Stres, deprese, vyhoření. Učitele je třeba podpořit

Covidová doba byla pro učitele velmi zatěžující. Přitom jakmile se vše začalo vracet do normálu, přišla válka na Ukrajině a české školy se otevřely ukrajinským dětem. „Učitelé a ředitelé mají chuť pomoci, potřebují ale podporu, zejména finanční prostředky, aby si mohli najmout další zaměstnance. Rovněž když bude potřeba zřídit například dodatečnou kontejnerovou učebnu, tak aby to bylo vyřízené za měsíc, za dva a netrvalo to rok,“ říká Martin Kozel, ředitel organizace Učitel naživo, která pořádá vzdělávací programy pro učitele i ředitele.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V posledních týdnech došlo k navýšení kapacity škol, aby mohly přijímat i ukrajinské děti. Jak se to školám a učitelům daří zvládat?

Podle toho, co slyšíme, je to různé. Myslím si, že většina škol je otevřená tomu, aby tam mohly ukrajinské děti studovat. Je to strašně milé, ta otevřenost je veliká. Školy se ale nacházejí v různém stavu. Problémem často je, že v celkovém součtu máme kapacit relativně dost, nicméně nejsou na těch správných místech. Dobrým příkladem je škola u nás v Černošicích, kde žiju a jsem tam ve školské radě. Je to obrovská škola, která už posledních pět let praská ve švech a už teď tam chodí asi 940 dětí. Ve chvíli, kdy by jich mělo přijít ještě dalších 100, tak už fyzicky není kam ty děti dát. Paní ředitelka říká, že jich tam může umístit 20, maximálně 30. Ale jestli to bude víc, tak se to bude muset řešit.

 

A řeší se to?

Řeší, jen nikdo moc neví, co s tím. Protože to znamená učit například v nějakém kulturním sále nebo využívat jiné prostory. S tím je spojený další velký problém, a sice to, že se opravdu špatně odhaduje, kde ukrajinské děti nakonec zůstanou.

 

Jak to?

Zaprvé velké množství ukrajinských rodin stále žije v přesvědčení, že se brzy vrátí. Tím pádem se třeba ani nechtějí v Česku registrovat. Další množství ukrajinských rodin, když se rozhodnou, že tady zůstanou, tak bude řešit bydlení a práci. A musí zkoordinovat školu, bydlení a práci. Takže je docela pravděpodobné, že to ještě povede k migraci Ukrajinců uvnitř republiky. Zas uvedu příklad z Černošic: u nás je hodně lidí, kteří Ukrajincům nabídli ubytování. Když ale ze solidarity uvolníte nějakou část své nemovitosti, tak to většinou děláte dočasně, není to trvalé řešení. A aby si Ukrajinci našli kvalitní bydlení za dostupnou cenu v Černošicích – s hledáním takového bydlení mají problém i Češi. Takže je dost pravděpodobné, že nějaká, nejspíš ne malá, část z nich bude muset putovat někam dál, protože neseženou bydlení. Myslím si ale, že je nejrozumnější počítat s tím, že tam ty děti zůstanou, a vytvořit pro ně kapacity. Je lepší je mít potom volné než je nemít vůbec.

 

 

Jak se daří ukrajinské děti zapojit do výuky? Přece jen je tam jazyková bariéra, může to znamenat určité narušení výuky...

Pro učitele je to samozřejmě náročné, zejména pro ty, kteří s tím nemají žádné zkušenosti. Ti si s tím často nevědí moc rady. Máme tu ale řadu škol, do kterých chodí i děti, které nemluví česky. A ty říkají, že se dítě dokáže za pár měsíců zadaptovat, když má ještě nějakou jazykovou podporu navíc. A když ho i něco naučí kamarádi, tak to funguje velmi dobře. Nesmí tam ale těch dětí být příliš velké množství a musí se mluvit česky.

 

Složitá komunikace

Jakou to představuje zátěž pro učitele i další zaměstnance školy?

Myslím, že velikou. Je to obrovská organizační zátěž, protože jednak musíte ukrajinské děti umístit do tříd, ale zároveň řešíte i, aby měly nějaké pomůcky, učebnice, aby se registrovaly do jídelny. Komunikace je přitom složitá, nerozumíte si, potřebujete někoho s ukrajinštinou. Někdo má ukrajinskou uklízečku, jiný učitelku. My máme v Černošicích učitelku původem z Ukrajiny, ale ta nemá v úvazku řešit i tyto problémy. Nicméně dělá to, najednou pracuje dvakrát tolik než normálně a to vede k šílenému přetížení těchto lidí. Můj odhad je, že na průměrné škole chybí tak jeden až jeden a půl úvazku jenom na zvládání této situace.

 

Existují nějaké odhady, kolik ukrajinských dětí by se mohlo zapojit do výuky?

