Mé generaci chybí větší rozhled, spolužáci nepoznali ani starostu

Proč jste se v patnácti letech rozhodl studovat gymnázium v Příbrami? V Praze jste nenašel školu podle svého gusta?

Chodil jsem na skvělou základku v Karlíně, kde jsme se spolužáky dělali školní časopis a školní televizi. A když jsem pak hledal střední školu, padl mi do oka příbramský gympl, protože tam taky mají školní televizi. Navíc bylo přece jen o něco jednodušší se tam dostat – myslím ve srovnání s pražskými gymnázii. I když nevím, jestli je vhodné i tuhle motivaci zmiňovat…

 

Řekněme tedy, že rozhodla možnost dál se věnovat televizní specializaci.

Je to tak, ale nejen to. Přesvědčilo mě také množství volitelných předmětů a projektů, kterým jsme se mohli věnovat. Jinak to je úplně obyčejný spádový gympl, což se mi vlastně taky líbilo. Na takový typ škol často jdou lidé společně ze základky, takže se většina spolužáků už dobře znala. V tom jsem to měl malinko těžší, ale zvolil jsem si to sám a nelituji.

 

Co na vaše rozhodnutí jezdit pětkrát týdně autobusem do Příbrami říkali rodiče?

Samozřejmě, že mi to rozmlouvali. Ale pak viděli, že mám jasnou představu a že si to nedám vzít.

Naplnila se v Příbrami vaše očekávání?

Co se týče televizního zpravodajství, tak rozhodně. Vedle redaktorské práce, kdy jsme řešili, jakým tématům se budeme věnovat a jakou tomu dáme formu, mě začala bavit i technická stránka věci.

 

Rozumím tomu správně, že práce v televizi je váš profesní sen?

Úplně nevím, jestli se to dá takhle říct. Rozhodně nemám ambici být na obrazovce, mimo jiné proto, že docela trpím trémou. Ve třeťáku jsme ale v Příbrami pořádali setkání školních televizí z celé republiky, všechno včetně komunikace s hosty jsme zajišťovali my studenti. A právě v organizování věcí jsem se nakonec hodně našel.

 

Jak takové setkání školních televizí vypadá?

Garantem je Česká televize a jsou to dva dny besed a tvůrčích dílen. Prostřídalo se u nás asi deset známých tváří včetně Václava Moravce, Světlany Witowské, Jakuba Železného nebo Martina Řezníčka. Byla to také příležitost vyzkoušet si profesionální techniku. Přijel dokonce velký přenosový vůz, který jsme přes noc museli hlídat na dvoře gymplu. Právě podobné historky vám z pořádání podobných akcí zůstanou v paměti už napořád.

 

Lanařili vás profíci do České televize?

Je fakt, že nás povzbuzovali, což mi dodalo odvahu přihlásit se na dvouměsíční stáž určenou primárně pro vysokoškoláky. A nějakým zázrakem to vyšlo. Pracoval jsem v Redakci plánování a analýz, o které se říká, že kdo jí projde, je v televizi připraven skoro na všechno. Naučilo mě to hodně, zejména co se týče mediální komunikace a marketingu.

 

V té době jste byl ve třetím ročníku gymnázia?

No právě. Takže když mi na konci stáže nabídli, jestli nechci v televizi zůstat a pokračovat, neuměl jsem si představit, že bych souběžně s tím zvládal maturitní ročník. Nešlo ani tak o učení, ale ujal jsem se spoluorganizování maturitního plesu a všeho okolo. A taky jsem pořád nevěděl, jestli je to přesně to, co chci v životě dělat.

 

Od září jste posluchačem Fakulty sociálních věd a zároveň pracujete pro spolek Díky, že můžem, kde máte na starosti hlavně propagaci projektu Samet na školách. Jak jste se k tomu dostal?

Myslím, že se nám v Příbrami hodně povedl první ročník listopadového festivalu na našem gymnáziu, který jsme připravili v roce třicátého výročí revoluce. Zašli jsme tehdy za naší paní ředitelkou, která asi ani netušila, co všechno se spustí, když nám dá volnou ruku.

 

Mohl byste takový festival přiblížit názorněji?

Zase tam byly různé workshopy a besedy, ale zároveň jsme to pojali hodně zážitkově. Uspořádali jsme ukázku spartakiády, vyráběli propagandistické plakáty, zpívali protestsongy. Pamatuju si, jak náročné bylo například sehnat plynové masky na přiblížení branné výchovy.

 

Co přesně jste s maskami dělali?

Studenti si třeba vlezli do jednoho z bunkrů, které máme pod školou, a hodili jsme tam dýmovnici.

 

 

Lockdown místo Austrálie

Zkuste mi přiblížit, jaký má vaše generace vztah ke vzpomínkám na totalitu a k listopadovým událostem? Není to pro vás středověk?

Budu mluvit raději za sebe. Dějepis mě nikdy moc nebavil, ale moderní historie mě chytla. A říkal jsem si, jaká je škoda, že se jí věnuje ve škole tak málo pozornosti. Ono je to logické, když se učí chronologicky, ale protože se druhá polovina dvacátého století nechává až na konec, bere se to pak hodně hopem. Stihli jsme probrat mezinárodní vývoj někdy do sedmdesátých let, ale Československo jen velmi zběžně, skoro vůbec.

 

Proč je podle vás důležité učit teenagery o relativně nedávné minulosti?

Může nám přiblížit hodnoty, které bychom podle mě jako středoškoláci měli znát. Když nám hrozila povinná maturita z matematiky, můj názor byl, že bychom měli maturovat spíš z nějakého společenskovědního základu. Protože v tomhle mají někteří moji vrstevníci mezery. Když jsem na gymplu v rámci referátu o státní správě a samosprávě přichystal poznávačku s fotkou starosty a hejtmanky, nikdo ze třídy moc nevěděl, o koho jde. Stejně tak znám lidi okolo sebe, kteří nevědí, co se stalo v srpnu 1968.

 

S listopadem 1989 je to aspoň o něco lepší?

Mohlo by to být ještě lepší. Pomohlo by nám to najít si bližší a důvěrnější vztah k hodnotám, o kterých si myslíme, že jsou pro naši generaci důležité. A to je především svoboda volby. Podle mě vlastně listopad 1989 nadefinoval život mojí generace a naše dnešní možnosti, které jsou až neskutečné.

 

Nevadilo by vám nastínit vaše rodinné zázemí?

Proč ne. Táta dělá ve zdravotnictví jako radiologický asistent. Maminka je od mého narození na mateřské - mám sedm sourozenců, já jsem nejstarší.

 

Kolik je nejmladšímu?

Moment, musím to spočítat, pamatuju si jenom datum narození… Dva a půl.

 

Když jste byl v závěrečném ročníku na gymnáziu, přišla pandemie. Jak vypadá online výuka a příprava na maturitu v desetičlenné rodině?

Někdy to bylo složitější, ale pro mě vlastně nic nového – i bez covidu to bylo náročné. Když člověk přijede večer z Příbrami do domácnosti plné lidí, není snadné se v tom zmatku učit. Ale jsem za svou rodinu samozřejmě vděčný.

 

Jak jste si zpestřoval lockdowny?

Vlastně jsem měl pořád dost práce. Už několik let dělám ajťáka pro svou bývalou základku, pomáhal jsem trochu s rozjezdem online výuky i na našem gymplu v Příbrami – vytvořili jsme třeba se spolužákem portál, kde se sbíhaly informace ze všech platforem, které v té době učitelé a studenti používali.

 

Váš ročník nicméně přišel o spoustu zážitků spojených se „zkouškou dospělosti“ – ani nevím, jestli se maturitě pořád tak říká.

Té pachuti bylo víc. Jedenáctého března zavřeli školy, dvanáctého jsme měli odlétat se školním orchestrem do Austrálie a natáčet o tom dokument. Korona do toho hodila vidle. Nebo jsem si myslel, že se i po maturitě budu dál zapojovat do školních akcí. Z toho taky víceméně sešlo, protože přišly další lockdowny a nekonalo se nic. Kromě loňského ročníku listopadového festivalu, se kterým jsem pomáhal jako absolvent a který musel být kompletně online.

 

 

Letošní ročník Sametu na školách se naštěstí ještě může odehrávat naživo. Jaká je přesně vaše role?

Mám na starosti propagaci a komunikaci. Jako markeťák se snažím nabídnout celé téma – moderní dějiny i aktuální společenské otázky – svým vrstevníkům tak, aby je to zaujalo a dokázali si pod tím něco konkrétního představit.

 

Jste na to sám?

To vůbec, v tomhle mám obrovské štěstí. Metodicky spolupracujeme s Pamětí národa, respektive organizací Post Bellum, v kanclu spolu sedíme celá parta kolem spolku Díky, že můžem. Většina kolegů je mnohem zkušenější, je to skvělé mít takové zázemí. A ta práce je neuvěřitelně pestrá – od programových věcí přes fundraising, PR a eventy až po samotnou produkci. Takže mám opravdu práci snů: srdeční téma, skvělí kolegové i radost z výsledku. Až mě mrzí, že je listopad jenom jednou za rok.

 

Nechceme tlačit názory

Jaký je letos zájem o Samet na školách?

Ve srovnání s loňským ročníkem, který byl hodně poznamenaný covidem, je to mnohem lepší - i když momentálně panuje mezi studenty i učiteli velká nervozita ohledně dalších omezení. Zapojila se víc než stovka škol a spousta z nich chystá vlastní program – happeningy, workshopy, besedy s pamětníky... Vloni jsme byli odkázáni hlavně na to, co si učitelé objednají, což je ale jen jedna rovina celého projektu. Ta druhá, neméně důležitá, je iniciativa samotných studentů.

 

Setkáváte se i s nějakými protireakcemi od svých vrstevníků? Jistě ne ve všech domácnostech je listopad 1989 vnímaný pozitivně…

Hlasitě se v tomto duchu v mém okolí zatím nikdo neozval, ale jasně, že jsem měl v Příbrami spolužáky, kteří to trochu bojkotovali.

 

Takže žádné nadávání do „sluníčkářů“ a „pravdoláskařů“?

To ne. A když už jsme u toho: my nechceme působit sluníčkářsky nebo lidem něco vnucovat. Netlačíme názory, nabízíme platformu – jak v rámci Sametu na školách, tak v případě Korza Národní. Chceme opravdu hlavně připomenout, že dnešní svoboda volby tu nebyla odjakživa.

 

Během „slavných listopadových dní“ se z médií valí proud vzpomínek, úvah, apelů… Co z toho vaši generaci oslovuje, a co je pro vás naopak vyšumělá veteš, kdy už si spíš říkáte: Proč nás s tím pořád otravujou?

Pozitivní pro mě zůstává občanská angažovanost. Že se studenti zvedli a z povoleného shromáždění udělali protirežimní demonstraci, která přerostla v celorepublikové stávky. Navíc jsou to pořád naši současníci v produktivním věku a mají společenský vliv – třeba jako naši učitelé.

 

Vnímáte něco i negativně?

Asi ne vysloveně negativně, jen třeba ne tak intenzivně. Třeba když se teď komunisti nedostali do sněmovny... Jasně, že je to i pro mě důležitý milník. Ale jinak to prožívá generace, která totalitu zažila a ví, co se tehdy dělo.

 

To mě přivádí k další podobné otázce. Jak vnímáte dnešní důraz na korektnost, která se projevuje dost revolučním tažením ve jménu woke či cancel culture?

Budu úplně upřímný. Z toho, že je nás osm sourozenců, jste asi pochopil, že jsme katolická rodina. A protože jsem na kluky, navzdory konzervativní výchově to byla jedna z věcí, která mě přivedla k liberálnějšímu vnímání světa. A mrzí mě, když tahle témata řešíme hlavně v rovině korektnosti a neřešíme to v kontextu, který je podle mě podstatnější – ať už mu budeme říkat hodnoty, společenské přijetí, nebo respekt…

 

Můžete to přiblížit na nějakém příkladu?

To, že třeba z Afghánistánu musejí prchat tisícovky lidí, kvůli své orientaci nebo svému přesvědčení, je v mých očích mnohem silnější téma než to, co řekne třeba Marek Eben při StarDance.