Dezinformace? Nejvíc věříme tomu, co potvrzuje naše názory

Ještě před pár měsíci to byl covid-19 a očkování, nyní naopak přibývá nepravdivých informací na téma Ukrajina a ukrajinští uprchlíci. Jak poznat takzvané fake news? „Například když vidíme článek, který obsahuje hodně emocionální, někdy až vulgární jazyk nebo se snaží apelovat na emoce, měli bychom se nejdřív nadechnout a říct si, že se nás možná snaží někdo zmanipulovat,“ říká Veronika Víchová z nevládní organizace Evropské hodnoty.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V posledních dnech to dost často vypadá, že se dezinformační skupiny, které se věnovaly covidu a očkování, vcelku rychle přeměnily na šiřitele proruské propagandy ohledně války na Ukrajině. Je to tak?

Do velké míry ano a není to poprvé, co tuto poměrně rychlou změnu vidíme. Podobné to bylo i v době, kdy se dostala do médií kauza Vrbětice (odhalení českých bezpečnostních složek, že do ničivého výbuchu muničního areálu ve Vrběticích v říjnu 2014 byli zapojeni agenti ruské tajné služby – pozn. red.). V té době také velké množství stránek na sociálních sítích i webů, které se předtím věnovaly dominantně očkování a covidu, začalo replikovat nebo psát články inspirované ruskou propagandou nebo ruskými oficiálními vyjádřeními.

 

Co je vlastně cílem dezinformačních kampaní?

V té největší obecnosti je jejich hlavním cílem zaprvé podrývat důvěru v demokratické instituce a zadruhé tříštit a více polarizovat společnost.

 

A pokud jde o Ukrajinu?

Pokud se zaměříme specificky na současnou situaci na Ukrajině, záleží samozřejmě, o jakém mluvíme publiku. Jestliže se bavíme o oficiálních ruských dezinformacích, které směřují buď na ruské, nebo na ukrajinské obyvatelstvo, tak tam je vidět značná snaha demoralizovat Ukrajince a vysvětlovat ruské domácí populaci, že agresorem je Západ, státy NATO nebo západní instituce. Pokud se bavíme o publiku českém, tam konkrétní cíl mnohdy není úplně jasný. Cílem těch dezinformací totiž většinou není lidi přesvědčit o jedné variantě, jedné interpretaci událostí, ale zaplnit informační prostor tolika dezinformacemi, že už je potom mnohem náročnější rozlišit, které informace jsou důvěryhodné a pravdivé a které nejsou. Rovněž tam vidíme velkou snahu obviňovat západní státy z agrese proti Rusku a v současnosti také polarizovat společnost, například tématem ukrajinských uprchlíků.

 

 

Dá se říct, kdo fake news nejčastěji šíří? Jednotliví lidé, nebo za tím stojí určité organizace, hnutí nebo přímo Rusko?

Je to asi kombinace všeho zmíněného. Není to úplně homogenní skupina. Jsou to ruské oficiální kanály, jako je například Sputnik, jsou to jednotlivci, firmy, spolky…

 

Lidem do hlavy nikdo nevidí

Kolik lidí dezinformace šíří záměrně a kolik z naivity?

Úplně přesná data na to bohužel nemáme a do hlavy těm lidem nikdo nevidí. Poměrně zajímavou studii k tomu dělal asi před rokem STEM. Věnoval se přímo motivacím lidí, kteří dezinformace šíří, a vycházelo to zhruba půl na půl. Jedna skupina jsou lidé, kteří mají určitou mediální gramotnost, ale mají nějaké osobní motivace, proč dezinformace šíří, ať už je to za účelem výdělku, nebo to dělají z vlastního přesvědčení. Část jsou pak samozřejmě i lidé, kteří mají mediální gramotnost nižší a nedokážou si uvědomit, že to, co šíří, jsou nepravdy.

 

Dříve se hodně šířily zejména řetězové e-maily seniorům. Cílí dezinformace hlavně na starší lidi? Nebo jinak: kdo nejčastěji dezinformace sdílí, kdo se nejvíce nechává nachytat?

Dezinformační řetězové e-maily dlouhodobě primárně cílí hlavně na seniory. Zejména kvůli tomu, že pokud se bavíme o nějakém online prostředí, tak e-mail je dnes pro ně mnohem přirozenější způsob komunikace než pro mladší generaci. Ta dezinformace spotřebovává spíš na jiných komunikačních platformách či na sociálních sítích. Pokud jde například o vzdělání, nechat se nachytat může i vysokoškolák.

 

Jak velkou mají dezinformace moc? Kolik lidí dezinformacím, hlavně na sociálních sítích, věří?

Zase to závisí na konkrétním tématu. Průzkumů, které se zaměřovaly na to, kolik lidí věří konkrétním dezinformacím, byla celá řada. Některé se týkaly dezinformací například o migraci, jiné o očkování proti koronaviru. Většinou z těch průzkumů vyplynulo, že je to až 40 procent lidí, kteří se skutečně nechali obalamutit. Toto číslo ale samozřejmě roste podle toho, jaké téma je zrovna aktuální.

 

Hodně lidí se poslední dobou chytalo například na smyšlené informace, že si uprchlíci neváží naší pomoci, vyhazují jídlo a podobně. To jsou typově dezinformace, které čtenáře nejvíce „nalákají“?

Určitě. Lidé jsou nejvíc náchylní věřit dezinformacím v situacích, kdy mají sami obavu nebo se jich to nějakým způsobem přímo týká. Stejně jako předtím pandemie, tak teď i uprchlická krize budou mít velký dopad na české občany, takže v tomto ohledu jsou tyto typy dezinformací samozřejmě mnohem populárnější než ty, které se týkají například nějaké vzdálené oblasti.

 

Utvrdit se v názoru

Proč mají lidé tendenci dezinformacím věřit? I víc než tomu, co říká vláda či média?

Lidé mají obecně tendenci nejvíce věřit tomu, co potvrzuje jejich stávající názor nebo vidění světa. Pokud jsou dlouhodobě přesvědčeni například o tom, že se Rusko skutečně snaží chránit svou ruskojazyčnou menšinu na Ukrajině, tak když se objeví dezinformace, která to potvrzuje, vlastně se jen v tomhle svém názoru utvrdí.

 

A že tomu důvěřují víc než informacím ve veřejnoprávních médiích? Bylo to v minulosti stejné?

Myslím, že důvěra v dezinformační weby zatím pořád ještě nedosahuje důvěry, kterou lidé chovají k veřejnoprávním nebo mainstreamovým médiím. Tak úspěšné ty weby ještě nejsou, i když procento lidí, které jim věří, je docela vysoké. Pokud jde o důvěru v informace přicházející od vlády, tam je dlouhodobý faktor ten, že česká vláda, nemyslím ta současná, ale obecně už několik let, má obrovský problém se strategickou komunikací. Například předchozí vláda dlouhodobě nevysvětlovala své kroky, neorganizovala žádné kampaně pro veřejnost, které by vysvětlovaly třeba proticovidová opatření nebo důležitost očkování. Takže ve chvíli, kdy ta komunikace ze strany vlády chybí, tak mají lidé samozřejmě tendenci obracet se k jiným zdrojům, které vakuum vyplňují. Teď se to začíná zlepšovat, ale bude nějakou dobu trvat, než se to napraví.

 

Jak velká je česká dezinformační scéna?

Pokud se podíváme specificky na dezinformační weby, tak těch nejvýraznějších, které publikují skutečně často, je tak 40 až 50. Poměrně hodně jich přibylo se začátkem pandemie, kdy vznikla řada nových projektů specificky zaměřených právě na covid. Pak ale samozřejmě existují ještě různé skupiny a stránky na sociálních sítích nebo na komunikačních platformách, jako jsou WhatsApp či Telegram. A tam se ta čísla úplně jasně říct nedají.

 

Existuje nějaký jednoduchý návod, jak odhalit dezinformační článek?

Některé základní zásady máme. Například když vidíme článek, který obsahuje hodně emocionální, někdy až vulgární jazyk nebo se snaží hodně apelovat na emoce, tak by vždycky první reakce měla být nadechnout se a říct si: Možná se mě tady snaží někdo zmanipulovat, možná to není úplně seriózní. Druhá věc je vždycky se podívat na autora, jestli je vůbec známý, kdo to je, jaké může mít důvody pro publikování takového textu. Jsou ale i další způsoby, například pokud jsou v těch článcích nějaká videa nebo obrázky, tak se dá zpětně dohledat, jestli už se neobjevily někde jinde. Ten nejjednodušší způsob ale je mít vybraná média, která dlouhodobě informují objektivně, jsou důvěryhodná. A vždycky se podívat, co se objevuje právě v nich.

 

Na chvilku zaváhá každý

Už jsme se toho trochu dotkly, ale dá se říct, kolik lidí píše dezinformační články z přesvědčení a kolik pro peníze?

To se úplně jistě říct nedá. Druhou věcí je, že u řady lidí to bude nejspíš kombinace obojího. I člověk, který to dělá z přesvědčení, si může celkem efektivně vydělávat na reklamách.

 

Skutečně se tím dá vydělat?

Určitě. Neřeknu vám teď přesné číslo, ale existují i studie, které hodnotí, kolik zhruba ročně si mohou dezinformační weby na reklamách vydělat. A nejsou to malé položky. Situace se trochu obrací k lepšímu v posledním zhruba roce, kdy se v Česku začaly rozjíždět projekty jako například NELEŽ, které přesvědčují komerční firmy, aby neinzerovaly na dezinformačních webech. Víme o několika případech, kdy majitelé dezinformačních webů mají na své osoby uvalené exekuce a přes tento zdroj financí se je snaží splácet.

 

Stalo se někdy i vám, že jste uvěřila nějaké informaci a následně vyšlo najevo, že jde o fake news?

Určitě. Myslím, že se to stalo někdy v životě snad úplně každému, zvlášť pokud se objeví zpráva, o které si hodně přejete, aby byla pravdivá. To minimálně na chvilku zaváhá úplně každý.

 

Čemu tedy mohou lidé věřit? Jak si mají informace ověřovat?

Je to určitě velmi náročná práce. Trošku se ale vrátím k tomu, co už jsem předtím říkala. Myslím si, že nejjednodušší způsob je, vždycky si tu informaci vyhledat z vícero zdrojů a dívat se na média, která jsou ověřená, u kterých je transparentní financování a transparentní autor. Nejjednodušší je potom obracet se například na veřejnoprávní média, která mají nějaký kodex, který musí dodržovat.

 

Co by měla dělat vláda? Jak se dá s dezinformacemi bojovat? Mohou pomoct i ověřená média a školy?

Všechno, co jste zmínila. Dezinformace jsou velmi komplexní fenomén, který se projevuje v mnoha oblastech života a z mnoha států, které jsou v boji s dezinformacemi nejúspěšnější, víme, že je potřeba k němu přistupovat stejně komplexně. To znamená od výuky mediální gramotnosti na školách nebo i pro starší generace přes kvalitní nezávislá média až po strategickou komunikaci státu a státních institucí, které musí působit důvěryhodně a občanům vysvětlovat, co se děje.

 

Jaké státy jsou v boji s dezinformace nejúspěšnější?

Například státy Pobaltí, které zároveň s ruskými a proruskými dezinformacemi bojují poměrně intenzivně. Nebo potom státy jako Švédsko nebo Finsko, které jsou zase hodně silné ve vzdělávání a ve strategické komunikaci vůči občanům.

 

Očekáváte, že se situace, pokud jde o dezinformace, v Česku ještě vyhrotí?

Už teď vidíme, že začínají být mnohem intenzivnější zejména dezinformační kampaně zaměřené na ukrajinské uprchlíky. Češi budou pravděpodobně zažívat čím dál tím větší diskomfort, ať už kvůli tomu, že uprchlíků bude přibývat, nebo kvůli nárůstu cen pohonných hmot. A to jsou právě témata, která slouží dezinformátorům úplně nejlépe, protože pomáhají polarizovat společnost.

 

Jak moc pomáhá dezinformace vyvracet? Někteří lidé jsou o své pravdě přesvědčení a nic s nimi nehne...

Smysl to má. Samozřejmě není to kouzelná hůlka, kterou mávneme a všechno bude v pořádku. Nicméně zvlášť proto, že těch informací je kolem nás opravdu mnoho, je hrozně důležité, aby člověk viděl nejen dezinformace, ale i fakta, která je vyvracejí. Nemám přesná čísla, ale myslím, že těch opravdu zatvrzele přesvědčených lidí je ve skutečnosti mnohem méně, než jak to působí například na sociálních sítích. Tam je to taková hodně hlasitá menšina, nicméně mnohem větší podíl lidí je spíš na vážkách, nerozhodnutých, nejistých. A to je ta cílová skupina, na kterou se my snažíme působit.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama