První skok po zranění? Velký strach, ale pak to ze mě spadlo

Pro skoky na lyžích se rozhodl už v pěti letech. Když byl malý, tak se vůbec nebál. Skočil, spadl, zvedl se a šel zase skákat dál. Odhodlání a vůle mu i nadále zůstaly. „Když člověk spadne úplně na dno, tak už se má od čeho odrazit,“ říká Roman Koudelka, nejlepší český skokan na lyžích, který v únoru podstoupil operaci kolene a teprve v prosinci se vrátil do závodů.

Letos v únoru jste absolvoval operaci poraněného kolene, jak se vám podařil návrat do tréninku? Co pro vás bylo nejtěžší?

Musel jsem na sobě hodně makat, ale to mi úplně nevadilo. Nejtěžší bylo čekání na první skok po zranění. To bylo hrozně dlouhé. Ze začátku jsem to snášel líp, tehdy jsem ještě nemohl dělat pořádně ani dřepy nebo nějaké výskoky. Jenže pak jsem se neustále zlepšoval, a když už jsem cítil, že bych si chtěl skočit, tak jsem musel ještě nějaký měsíc a půl počkat. To bylo nejtěžší, hlavně pro moji psychiku. Skokan po zranění vždycky chce mít už ten první skok za sebou.

 

A kdy přišel ten první skok?

Asi v půlce října. Bylo to v Planici ve Slovinsku, kde jsem strávil skoro čtyři a půl měsíce. Sice na menším můstku a musím říct, že strach tam byl velký, ale zas jakmile jsem skočil, tak to ze mě spadlo a měl jsem z toho obrovskou radost. Zároveň jsem se hned těšil, až půjdu na další skok a uvidím, jak se budu zlepšovat.

 

Absolvoval jste opravdu dlouhou rehabilitaci, která trvala devět měsíců, jak velký je to pro sportovce výpadek?

Kdybych byl vytrvalostní sportovec, běžec na lyžích nebo něco podobného, tak je to obrovské minus, ale u skoků na lyžích je to jiné. Dynamika, výskoky, síla v nohou, to se dá i během rehabilitace trénovat a dají se tam dělat velké pokroky. Minus spíš bylo, že skokan nestojí na lyžích a neskáče. Nicméně u skoků na lyžích je to trošku jiné v tom, že skokan může přijít i po půl roce, po roce a stačí mu třeba měsíc trénovat a může se do toho dostat. Na to jsem spoléhal a na to jsem se hrozně těšil.

 

 

Zrovna kolena dostávají při skocích asi docela zabrat, ne?

Je to tak. První skok jsem udělal někdy osm měsíců po operaci, přitom normálně se podobná zranění léčí i dvanáct až patnáct měsíců. Tvrdá rehabilitace i nějaké injekce od pana doktora Staši, který mě operoval, to trošku urychlily. Ale kladl mi na srdce, aby to všechno správně srostlo, že je potřeba opravdu těch devět deset měsíců. Takže musím být obezřetný. Když jsme třeba skákali během tréninku dopoledne i odpoledne a čtyři dny v kuse, tak pátý trénink už mě ta noha začala hodně bolet a musel jsem trochu vypustit. Chce to opravdu poslouchat své tělo a nesnažit se všechno dohnat najednou.

 

Hnací motor

Co vás během tak dlouhého výpadku drželo nad vodou? Dávalo vám sílu?

Hodně mě podpořila moje rodina, bez ní by to asi nešlo. Manželka dokonce říkala, že nechce, abych skončil, že si nedovede představit, že bych měl být furt doma a že už by se na mě nedívali v televizi. Takže to mě hodně motivovalo, chtěl jsem, aby mě zase viděli na můstku a v televizi, jak se směju do kamery a jsem šťastný. To byl pro mě ten největší hnací motor, abych na sobě dál makal.

 

Kariéra sportovce probíhá často stylem „nahoru dolů“. I vy za sebou máte několik hrozivých pádů a zranění. Jak velký vliv to má na vaši psychiku?

Mělo to obrovský vliv. Naučil jsem se ale jednu věc. Když člověk spadne úplně na dno, tak už se má od čeho odrazit. A to je to, co mě strašně baví. Překonávat překážky. Takže to mě motivuje. Třeba vždycky u prvního skoku po zranění jsem se bál, ale hned jsem se rozjel, na nic jsem nečekal a už jsem to chtěl mít za sebou. Věděl jsem, že to zvládnu, ale musel jsem ten strach v sobě překonat. Baví mě výzvy, mám je rád. Když se to pak povede, tak to ze mě všechno spadne. Tak to bylo i teď.

 

V minulosti jste zvažoval ukončení kariéry, i tehdy vám to rozmluvila manželka. Jste za to rád?

Určitě. Ale nečekal jsem, že mi to bude až tak rozmlouvat. V tu chvíli jsem byl opravdu na dně, nic mě nebavilo, byla to minulá olympijská sezona, které jsem obětoval úplně všechno. Jenže výsledky se nedostavily a já byl ze všeho v depresi. Rodiče nám tehdy pohlídali staršího syna, mladší ještě nebyl na světě. Šli jsme s manželkou do hospody a tam jsme to rozebírali u piva. Já jsem jí říkal, že bych chtěl skončit, a ona začala brečet, že takhle teda rozhodně ne a že si myslí, že ještě nenastal čas, abych pověsil lyže na hřebík. Vlastně kvůli této větě jsem se rozhodl, že budu dál pokračovat. A nastavili jsme si jasná pravidla. Říkal jsem jí, že budu mít na rodinu méně času, manželka ale odpověděla, že do toho jde se mnou. Pak jsem byl celkově pátý na Turné čtyř můstků a po sezoně jsme odjeli na dovolenou, takže jsem jí mohl podporu nějakým způsobem vrátit.

 

Nabrat čerstvou sílu

Jak vypadá váš tréninkový den? Jak je náročný?

Většinou vstávám ráno kolem šesté. Záleží na tom, kdy mě vzbudí mladší syn. Hned ráno jdu cvičit, protahuju se a dělám různé posilovací cviky na vnitřní svalstvo. Pak si dám studenou sprchu, nasnídám se a většinou jedu na trénink. Tady v Lomnici (nad Popelkou) máme posilovnu pro skokany, což je super, že i v té covidové době jsem si tam mohl sám chodit. Tam absolvuju asi dvouhodinový trénink a odpoledne už mívám většinou volné. To se věnuju rodině. Někdy bych si nejradši po náročném tréninku po obědě lehnul, ale zas na druhou stranu s dětmi netrávím tolik času, když jsem pořád pryč, tak se snažím užít každou chvíli. Většinou celé odpoledne trávím venku a snažím se nemyslet vůbec na skoky.

 

 

A když jste byl teď ve Slovinsku?

Tam to bylo trošku náročnější. Ze začátku jsem měl dvakrát denně tréninky i rehabilitace, dopoledne i odpoledne. Od pondělí do soboty. Nejdřív mě to strašně bavilo, protože už jsem mohl najednou něco dělat, třeba i se proběhnout, i když běh zrovna nevyhledávám. Ale pak právě nastal ten čas, kdy jsem si myslel, že už jsem na můstek připravený, ale koleno ještě úplně stoprocentní nebylo. A to už mě pak úplně nebavilo, bylo to takové přemáhání. Ale vrátil jsem se na čtrnáct dní domů, nabral jsem čerstvou sílu a zas jsem se s chutí vrátil do tréninku.

 

Jak moc si musíte hlídat váhu a stravu?

Já jsem si ji hlídal už od malička, od nějakých čtrnácti patnácti let. Takže už mám naučené určité stravovací návyky. Letos nám ale přišel nový trenér (reprezentačních skokanů) Vasja Bajc, který po nás chtěl, abychom měli ještě méně kilo, takže jsem musel ještě nějaká čtyři kila shodit.

 

Kolik teď máte?

Teď nějakých 53,5 kila, to jsem měl naposledy asi ve dvanácti letech, ale nevadí mi to. Už jsem od malička zvyklý mít určitý stravovací režim. Problém trošku nastal, když jsme to zkoušeli v minulých letech, protože skokan, když nemá tu váhu, kterou by měl mít, tak musí mít kratší lyže. A to mně vůbec nevyhovovalo. Kdežto teď Vasja Bajc ty lyže trošku víc vyvážil a najednou si to všechno sedlo a začalo to fungovat.

 

Jsem hodně pověrčivý

Takže třeba vepřo knedlo zelo si nedáte?

Dám. Já jsem typ člověka, který jí všechno, ale jím málo. Někdy je to těžké, když jsem doma a manželka se snaží, aby děti večer jedly, přitom já už tu večeři úplně moc nejím, takže je těžké je přesvědčit, když taťka taky nejí. Ale i knedlík si občas dám, i když menší množství.

 

Máte před závodem nějaký rituál?

Já jsem hodně pověrčivý, takže mám rituálů hodně. Třeba většinou to mám tak, že si zavazuju pravou skokanskou botu dřív než levou, to samé při nazouvání lyží, nejdřív pravou, pak levou. Nejsem ale ten typ člověka, který když něco neudělá, nebo udělá jinak, tak se z toho hroutí. Jenom se snažím hledat ty věci, které mi dělají dobře a pomáhají mi. A když se to pak ještě sejde, že mi závod vyjde, tak se těch věcí snažím držet.

 

Co je na skoku na lyžích nejtěžší? Co hraje největší roli?

Asi psychika. Skokan může mít natrénováno, kolik chce, může být perfektně připravený, ale když ten moment nezvládne v hlavě, tak je to strašně těžké. To je asi ve většině sportů, ale u nás navíc opravdu rozhoduje ta desetina sekundy při odrazu. Tam se musí v jeden moment všechno udělat správně. Kdybych byl třeba běžec na lyžích a někde zaspal na startu, tak to ještě můžu dohnat, ale na můstku to tak není.

 

Je to nebezpečný sport?

Dřív určitě. Ale teď myslím, že ne. Už se nejezdí tak rychle na nájezdech, už se nelítá tak vysoko. Samozřejmě pro laiky to vypadá nebezpečně, ale ten skokan to dělá od malička, takže když mu vyloženě neselže vybavení nebo nefoukne špatný vítr, tak si myslím, že už to nebezpečný sport není. Taky už je tam minimum zranění. Když se koukám třeba na sjezdy na lyžích, to mi přijde o dost nebezpečnější.

 

Jak jste se vlastně ke skokům dostal?

Začalo to tím, že jsem byl hyperaktivní dítě, které nikde neposedělo a všude poskakovalo. Když už to rodiče nemohli vydržet, tak řekli, že bych si měl vybrat nějaký sport. Bylo mi tehdy asi pět let a rozhodl jsem se pro skoky, ani nevím, z jakého důvodu. Můj dědeček dřív skákal, tak možná proto mě to k tomu táhlo. Ale děda mě k ničemu nepřesvědčoval. Velká výhoda byla, že tady v Lomnici je perfektní areál a skvělé zázemí pro děti.

 

Jak bylo těžké poprvé skočit? Překonat strach?

Když jsem byl malý, tak jsem se vůbec nebál. Mně to bylo všechno úplně jedno. Byl jsem natěšené šťastné dítě, a když jsem spadl, zvedl jsem se a šel jsem na další skok. Měli jsme tady takovou super partu, asi osm kluků a tam se nebál nikdo.

 

Letošní sezona je olympijská. Doufáte, že olympiáda klapne? Nebo nad tím radši zatím nepřemýšlíte?

Nepřemýšlím. Já jsem se teď i kvůli tomu zranění naučil zbytečně se neupínat na něco, co ještě není. Všechno je to vrtkavé a stát se může cokoli. Takže musím poslouchat koleno a snažím se postupovat opravdu krok za krokem, mně nic jiného nezbývá. A až jestli se dostanu na olympiádu a budu tam, tak pak o ní určitě už budu přemýšlet. V tuhle chvíli pro mě nemá cenu zabývat se něčím, co ještě není.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama