Komentovat českou medaili je absolutní euforie

Přímo z místa komentoval tři olympiády, tentokrát bude sledovat výkony českých sportovců z Prahy. Čínu, kde právě začínají zimní hry, ale komentátor a šéfeditor webu ČT sport Jiří Kalemba zažil na vlastní kůži při poslední velké sportovní akci, která se v říši středu konala: basketbalovém mistrovství světa v roce 2019. „Za přírodními krásami a moderními městy vidíte všude totalitní režim, který dělá z lidí v podstatě klony,“ říká.

Olympijské hry pro českou televizi komentujete od roku 2008, ale první olympiádou, na kterou jste jel osobně, byly zimní hry v Soči v roce 2014. Jaké to bylo? Považoval jste to za pomyslný profesní vrchol?

Byl to splněný dětský sen. Ten jsem snil od svých jedenácti let, kdy jsem se díval na olympiádu v Atlantě. Tehdy mě oslovily některé příběhy olympijských vítězů a medailistů. Ten rok jsem si řekl, že bych chtěl lidem předávat emoce, které umí sport obstarat. Nechci mluvit úplně za všechny, ale osobně si myslím, že co se sportovních novinářů týká, tak minimálně moji kolegové z ČT vnímají olympiádu jako tu největší akci, kterou můžete zažít.

 

Takže je to vlastně něco jako odměna?

Určitě. Dlouho se na akci takového typu chystáte, ale zároveň se vám vrátí všechna mravenčí práce, kterou v čtyřletém cyklu odvádíte. Stejně jako sportovci, tak i my se chceme v náročném režimu olympiády předvést a podat ten nejlepší výkon jako moderátoři, komentátoři a tak dál.

 

Jak vlastně vypadá denní režim novináře na olympijských hrách?

Záleží, jaké máte úkoly. Na letní olympiádě se toho děje trochu víc, takže je nutné stihnout typicky i dvě až tři sportoviště za den. Moje poslední zkušenost je z Tokia, kde jsem komentoval šest různých sportů. Takže každý den máte na práci něco jiného, a když už máte náhodou volno, strávíte ho přípravou na další komentování. A do toho jsem se ještě jako vedoucí webu ČT sport a sociálních sítí pokoušel naše pracoviště posouvat dál. Od roku 2018 se tak snažíme nabízet více bonusového obsahu.

 

 

Jakého?

Od roku 2018 to byly postřehy ze zákulisí naší práce na olympiádě, novinkou v Tokiu pak byly podcasty a streamy, které okamžitě reagovaly na české medailové úspěchy. Hodně mi pomohla zkušenost ze zimní olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu, kde jsem vyráběl videoblogy.

 

Jak se připravujete na komentování? Zaměřujete se na některé menší sporty, jako je třeba curling, v Tokiu jste měl na starosti sportovní lezení...

Zrovna lezení byla hodně specifická kapitola. Tam jsem potřeboval proniknout do světa, který byl pro mě úplně nový. Když mám na starosti házenou, basketbal nebo i šerm, který komentuju už patnáct let, čerpám kontext z vlastních zkušeností. Když jsem dostal na starost lezení, zhruba měsíc jsem trávil každý večer sledováním závodů světového poháru na YouTube. Abych poznal lezce, kteří se kvalifikovali na olympiádu. K tomu jsem si dělal přípravu o jejich specializaci, osobním životě a tak dál. Je to obrovské penzum informací, které doufáte, že budete moci využít, a předat tak zážitek divákům u obrazovek.

 

Absolutní euforie

Přímo z místa jste komentoval tři olympiády. Dvě zimní, v Soči a Pchjongčchangu, a teď i letní v Tokiu. Můžete je zkusit porovnat?

Každá byla trošku jiná. Z osobního pohledu byla olympiáda v Soči komentátorský maraton třiceti přenosů curlingu během 12 dnů. Náročný zápřah sestávající ze tří přenosů denně trvajících dohromady devět hodin. O kamenech se mi už i zdálo... Naštěstí v Soči byla curlingová hala vedle hokejové, tak jsem viděl i kousky hokeje. Stihl jsem i Martinu Sáblíkovou a jednou jsem se jel podívat do hor.

 

A v Koreji?

Tam jsem neměl curlingu tolik, ale nabral jsem si víc úkolů stran sociálních sítí a za pomoci již zmíněných videoblogů jsem taky ukazoval náš život na olympiádě. Aby diváci viděli, jak to funguje i z druhé stránky, celý ten humbuk z pohledu novináře. Shodou okolností jsme třeba při jedné cestě málem skončili bez benzinu. Pak jsme se zase ztratili v metru v Soulu a podobně. To jsou věci, které se dají sestříhat za pár minut v mobilu a hned publikovat. Bral jsem to jako bonus pro lidi, které olympiáda skutečně zajímá.

 

A co vaše třetí hry – v Tokiu?

To byl takový mix. Komentování jsem měl docela dost, ale snažili jsme se i za přispění dalších reportérů dávat hodně obsahu na Instagram, do takzvaných instastories, abychom lidem ukázali, kde všude na olympiádě jsme. Že máme opravdu početný štáb a jsme schopni obsáhnout všechna sportoviště, kde se z českého pohledu něco zásadního děje.

 

Na letní olympiádě jste komentoval i zisk bronzové medaile Alexandra Choupenitche. Byl to vůbec první cenný kov pro český šerm po více než sto letech. Jaký to byl pocit?

Ono samo o sobě je neuvěřitelné být součástí takového příběhu. Alex byl před pěti lety v Riu na své první olympiádě a skončil v prvním kole. Teď jsem šel do práce s tím, že buď skončím za patnáct minut, nebo tam budu sedět celý den a budu sledovat jeho cestu turnajem. A v průběhu dne se vám začne před očima rýsovat možný obrovský olympijský úspěch. Víte, co je ale vůbec nejtěžší?

 

Co?

Člověk chce senzační a nečekaný medailový okamžik doprovodit tak, aby to po letech při vytažení z archivu znělo důstojně a zůstaly tam ty neopakovatelné emoce. Na to se úplně připravit nedá, stejně jako se nemůžete připravit na to, jak moc to ve vás začne vřít. Českému sportovci tu medaili prostě přejete. Jak jsem mluvil o tom, že profesně je pro mě olympiáda nejvíc, tak střihnout si českou olympijskou medaili je absolutní komentátorský požitek. Navíc v takhle malém sportu!

 

Proč malém?

Jsou sporty, které lidi mimo danou komunitu vnímají fakticky jen na olympiádě, šerm mezi ně patří. A najednou vám koukají statisíce lidí na šermíře, všichni mu v obýváku drží palce a radují se z toho, že kluk z Brna dokázal vyšermovat medaili. To je krásné. A komentovat českou medaili je pro mě absolutní euforie. Je to jeden z okamžiků, kdy jsem vážně rád, že jsem si vybral tuhle práci.

 

Země klonů

Jako reportér jste byl i v roce 2019 na basketbalovém mistrovství světa v Číně. Jaký dojem na vás země pořádající letošní olympiádu tehdy udělala?

Měl jsem z ní smíšený pocit. Krásná země, v níž se snoubí nádherná příroda s moderními městy – teď mluvím hlavně o Šen-čenu a Šanghaji – ale do toho vidíte za tím vším totalitní režim, který dělá z lidí v podstatě klony. Bezemoční jedince, kteří koukají v metru do mobilu a není na nich znát vůbec nic. Jsou hodně chladní a často odtažití, až nepříjemní. A tomu všemu vévodí to, co vidíte v televizi.

 

Co přesně?

Tehdy probíhaly masivní prodemokratické protesty v Hongkongu a čínská státní televize dala do vysílání jedinou fotku a uvedla, že se tam dějí nepokoje, které způsobují studentští rebelové. I proto jsem si tentokrát řekl, že raději zůstanu v Praze. Když jsme tehdy před třemi lety opouštěli Čínu, stala se nám hodně nepříjemná věc. Na letišti nám ve výpise techniky nesedělo jedno inventární číslo, načež z toho bylo půlhodinové drama s hrozbou toho, že nás nebo techniku z Číny vůbec nepustí. A před Zakázaným městem nás zase dvacet minut lustrovali, protože viděli v pasech naše novinářská víza. To jsou momenty, kdy si uvědomíte, že ta země není úplně ok...

 

Propisuje se tedy politika v Číně nějak i do sportu?

Překvapí vás, že se ani normálně v basketbalové hale nemůže připojit na západní internet bez VPN. To znamená, že nemáte k dispozici Google, Wikipedii, WhatsApp a tak dál. Tamní komunisté přitom mezinárodní basketbalové federaci slibovali, že v halách bude internet bez omezení. Kvůli Hongkongu to ale utáhli. Vtipné bylo vidět, že skrze VPN pracují i čínští novináři, protože nemají jinou možnost, jak se dostat k informacím potřebným pro svou práci. No a při zahajovacím ceremoniálu byl samozřejmě každý druhý záběr na prezidenta Si Ťin-pchinga, takže bylo vidět, že i pro Čínu jsou podobné akce způsob, jak se předvést před světem.

 

Jaký dojem na vás během basketbalového šampionátu udělali čínští fanoušci?

Byli velice nadšení, což je způsobeno skutečností, že v Číně je basketbal hned po fotbalu druhým nejpopulárnějším sportem. Bylo znát, že přítomnost hráčů z NBA vyvolává velké pozdvižení. Hlavně americký tým, ale znali třeba i českého kapitána Tomáše Satoranského. Na tribunách to vždycky začalo tak zvláštně bzučet, lidé si taky hodně říkali o podpisy. Byli velmi emotivní, ale i basketbalově uvědomělí a sportu rozuměli. Teď si ale vzpomínám ještě na jeden detail, ze kterého mě zamrazilo.

 

Jaký?

Když jsme byli v Šen-čenu, což je nedaleko Hongkongu, tak ve sportovním komplexu, kde se mistrovství odehrávalo, byl kromě basketbalové haly i fotbalový stadion. A na tom byly ubytovány tisíce čínských vojáků. K tomu zaparkované desítky obrněných vozů a další vojenská technika. My jsme se zeptali jednoho z pořadatelů, proč to tam vlastně je, a on nám odpověděl, že to je kvůli protestům v Hongkongu. A že pokud by se situace více vyhrotila, tak to je část armády, která je okamžitě schopná provést na ostrov invazi. Večer jsme pak slyšeli jejich budovatelské písně a chorály, z čehož mi nebylo úplně příjemně.

 

Přemrštěné požadavky

Váš komentátorský kolega Jaromír Bosák tvrdí, že v Číně coby totalitní zemi by žádná olympiáda být neměla. Jak se na to díváte vy?

V roce 2015, když se vybíralo dějiště letošních her, zůstaly ve finále Peking a Almaty. Jasně, můžeme se bavit o tom, proč tam zůstala zrovna tahle dvě města a odstoupilo třeba norské Oslo. Jenže se na to musíme dívat i z té strany, jak velké jsou požadavky Mezinárodního olympijského výboru (MOV) na vybavení, infrastrukturu a VIP věci nutné pro pořádání her. Ty požadavky jsou často přemrštěné.

 

Takže kvůli tomu pak hry neuspořádá třeba Norsko, kde zimní sporty milují?

Přesně. A navíc tam v roce 1994 uspořádali v Lillehammeru jednu z nejhezčích olympiád. A i oni raději odstoupí, protože by to pro ně bylo prodělečné. Nestavme to tak, jestli je dobře, že se olympiáda v Číně koná, ale ptejme se, proč je ten výběr nastavený tak, že to utáhnou jen země jako super silné Japonsko nebo autoritativní režimy jako Kazachstán a Čína. Pro mě osobně je to akce, na které se plní sportovní sny lidí, kteří na to dlouho a tvrdě dřou. Ti nemohli nijak ovlivnit, kde mají svou přípravu prodat a kde se bude soutěžit. Pořád mě primárně zajímají výkony českých sportovců a nové olympijské příběhy. Ale je na lidech z MOV, aby nastavili výběr tak, aby se nemusela řešit podobná politická dilemata.

 

Co tedy říkáte na politický bojkot her?

Za mě je to naprosto v pořádku, ale zároveň je normální i reakce Číny, která si z toho nic nedělá. Oni si to u sebe doma v médiích prodají stejně tak, jak chtějí. Zároveň vědí, že se k nim celý svět zády neotočí, protože Čína má pořád své spojence. Ale ve finále ať si čtenář sám udělá názor na to, jaký smysl má pořádat zimní olympiádu v oblasti, kde není přírodní sníh.

 

Naruší olympiádu výrazným způsobem koronavirus? V Tokiu se tak nestalo.

Věřím tomu, že jestli někdo dokáže udělat neprodyšnou olympijskou bublinu, tak jsou to Číňané. Já bych si hlavně přál, aby to neskončilo jako nedávné juniorské MS v hokeji, které uprostřed turnaje skončilo. To bych speciálně sportovcům na vrcholu jejich kariéry nepřál.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama