Když mluvíte o smrti, důležité je nic nepřehrávat

Od návratu z vaší poslední zahraniční mise v Afghánistánu uplynul rok. Vzpomenete si ještě na ni?

Určitě. V paměti mi utkvěli například někteří lidé, které jsem tam poznal. Nebyl jsem tam vysloveně jen pro český kontingent, ale obecně pro kohokoliv, kdo byl katolického vyznání a chtěl vyznávat svou katolickou víru. Byla to obrovsky pestrá paleta lidí, vojáků z různých národů, ale i pracovníků ambasád. Občas si na ně vzpomenu, a tak jim jakoby na dálku žehnám. Pak mi zůstal také nesmazatelný dojem z některých vojenských kaplanů z cizích armád, které jsem si oblíbil a se kterými jsme si padli do noty. A pak ještě jedna věc, kterou čas od času mívám – když jsem totiž vystoupil z letadla ve Kbelích, nadechl jsem se a zjistil jsem, že naše země voní. Tam je to opravdu hodně prašné a takové bez vůně, vzhledem k absenci kanálů v Kábulu je tam cítit takový ten odér, jako mají kanály před deštěm. Na to si občas vzpomenu, když ucítím, jak naše země hezky a rozmanitě voní.

Co přesně jste v Afghánistánu dělal? Jak takový vojenský kaplan na misi funguje?

Byl jsem katolickým kaplanem velitelství Resolute Support, což je hlavní zahraniční operace v Afghánistánu. Jako dědictví po svých předchůdcích jsem měl na starosti ještě dalších šest základen v Kábulu a jeho bezprostředním okolí, kam jsem jezdil. Někam jednou za týden, někam jednou za měsíc. Splnil jsem si i své klukovské sny, protože jsem tam vůbec nejezdil autem, ale mezi základnami jsem létal vrtulníkem. Bylo to za těch šest a půl měsíce přes 200 letů.

Jak přesně vypadal váš program?

Nebyl nijak nahodilý. Měl jsem na starosti bohoslužebný servis, to znamená sloužit mše, být k dispozici ke zpovědi vojákům, a pak samozřejmě i k rozhovorům, což se dělo stále častěji. Myslím, že jsem se tam hezky rozmluvil anglicky a s některými jsme si velmi padli do noty a povídali jsme si o životě i o jejich službě v armádě.

Dá se nějak obecně říct, s čím za vámi lidé nejvíce chodili?

Čím je srdce plné, tím ústa přetékají. To platilo tam, ale i tady v republice. To znamená, že hodně témat bylo o odloučení, o vytržení z domova, o některých palčivých otázkách vztahových a rodinných. Pokud jde o vojáky, málokdo řešil válku. Spíše řešili pracovní věci, vztahy s kolegy, přece jen tam jste ve velmi těsné blízkosti s druhými.

Jako otec Mulcahy ze seriálu M*A*S*H

Na zahraniční misi jste byl už dvakrát…

Ještě jednou jsem byl i před dvanácti lety, také v Kábulu. To byl poslední kontingent polní nemocnice a chemické jednotky. Tu první misi, tu bych charakterizoval jako M*A*S*H, kdy jsem tam byl podobně jako otec Mulcahy, nějak jsem se pohyboval mezi zdravotním personálem a snažil jsem se o dobrou atmosféru v kolektivu. Bylo to plné různých úsměvných příběhů, ale zároveň i profesionality. My vnímáme M*A*S*H jako takovou komedii, když ale letěly ty vrtulníky, všichni najednou zvážněli a perfektně plnili své úkoly.

Když jste zmínil seriál M*A*S*H, vojáci vás oslovují Otče?