Poslední odhad je, myslím, 125 tisíc. Můj odhad počítá s tím, že tady bude kolem 500 000 Ukrajinců, což je poměrně realistický scénář, a asi 40 procent z nich tvoří děti, tak to může být nějakých 200 tisíc. Část by měla nastoupit do základních škol, mnohem větší problém ale představují mateřské školy. Je to navíc velmi choulostivé téma. Když máte malé děti a už jsou jim tři roky, tak často rodiny potřebují, aby dítě nastoupilo do školky, protože potřebují chodit do práce. A když tady bude velké množství ukrajinských dětí, které budeme přijímat taky, tak najednou se předškolní vzdělání stane nedostupnější. A rodiny to pocítí, protože najednou žena nebude moct nastoupit do práce.

 

To je ale problém dlouhodobý, bez ohledu na Ukrajince...

Přesně tak. Jak vyplynulo z nedávné studie agentury PAQ Research, pokud k 1. září nastoupí do mateřských škol všechny děti uprchlíků z Ukrajiny, mohlo by v pražských mateřských školách chybět 2 300 míst.

 

Co vím od svých známých, tak podobné problémy řeší i se základními školami, například do jedné spádové školy na Praze 5 se hlásilo asi 130 dětí, ale budou tam otvírat jen dvě třídy... a když se k tomu připočtou ještě ukrajinské děti...

Tak to je, tomu čelíme.

 

Koordinace bydlení, práce a školy

Ale co s tím? Zabývá se tím někdo?

Určitě se to řeší, ale je to samozřejmě složité. Nakonec se většina řešení musí odehrát na lokální úrovni, množství záležitostí nejde řešit z pozice ministerstva. Takže to bude muset vyřešit dané město. Centrálně je potřeba řešit určitou koordinaci bydlení, práce a školy. A také zdravotní péči, ta s tím souvisí. Vypadá to, že vláda má v plánu nějak koordinovat aktivity jednotlivých ministerstev v souvislosti s ukrajinskou krizí, což by bylo velmi dobré. Zase se vrátím k Černošicím: jestli máte dimenzovat školu pro 100 dětí, 60 dětí, nebo pro 150 dětí, v tom je opravdu velký rozdíl. Bude se muset přistavit budova nebo udělat nějaké provizorní učebny. Když je ale zřizovatel schopný a vedení školy také, tak si myslím, že to půjde. Učitelé a ředitelé mají chuť pomoci, potřebují ale podporu, zejména finanční prostředky, aby si mohli najmout další zaměstnance, kteří jim se vším pomůžou. Rovněž když bude potřeba zřídit například dodatečnou kontejnerovou učebnu, tak aby to bylo vyřízené za měsíc, za dva a netrvalo to rok.

 

Máte nějakou zpětnou vazbu od učitelů, jak to všechno vnímají?

Většina z nich má z toho vrásky. Často se bojí, že dětí bude ve třídách příliš mnoho a že pak nebudou schopní se jim dostatečně věnovat. Budou určitě potřebovat podporu, protože ukrajinské děti nejenže nemluví česky, ale mají za sebou i určité zážitky. A zatím podle toho, co sledujeme, tak na první pohled to nevypadá, jenže některé věci se mohou projevit až s časovým zpožděním.

 

Když jste už před rokem, během covidu hodnotil současnou situaci, říkal jste, že „učitelé pracují i dvanáct hodin denně a často melou z posledního“. Teď mají učitelé za sebou dva roky pandemie, distanční výuku a do toho přišla ukrajinská krize. Jak se to všechno na nich podepsalo?

Jsou to rány osudu, které moc nepomáhají. Covidová doba byla pro učitele velmi zatěžující. Z našeho šetření vyplynulo, že to učitelé nesli velmi těžce, vlastně i trošku hůř než třeba jiné profese. Myslím, že to je spojené s tím, že je to profese, která je o lidech. Kvůli tomu ji většina dělá a najednou to bylo o počítačích. A teď je tady s válkou na Ukrajině další zátěžová zkouška.

 

Odcházeli kvůli tomu učitelé?

Zatím to vypadalo, že v předchozí covidové době učitelé v nějaké velké míře svou profesi neopouštěli. Stálo za tím možná i to, že učitelská profese je zároveň relativně bezpečná. Když přijde covid, tak spousta podniků zkrachuje nebo má potíže, zatímco školství bude stále potřeba. V něčem to vytváří určitý typ bezpečí, i proto jsme se nedočkali nějakých velkých odchodů. Ale už registruju, že toho má řada lidí dost, takže někteří učitelé nyní mohou skončit.

 

Péče o pohodu učitelů

Přibývá učitelů s psychickými problémy? Depresemi?

Již v loňském průzkumu agentury PAQ Research právě pro naši organizaci Učitel naživo vyšlo, že k tomu mají zvýšené sklony, minimálně po covidové době. Jak to bude dál, se ještě ukáže. Je to téma, které bychom měli začít brát vážně. Přitom to, že nijak zvlášť nepečujeme o pohodu učitelů, není nic nového. Předtím se to ale nepovažovalo za důležité téma, a to i přesto, že jsme měli asi padesát procent učitelů ohrožených syndromem vyhoření. Teď už je potřeba s tím něco dělat, nejen o tom vést debaty.

 

 

Jak by to mělo vypadat?

Není to jednoduché, ale hodně mohou pomoci například podpůrné pozice. Aby veškerá zodpovědnost za řešení složitých situací dětí neležela jen na učitelích, ale měli tam kolegy, o které se mohou opřít, což je školní psycholog, speciální pedagog, logoped, sociální pracovník či sociální pedagog. Psychické problémy dětí po covidu narostly a je potřeba, aby všechno nepadalo jen na hlavu učitele. Jedním z problémů je, že dlouhodobě tady máme školní psychology financované z evropských zdrojů, to znamená, že existuje projekt na rok, dva, tři, ale pak nikdo neví, co bude dál. Ministerstvo nyní chce, aby od roku 2025 tyto finance šly ze systému, to znamená, že škola bude mít jistotu, že na školního psychologa bude mít.

 

Během distanční výuky měli rodiče možnost mnohem více nahlédnout do toho, jak učitelé fungují. Co vím, tak někteří byli nadšení, jiní už tolik ne...

Je to tak, odhalilo se tam úplně všechno. Vztah mezi rodiči a učiteli se proměnil v tom, že učitelé byli do určité míry v době covidu na rodiče odkázaní. Potřebovali, aby je podporovali ve výuce, zvlášť na prvním stupni to bez toho nešlo. Takže se začali víc potřebovat navzájem a tím pádem spolu začali mnohem více komunikovat, víc se o věcech bavit, často si i vyjasňovat, jestli se jim něco líbí, nebo ne. Mnoho rodičů říkalo: Ježišmarja, tolik práce, to bych teda asi nezvládl. A získali před učitelem respekt, protože pochopili, jak složitá a komplikovaná ta profese je. Někdo měl možná opačnou zkušenost, i to se tam vyskytovalo.

 

Dá se tedy shrnout, kolik učitelů a dalších zaměstnanců ve školství chybí?

Pokud jde o učitele, tam je problém regionální a oborový. Určitě se nedá říct, že by šlo o plošný problém. Jednoznačně ale chybí například učitelé informačních technologií nebo fyzikáři a chemikáři. Pak jsou samozřejmě regiony, kde máme problém získat kvalifikované pedagogy, jako například v Ústeckém či Karlovarském kraji. Podpůrných profesí máme stále málo, velký problém jsou školní psychologové. Teď máme školních psychologů a speciálních pedagogů jen okolo tisíce. Myslím si přitom, že bychom potřebovali na průměrnou školu o 300 dětech celý úvazek. Základních a středních škol máme zhruba 5 500, takže ten rozdíl je tam veliký.

 

Co si žádá nejurgentnější řešení?

Přijde mi, že ukrajinská krize odhalila dlouhodobé výzvy, které tady máme. Z mého pohledu jsou tím nejdůležitějším, co ve vzdělávání máme, lidé. Konkrétně jsou to učitelé a ředitelé, potažmo podpůrný personál. Prioritou číslo jedna má být, že tyto lidi podporujeme. To znamená vytváříme jim podmínky, aby mohli být co nejužitečnější dětem.

 

Jaká by měla být ta podpora?

Pokud jde o podpůrné profese, tam je to jasné. Je potřeba jich do škol dostat víc. Pokud jde o učitele, což je alfa a omega celého vzdělávacího systému, tak podle mého jsou důležité zejména dvě věci, které jim nejvíc pomáhají. Zaprvé když dostanou opravdu kvalitní přípravu, když do profese vstupují, a druhou věcí je jejich šéf. To znamená, aby přišli do školy, kde mají šéfa, kterému jde především o to, aby se tam děti učily naplno a s radostí. Aby tam chodily rády a cítily se tam dobře, aby tam jen neseděly a nenudily se, ale opravdu se toho hodně naučily. Přitom ředitel toho může dosáhnout jedině prostřednictvím učitelů. Tím, že jim vytváří takové podmínky, aby mohli spolupracovat, mohli se rozvíjet a mohli zlepšovat svou výuku. Takže kdybych měl vyzdvihnout dvě priority, na které máme zaměřit svou pozornost a které jsou dlouhodobě zásadní a zároveň urgentní, protože tady máme 100, možná až 200 tisíc nových dětí, tak jsou to: zaměřit pozornost na přípravu učitelů a na ředitele škol.



Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement