Chci dětem ukázat, že i přes nelehké dětství můžeme bojovat za své sny

Zažil krušné dětství, hádky a násilí. Pak začal Tomáš Slavata sportovat a stal se úspěšným terénním triatlonistou. Negativní zkušenosti se snažil přeměnit v něco pozitivního, pořádá sportovní akce pro děti z domovů i běžných rodin. „Když v šesti letech vidíte, jak vám někdo zmlátí mámu a vy s tím nemůžete nic udělat, musíte s tou bezmocí pracovat. Já jsem si možná v sobě našel mechanismus, aby mě to netrápilo, nestahovalo a abych nešel ve stejných stopách jako moje rodina,“ říká filantrop a triatlonista, který si vzal do péče své dva synovce z dětského domova a nyní vychovává kromě vlastní dcery jako náhradní táta ještě další tři kluky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Pořádáte sportovní akce pro děti, jak vaše aktivity narušil koronavirus?

Prostřednictvím sportovních akcí, jako je Slavata Triatlon Tour, což je série triatlonových závodů, Dětská atletická liga, ale i díky kempům pro děti se snažím propojovat světy dětí, těch z dětských domovů, ze sociálně slabšího prostředí i z běžných rodin, a dát možnost všem bez rozdílu. V rámci Slavata Triatlon Tour funguje rovněž i bezplatná půjčovna kol a vybavení tak, aby žádné z dětí nebylo znevýhodněno. Pomocí závodu chci vždy vytvořit podobný moment, jaký jsem zažil já jako kluk v době, kdy se pro mě sport stal únikem a oporou v životě, který jsem chtěl vybojovat. Když je sezona v plném proudu a nevstoupí do toho pandemie, tak realizujeme přes 80 akcí pro děti ročně, od jara do podzimu.

 

A když přišla pandemie?

Koronavirus sice narušil vše, co jsme plánovali, ale bylo důležité se zachovat flexibilně, abychom pomáhali i nadále. Proto jsme všechny peníze přesměrovali na pomoc s pandemií a začali zásobovat zasažené subjekty.

 

Komu jste začali pomáhat?

Už od úvodu pandemie jsme rozváželi dezinfekci, respirátory i další pomoc do asi 162 dětských domovů. Pak jsme díky přátelům, kteří měli výrobnu dezinfekce, dokázali dostat ještě asi 17 tisíc litrů této šetrné dezinfekce s panthenolem do Alzheimer center a domovů pro seniory. S domovy seniorů nám přitom pomáhali lidé z Harley-Davidson, kteří pomoc rozváželi na motorkách.

 

 

Co chcete, aby si děti z akcí, které pořádáte, odnesly? Daří se to?

Dětem je důležité dát něco hmatatelného, něco, o co se mohou opřít. O vlastní radost, úspěch i nezdar. To, co nás utváří, jsou zážitky, a to je to, co se snažím skrze ty akce dát. Ale hlavně i pocit, že ten závod a já jsme tam pro ně a že může vyhrát každý. Mně život zachránil jeden moment, který mě přiměl k tomu, abych na sebe upozorňoval sportem a tím, co mohu dokázat. To chci předat dál. Jestli se to daří, je vždy velkou otázkou. Ale za ty roky mi píšou děti, které třeba na mé tour vyhrály své první kolo či sportovní vybavení a teď se tomu sportu věnují naplno, nebo jim to ukázalo směr tak jako mně. Jsem jen malým článkem v jejich životě, ale mohu jim předat své maximum a ten jeden moment v životě. Musíme těm dětem ukázat pevný vzor a to, že i přes nelehké dětství můžeme bojovat za své sny.

 

 

Závody s tramvajemi

Říkáte jeden moment, jaký moment to byl?

Když jsem byl malý, vyrůstal jsem na Malostranském náměstí a vždycky jsem mezi Hellichovkou a náměstím závodil s tramvajemi. Tehdy jsem chodil do třetí třídy a jednou se stalo, že z tramvaje vystoupil pán, který mě sledoval, a pochválil mě. Od té doby jsem hrozně moc toužil po nějaké další pochvale.

 

Jaké vlastně bylo vaše dětství? Vyrůstal jste v podstatě se dvěma sestrami, je to tak?

Je to tak, mé dvě sestry nesly mnohem větší břímě než já sám a byly tu pro mě. Snažily se mě chránit před realitou naší rodiny, ale bohužel nejstarší ségra Monča otěhotněla už v patnácti letech a tehdy začal ten kolotoč. Máma jí řekla – Nepůjdeš na potrat – a to byl začátek konce... Byly doby, kdy jsem se snažil na to všechno, co se tehdy dělo, nemyslet či nevzpomínat, chtěl jsem jednoduše utéct před tou bolestí a bezmocí. Postupem času, kdy i má zlost vůči mámě ustoupila, což bylo v době, kdy jsem začal vychovávat děti mé sestry, jsem si uvědomil, že každý dává své maximum. I moje máma, která se snažila. Díky ní a realitě, kterou přede mě postavila, jsem tam, kde jsem. A našel jsem pokoru a pochopení, možná klid. Přijal jsem tu bolest a naučil jsem se ji přetvářet na energii, se kterou se snažím měnit svět kolem sebe. Nejstarší ségra tu byla pro nás a jsem přesvědčen o tom, že jsem jí to jako mladší brácha dlužil, abych se teď postaral o její děti bez ohledu na to, jak se zachovala.

 

 

Vaše sestra tedy porodila a hned se dětí vzdala?

Ne. Míra, který se narodil v roce 1989, nějakou dobu bydlel s námi na Malé Straně. Pak si pamatuju, že je máma vyhodila, bydleli u kamarádky. Mirek pak skončil v kojeneckém ústavu, protože se o něj nikdo z naší rodiny nepostaral a Monča to podle mého nezvládala. Když se o dva roky později narodil Lukáš, tak šel rovnou do kojeneckého ústavu, a pak do dětského domova. Pak měla ségra ještě jednou dítě, tam naštěstí tenkrát podepsala, že dítě mohlo jít rovnou k adopci. Ségra sama, když se o tom bavíme, říká, že si přes osm let svého života prostě nepamatuje. Byla neustále pod návykovými látkami, živila se prostitucí. Mně bylo devět, když se narodil Míra a už si ho matně pamatuju. Vím, že jsme za ním jezdili do kojeneckého ústavu na Zbraslav, pak najednou ty děti zmizely, pak se zase někde objevily.

 

Boj o kluky

Jak vás napadlo vzít si vaše synovce do péče?

Začal jsem za nimi jezdit ve svých šestnácti letech v roce 1996. Tehdy jim bylo šest a osm let. Nechtěl jsem, aby cítili stejnou bezmoc jako kdysi já, a chtěl jsem tam být pro ně. Rozhodnutí kluky opravdu vybojovat přišlo v osmnácti letech, kdy jsem měl těžký úraz páteře a musel jsem podstoupit operaci zad, abych se vrátil zpět na nohy. V nemocnici jsem si uvědomil, jak moc jsou pro mě synovci důležití, a hlavně kdyby se mi něco stalo, pak bych tu pro ně nemohl být. Proto jsem si o ně v devatenácti letech zažádal a podstoupil psychotesty včetně všech úkonů pro jejich získání.

 

 

Jak to dopadlo?

Kluky jsem získal po dvou letech od žádosti z roku 1999. Pro mě bylo důležité zbořit předsudky, které jsem si nesl ze své rodiny, a tu dobu, po kterou jsem o děti bojoval, vnímám jako důležitou. Nebylo to pouhé platonické rozhodnutí. Úřady tehdy vůbec nevěřily, a je to pochopitelné, že já z takovéhle rodiny bych si mohl vzít a vychovat dvě děti. Musel jsem tu důvěru získat zpátky. Vybojoval jsem to pro ségru, pro kluky i pro sebe. Ti kluci ze mě udělali to, čím jsem. A nakonec jsem nezůstal jen u nich, od té doby jsme už dali domov dalším třem chlapcům.

 

Žijí synovci s vámi, jste s nimi v kontaktu?

Kluci jsou už velký – 32 a 30 let. Jsem v kontaktu pouze s Mirkem, s tím starším a máme krásný vztah, bohužel Lukáš si od svých devatenácti let šel svou cestou a měl problémy se zákonem, tak se nevídáme. Sám nás odstřihnul. Bylo to pro mě velmi těžké, ale každý jsme dostali stejnou šanci a každý jsme se s tím museli nějak vyrovnat.

 

Vzhledem k tomu, jaké bylo vaše dětství, zanechalo to na vás nějaké následky?

Zpětně se na to nedívám tak, že bych si nesl nějaké trauma. Ano, jsou věci, které mě trápí. Například když si představíte, že v šesti letech vidíte, jak vám někdo zmlátí mámu a vy s tím nemůžete nic udělat a musíte s tou bezmocí do budoucna nějakým způsobem pracovat. Ale já jsem si možná v sobě našel nějaký mechanismus, aby mě to všechno netrápilo, nestahovalo a abych nešel ve stejných stopách jako moje rodina. Snažil jsem se přeměnit tyto negativní zkušenosti v něco pozitivního. Právě proto jsem tak hrozně aktivní, čím víc jsem v zápřahu, tím víc mám pocit, že má můj život nějaký smysl. Já to potřebuju dělat i kvůli sobě, zachraňuje to i mě samotného. Takže dalo mi to i sílu měnit věci a dotahovat je do konce. Houževnatost bojovat až do posledních sil. Byl jsem svědkem chyb dospělých, kteří mi dali tu možnost skrze ně se poučit a snažit se ty chyby neopakovat.

 

Facka, kvůli které jsem odešel z domu

Co bylo tehdy asi nejhorší?

To, co je pro mě nejhorší, a to, s čím se nedokážu vnitřně srovnat, je situace, kdy mi bylo asi sedmnáct nebo osmnáct let a máma byla hodně agresivní a opilá. Snažil jsem se ji uklidnit, ale neustále přicházely útoky. Já jsem měl tehdy malého bráchu, máma otěhotněla ještě v pětačtyřiceti letech a Fandovi byly asi dva tři roky. A ona vždycky, když se opila, tak měla tendence ho někam tahat. Já jsem ji chtěl udržet doma, aby si lehla a vyspala se. Volal jsem i záchranku, jestli by ji neodvezli na záchytku. Snažil jsem se ji držet v posteli, ale ona vždycky vstala a začala mě mlátit. Najednou jsem to v sobě už nedokázal udržet a dal jsem jí facku. Uhodil jsem ženu a svou mámu. Byl to pro mě impulz, že musím odejít a že už nedokážu víc za tu rodinu bojovat. Je to pro mě vnitřní selhání a možná i ten hlavní důvod, proč nechci zklamat jako člověk, protože jsem už zklamal.

 

Co se tehdy u vás doma dělo?

Máma své problémy hodně utápěla v alkoholu. Byla šestkrát vdaná, šestkrát rozvedená, každý máme jiného tátu. Její máma, moje babička, jí zemřela, když jí bylo šestnáct let, a podle mého to neměla jednoduché. Také brzy otěhotněla a ani nedostudovala. Myslím, že se snažila, ale nedokázala se vyrovnat s tím, co ji v životě potkalo. Já jsem vůči ní dlouhé roky cítil strašnou zlost, až jsem ji nenáviděl. Když jsem ale začal vychovávat kluky, začal jsem věci vidět trochu jinak. A zpětně mě to mrzelo.

 

Jste spolu v kontaktu?

Ne, jsme v minimálním kontaktu. Já jsem se strašně dlouhou dobu snažil tu rodinu zachraňovat, začal jsem klukama, pak jsem se snažil pomoct Monče, dostat ji z drog, vzal jsem si ji na nějakou dobu k sobě, pak jsem řešil i za mámu její dluhy, ale bylo to hrozně vyčerpávající, že jsem ani pak neměl sílu na kluky a hlavně se to obracelo proti mně. Protože jsem vlastně vypomáhal lidem, kteří o tu pomoc ani nestáli. Pak jsem se začal i já sám dostávat do finančních problémů. A přišel moment, kdy jsem si uvědomil, že abych to zvládl, tak se musím od své rodiny oprostit. Úplně ji na nějakou dobu odstřihnout, než jsem si dokázal vybudovat nějaké svoje zázemí a být dostatečně silný na to, že jim tu ruku dokážu podat. Aniž bych tím finančně ohrozil svou rodinu. Takže naposledy jsme se s mámou viděli na mé svatbě, to už jsou dva roky a to jsem ještě dlouho zvažoval, jestli ji vůbec pozvat.

 

 

Byl to právě sport, který vám tehdy po vašem odchodu z domova pomohl?

Sport mi dal svobodu, dal mi možnost utéct před tím vším a každým závodem či vlastní výzvou jsem se dokázal posouvat dopředu. Prostě jsem to nechtěl vzdát a sport mi dal sílu být na ty stresové situace dostatečně silný.

 

Co podle vás děti v dětských domovech nejvíce potřebují?

Potřebují hlavně náš čas a naši pozornost. Kdyby byl dostatek lidí, kteří by těmto dětem dali domov, bylo by to nejlepší. Často říkám, že jde o selhání naší společnosti. Já jsem ale v tomhle snílek a idealista. Jak jsem už říkal, teď se staráme o další děti, o dva romské kluky a jednoho z nefungující rodiny. Nemohu dát domov všem a pomoci všem, ale snažím se dělat, co je v mých silách.

 

Pomáhá vám při komunikaci s dětmi, že jste si prošel často podobným peklem jako ony?

Myslím si, že ten podobný osud nás spojuje a vzniká přirozená důvěra včetně respektu. Je to v té komunikaci velká výhoda, dokážu si představit, čím procházejí, a být jim díky tomuto mnohem blíž. Zároveň jim ukázat, že to peklo není důvodem k vlastní lítosti, ale k boji o sebe sama. Přijmout tu bezmoc svého osudu a bojovat. Vždy je jednodušší to vzdát, ale jak říkám, podle mého je strašně důležitý ten skutečný vzor člověka, který stále bojuje a nechce zklamat jako člověk. Ukázat jim, že já jsem to nevzdal.

 

Kde berete pro své aktivity peníze?

K tomuto byla dlouhá cesta a velmi trnitá. Vedla přes velké dluhy, prodej vlastního bytu a přestěhování na ubytovnu. To bylo v době, kdy už byli kluci od ségry mimo domov. V současnosti je část aktivit financována sportovním a atletickým oddílem Atletika Řepy, který jsem před dvanácti lety založil. Velkou oporu mám rovněž v Atletice Tábor, kde jsem zaměstnán už od roku 2009. Také se mi podařilo dodělat rekonstrukci bytového domu, který je v pronájmu a generuje peníze na veškeré aktivity. Vždy pro mě bylo důležité, aby základ byl financován naší rodinou a postupem času se k nám přidali přátelé, kteří mají své firmy a společně dokážeme vytvořit finanční základ pro to vše. Tou největší investicí je hlavně pak čas, který tomu dáváme, a i to, že veškeré zázemí máme vlastní či ho dokážu vyrobit.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama