Malý syn mi dal kázání, jak se chovat k seniorům

Kateřina Jirglová je vystudovaná inženýrka, která řadu let připravovala školení pro zaměstnance banky. Její budoucí manžel Tomáš ji ale nadchl pro mezigenerační programy a od roku 2018 Kateřina vede Mezi námi, což je největší nezisková organizace v Česku, která organizuje společné aktivity pro tisíce dětí a seniorů po celé republice. Během jejich programů nikdo neřeší, že jednomu je pět a druhému pětaosmdesát.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Prý vám na začátku syn radil, co potřebují senioři?

Před lety chodil do firemní školky a zrovna měli olympiádu. Zajímalo mě, kdo vyhrál, a on mi řekl: „Mami, o to přeci vůbec nešlo! Hlavně, že jsme byli spolu!“ a pak mi podrobně vylíčil, že šli navštívit seniory do nedalekého domova důchodců a jak se na ně má mluvit. „To musíš pomalu a nahlas!“ Měl prostě pocit, že vůbec netuším, jak se chovat ke starším lidem.

 

Proč ho to tak zaujalo?

Do té doby neznal nikoho, komu je přes osmdesát. Tedy znal… ale jeho prababička na tom byla ještě zdravotně celkem dobře, a babička a děda byli aktivní. Moje i Tomášovy děti chodily do stejné firemní školky, kde měly pravidelné aktivity se seniory. Moc se nám s manželem líbilo, jak je tenhle program ovlivnil. V roce 2013 Tomáš založil neziskovku Mezi námi, kterou od roku 2018 vedu. Začínali jsme v Praze, ale postupně se nám podařilo vytvořit síť poboček po celé republice.

 

Co bylo nejtěžší prolomit?

Na každém místě je to trochu jiné, ale většinou není obtížné nadchnout vedení školky ani domova seniorů. Spíš mě někdy překvapí, že největší problém jsou rodiče dětí, protože se děsí: „A co když v tom důchoďáku něco chytnou?!“ Tyhle předsudky vychází z neznalosti prostředí. Když se řekne „domov důchodců“, hodně lidí si představí ponurý dům. My jim vysvětlujeme, že by možná byli dost překvapení, kolik je tam zajímavých akcí. Od koncertů přes divadelní představení až po aktivity s dětmi. Někde naopak fungují rodiče skvěle od první chvíle a naše programy všemožně podporují. A je moc fajn sledovat, když se děti nahrnou do místnosti a ukazují rodičům: „Támhle je moje babička!“

 

 

BEZ PŘEDSUDKŮ

Zní to hodně přirozeně, ale dětem asi chvíli trvá, než si v novém prostředí zvyknou, ne?

Před první návštěvou domova důchodců si s nimi povídáme. Chceme, aby věděly, co je to za místo, proč tam jsou senioři a jak se k nim chovat. Pro spoustu dětí je to totiž vůbec poprvé, kdy se setkají s někým starším, kdo je na vozíčku nebo používá chodítko. Samozřejmě, že se musí nejdřív rozkoukat, ale ten školkový věk je skvělý, protože děti jsou hodně bezprostřední. Nemají vůbec žádné předsudky ani ostych. Řeknou třeba: „Fuuuj, tady to smrdí!“ a vzápětí „Jééé, ty máš krásný korále!“

 

Musíte je i trochu „krotit“?

To je právě hodně zajímavé, že stačí pár setkání a vzájemně se na sebe nějak naladí. Děti totiž pochopí, že musí trošku zpomalit, a naopak senioři trošku zrychlit. Někdy je naše koordinátorka rozdělí do dvojic, ale mnohdy to ani není potřeba, protože si samy najdou svého parťáka. Prostě přirozeně vycítí, kdo má podobnou náturu. Asi jako když jdete na školení, nikoho tam neznáte, ale od první chvíle odhadnete, s kým vám bude dobře.

 

JINÉ TEMPO

Co společně podnikají?

Máme pro ně spoustu aktivit, kde společně tvoří, malují, kreslí, staví z lega nebo si vypráví příběhy. Vždycky jde o to, aby se od sebe něco navzájem naučili. Třeba dítě ještě neumí rovně ustřihnout papír a senior už nemá sílu otevřít tubu s barvou. V tu chvíli nikdo neřeší, jestli jsou mu tři, nebo osmdesát. Vzájemně si pomáhají, a to je jeden z největších benefitů, které vnímám, když vidím ty naše dvojice. Pro seniory jsou pravidelná setkání dobrou vzpruhou. Pro děti je to zase dobré vybočení z rodičovského tempa, kdy se pořád spěchá. Rychle nasnídat, rychle do školy, rychle napsat úkoly. V domově pro seniory je úplně jiné tempo. Tam na sebe všichni mají čas a nikdo najednou nespěchá.

 

Jak děti zvládají, když jejich starší kamarád už nemá tolik sil?

Pro nás je důležité hodně vysvětlovat. Co se jim líbilo nebo co je překvapilo. Zkrátka, aby vnímaly, že se mohou zeptat, když něčemu nerozumí. Před pár týdny jsme měli akci v jednom domově, kam děti průběžně chodily několik měsíců. Byly zvyklé, že si s nimi senioři hráli nebo společně tvořili. Koncem roku jim děti chtěly dát obrázky s vánočním motivem. Jenže někteří senioři už na tom byli zdravotně hůř. Pro děti to byl trochu šok, když najednou viděly někoho, koho znaly jako vitálního, že už jen leží na posteli. Pohladily je po ruce a vnímaly, jak je to důležité. Být takhle spolu.

 

Asi se nevyhnete diskusi o smrti…

Zrovna nedávno jsme měli jedno setkání, kam děti nesly dárky a jedna holčička se až na místě dozvěděla, že „její“ babička zemřela. Bylo to hodně emotivní, ale zároveň to byla dobrá příležitost otevřít téma smrti. Děti tohle téma fascinuje, vyptávají se a je dobře, když vědí, že to není tabu.

 

POHÁDKOVÉ ČTENÍ

Původně jste měli jeden program založený na vzájemné spolupráci, ale postupně přidáváte další. O co jde?

Od roku 2015 máme Klub pohádkových čtecích babiček a dědečků a vedeme program Přečti, který spočívá v tom, že senioři chodí jednou týdně číst pohádky do školky, kterou mají poblíž bydliště. Každý z našich dobrovolníků má trochu jiný styl, ale co mají společného, že je baví vyprávění příběhů a diskuse s dětmi. Někdy je opravdu musí i „krotit“. Jedna naše pohádková babička říkala, že pokaždé, když vejde do třídy, tak jí chce každé z dětí vyprávět, co zažilo v uplynulém týdnu. A tak chodí do školky dřív, aby si vyslechla všechny historky.

 

Většina vašich aktivit funguje díky podpoře radnic. Nedublují se jednotlivé programy?

Když začínáme novou spolupráci, vždycky se ptáme, co je v konkrétním městě pro seniory. Dost často nám radní říkají, že organizují pravidelné akce, ale málokdy je to něco, co se dá nazvat mezigeneračním setkáním. Většinou to vymyslel někdo „od stolu“, kdo se ani nezeptal, co by starší generaci bavilo. Navaří jim kafe, nakoupí sušenky a pustí film pro pamětníky… My se snažíme, aby všechny naše programy byly podle toho, co baví obě generace. A taky motivujeme seniory, aby sami iniciovali něco nového. Vloni jedna naše pohádková čtecí babička, která řadu let pracovala jako průvodkyně, navrhla, že když kvůli pandemickým opatřením nemůže číst dětem ve školce, tak spolu půjdou ven. Prošly centrum Prahy a dozvěděly se spoustu zajímavostí o historii.

 

ZBYTEČNÁ LÍTOST

Jak se vám daří shánět finance na všechny vaše programy?

Snažíme se oslovovat sponzory, o kterých předpokládáme, že by je mezigenerační téma mohlo zajímat. Těžko se můžeme srovnávat se sportovním klubem, který nabídne obří reklamní plochu na stadionu. Naštěstí už ale nejsme v pozici, že jen prosíme o peníze. Do našich programů se zapojilo deset tisíc dětí a seniorů, máme pravidelné aktivity ve 160 školkách a domovech pro seniory. Získali jsme akreditaci od ministerstva školství, takže učíme pedagogy, jak vést mezigenerační aktivity. Díky tomu všemu už nás radnice berou jako rovnocenné partnery, kteří koordinují dlouhodobé projekty. Leckdy ale podporují jen určitou část našeho rozpočtu, takže sice můžeme nakoupit výtvarné potřeby, ale těžko sháníme finance na koordinátory v regionech.

 

Během pandemie se začalo mnohem víc mluvit o seniorech, kteří se cítí osaměle. Máte stejnou zkušenost i u vás?

Senioři jsou najednou zajímavé téma pro politiky. Apelují na veřejnost, že je třeba nejstarší generaci ochránit. A mnohdy to jde až do extrému, že uměle navozují pocit lítosti vůči seniorům, jenže oni o to třeba ani nestojí! My jsme během pandemie téměř vůbec nemuseli měnit program našich aktivit, a to díky tomu, že jsme spoléhali na to, že senioři mají přece svoji vlastní zodpovědnost. Jasně, někdo má zdravotní komplikace, tak raději zůstal doma, ale celkově převládala chuť něco společně podniknout. Většina našich dobrovolníků říkala: „Nechceme sedět doma a přežívat!“

 

Možná je právě teď šance na změnu, aby se nejstarší generace představila trochu jinak?

Před pandemií se o domovech důchodců skoro nemluvilo. A pak ze dne na den bylo zpravodajství plné příběhů o izolovaných seniorech. Myslím, že je důležité, aby nejen děti, ale i dospělí věděli, že život v domově důchodců nemusí být smutný. Přijde mi, že naše programy fungují i jako prevence, aby se v budoucnu děti nebály, když uslyší o domově pro seniory. Budou si pamatovat, že tam chodily za tím svým „dědou“ nebo „babičkou“ a bylo to fajn.

 

AŽ BUDU VELKÁ

Vaše neziskovka je zapojená do projektu ROCHIL, kde sdílíte zkušenosti s podobnými organizacemi ze čtyř evropských zemí. Co jste zjistila o aktivitách v zahraničí?

Je to hodně zajímavé srovnání, protože najednou vidíme, jak se například v Polsku nebo v Lotyšsku snaží o podobné programy, jako máme my, ale zatím to zvládají jen na lokální úrovni. Organizují třeba mezigenerační setkání v jednom městě nebo regionu. A dost obdivují, že fungujeme po celé republice. Pro nás je zase zajímavé dozvědět se o příkladech dobré praxe v cizině. Vloni jsme navštívili polské město Piotrków Trybunalski, kde jsme viděli jejich mezigenerační aktivity. Zaujalo nás, že součástí radnice je takzvaná rada starších, která sice nemá hlasovací právo, ale funguje jako poradní sbor seniorů. Takže když radnice řeší například výstavbu nového bloku domů nebo opravu nádraží, tak musí zohledňovat potřeby seniorů. V tomhle směru máme v Česku ještě co dohánět.

 

Za vznik neziskovky může vaše dětská „smečka“, která už je teď v pubertě. Ještě pořád je baví chodit mezi starší lidi?

Myslím, že jsou za to hrozně rádi. Sice už se se seniory nevídají tak často, jako když chodili do školky, ale vždycky když máme větší akci, jdou nám pomáhat. Nejlepší plán má naše dcera, která mi říká: „Mami, až nebudeš ředitelka, tak to budu dělat já!“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement