekl?

Lidem na hřbitově jsem rozdal semínka fazolí a řekl: To semínko vhoďte do hrobu a vězte, že kdyby toho semínka dobrého bylo, jen co se za nehet vejde, tak to bude jednou růst a zrát pro Boží království. Lidé cítili, jak se to v nich mele, jak se vyrovnávají s tím, koho doprovázejí, ale semínko vzali a hodili ho tam. A pak jsme se o tom bavili a oni říkali: To bylo tak úlevné. Tam nebyla lež. Tam bylo vyrovnání se s tím, tam byla naděje na to, že to semínko bude někde růst.

 

Myslíte si, že dnešní mladé generaci ještě něco říká pojem Sloužit vlasti? Že jsou hrdí na to, že mohou chránit naši zemi a jsou připraveni za ni položit i život?

Myslím, že ano. Ale mají to někde, řekněme, zasunuté. Ono také není před kým. Pokud jsou nějaké hrozby, tak nejsou úplně zřetelné. A lidé si pak říkají: Co znamená chránit? Jak chránit? A hrozby, které nám ukazují média, ty moc netáhnou. Je to všechno tak nějak za obzorem. Myslím si ale, že jsou mladí lidé, kterým pak dojde, že žijou v krásné a voňavé zemi. A když přebírají jako další generace štafetu po svých rodičích a zakládají rodiny, tak začnou svět vnímat trošku jinak.

 

Autorka je redaktorka ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama