Než sbírat zraněná zvířata, raději se podívejte po vlastních pastích

Hana Makoňová je zubní lékařka a zároveň už dvacet let pomáhá v Záchranné stanici živočichů Plzeň. Každý rok řeší desítky případů, kdy musí přímo na místě ošetřovat zvířata, vážně zraněná jen rybářskými vlasci. „Zvířata tu byla už před námi. Snaží se na naše prostředí adaptovat a my bychom měli být trochu ohleduplnější,“ říká lékařka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nedávno jste se dostala na stránky novin po záchraně jedné labutě, kvůli které na vás Komora veterinárních lékařů podala oznámení. O co šlo?

Ten příběh se odehrál zhruba před půl rokem. V rámci činnosti Záchranné stanice živočichů v Plzni jsme ošetřovali labuť, která spolkla rybářský vlasec i s háčkem a poranila si jícen a kůži na krku. My jsme to zvíře ošetřovali standardně jako vždy v takové situaci.

 

To znamená, že jste ho operovala na místě?

Nedá se říct přímo operovala, spíš ošetřovala. Jiné řešení v tu chvíli nebylo možné. Labuť se s partnerem připravovala na Třemošenském rybníce v Plzni na hnízdění. Po nelegálním rybolovu však na rybníce zůstal vlasec i s háčkem, který tato samice spolkla. Vlasec byl dlouhý pět šest metrů, a jak ho za sebou táhla, o něco se zasekl a háček jí tak stále více perforoval jícen. Protrhl i kůži na krku, takže si lidé všimli toho, že labuť krvácí, a zavolali nás. Obvykle stačí, že háček vytáhneme přes ránu a odstraníme vlasec. Zvíře se pak dokáže spontánně zahojit. Nicméně zde jsme už viděli, že jsou pod kůží uvízlé zbytky potravy, což ukazovalo právě na protržený jícen.

 

 

Samo zahojit?

Zvířata jsou v tomto obdivuhodná. Často se setkáváme s tím, že se divoká zvířata dokážou zotavit i z takových úrazů, které by člověk velmi pravděpodobně sám nepřežil. Například komplikované zlomeniny, fraktury končetin a podobně.

 

Protržený jícen by se ale nezahojil?

Takové poranění se už samo nezahojí. Rána měřila sedm centimetrů. V tu chvíli jsme se museli rozhodnout. Protože se jedná o divoké zvíře, představuje pro něj každý transport značný stres. Navíc to byl hnízdící pár, který jsme nechtěli oddělovat a narušovat jim hnízdění. Zvíře jsme proto ošetřili na místě, aby to pro něj bylo co nejméně stresující. Zůstat na místě je i lepší pro následné hojení a regeneraci. A konečně, v tu chvíli se už jednalo o výkon, který zachraňuje život.

 

Obě profese mají jedno společné

Krajská veterinární správa uznala, že jste jí zachránila život, stěžujícím ale vadilo, že jste zubařka a ne veterinářka. Jak to oznámení vnímáte?

Od začátku jsme byli ve spojení s revizní komisí Komory veterinárních lékařů a věc jsme řešili, ale někteří členové komory si nenechali věc vysvětlit a trvali na exemplárním potrestání. Navíc nás překvapilo, že to oznámení přišlo z druhého konce republiky, od někoho, kdo vlastně neví, jak pracujeme a jak spolupracujeme se zdejšími veterináři, a že se nás ani nikdo neptal na to, co se odehrálo a proč jsme to řešili tak, jak jsme to řešili. A co se týče toho, že jsem zubařka a ne veterinářka, tak ony mají obě profese jedno společné. To, co v danou chvíli děláte, chcete udělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vyhodnotíte situaci a podle svých zkušeností se rozhodnete.

 

Kdybyste nebyla lékařka, postupovala byste jinak?

Samozřejmě jako lékař mám tu výhodu, že jsem zvyklá pracovat s chirurgickými nástroji. Jako stomatolog se věnuji nejen klasickému zubnímu lékařství, ale také parodontologii, tedy onemocnění dásní a ústní sliznice, což s sebou přináší chirurgické výkony. Je tak pro mě významně jednodušší pracovat s tkáněmi a cokoli například zašít. Pokud bych tuto zkušenost neměla, tak se se vší pokorou nebudu vrhat po hlavě do něčeho, čemu bych nerozuměla.

 

Může vás taková stížnost od podobných zákroků příště odradit?

Já i mí kolegové se i v budoucnu určitě ocitneme v situaci, kdy bude potřeba se rychle rozhodnout a zakročit na místě. Určitě nebudeme v tu chvíli přemýšlet nad tím, že se to někdy někomu nezdálo a jestli bychom to neměli dělat jinak. Pokud by ta situace za úplně stejných podmínek nastala znovu, budeme to řešit úplně stejně. Samozřejmě, že jsem si to přehrávala a přemýšlela, jestli jsem udělala vše, co šlo. A nepřišla jsem na žádné jiné řešení, které by v tu danou chvíli bylo lepší.

 

Stává se něco takového často?

Bohužel ano, k vodním ptákům, kteří jsou zamotaní do rybářských vlasců nebo spolkli háček, vyjíždíme poměrně často. Přesné číslo vám neřeknu, ale je to několik desítek za rok. Určitě bychom jako lidé měli být ke zvířatům ohleduplnější. Ostatně ona tu už byla před námi, než jsme se rozhodli si tu postavit domy. Snaží se, a často až obdivuhodně, se nám přizpůsobit, ale čelí z naší strany velkému množství pastí. Ohleduplnost je tak namístě. V tomto případě minimálně v tom, že když jdu na ryby, tak tam prostě nenechám utržený vlasec. Nebo teď na podzim, kdy se brzy stmívá, vezmu při jízdě autem v úvahu, že ve tmě se zvířata často pohybují a my je nemusíme vidět včas. Uvědomit si, že když přeběhne přes silnici jedna srna, mohou za ní být další tři. Další oblastí je architektura. Například pro ptáky jsou nejnebezpečnější velké prosklené plochy, ve kterých se jim zrcadlí park a stromy. Takové domy jsou určitě architektonicky zajímavé, ale ročně na nich hynou tisíce ptáků. Oni prostě plochu, která není ošetřena UV filtrem nebo speciálními polepy, nevidí.

 

Nekrmit rohlíkem

Můžeme se při podobných střetech vymlouvat na nevědomost?

Já myslím, že už je všude tolik dostupných informací, že opravdu není těžké si všechny tyto věci zjistit.

 

A přesto stále chodíme s dětmi krmit kachny houskami, abychom je naučili, jak pomáhat přírodě…

Ano a on jim ten rohlík chutná. Problém ale je, že nemá téměř žádné živiny. Zvíře se jím zasytí, takže nemá potřebu jíst dál a vlastně strádá. I zvířata musejí mít vyváženou stravu. Takže krmit můžete, jen si vezměte pytlík vloček nebo salát. S tím však také souvisí ještě jedna věc: Když krmíte na podzim ptáky na stojatých vodách, tak jim vlastně říkáte, aby tam na zimu zůstali, že tam mají dost potravy. A oni pak čekají, až zase přijdete s pytlíkem. Jenže ta vodní plocha zamrzne a oni jsou už na ten váš pytlík odkázaní, protože sami si potravu v ledu nenajdou. Pokud byste je na podzim nekrmili, přesunuli by se na tekoucí vody, kde v hejnech přečkají zimu a mají tam dost potravy. Takže ideálně nekrmit na stojatých vodách a ne rohlíky a ne chleba.

 

Lidé také často „pomáhají“ i tím, že odnášejí domů různá opuštěná, malá či zraněná zvířata. Existuje tady nějaké pravidlo, čím se řídit?

Když najdete někde v terénu zvíře, které je objektivně poraněné nebo má nějaký problém, tak je ideální kontaktovat nejbližší záchrannou stanici. Popsat ten problém, poslat fotku zvířete i lokality a záchranná stanice už na základě svých zkušeností pomůže vyhodnotit, zda je skutečně potřeba dané zvíře někam odvézt, nebo si pro něj třeba i přijedou. Protože je každý případ specifický, jednotný postup neexistuje. Ono ne každé zvíře, které v přírodě potkáte nebo najdete, potřebuje vaši pomoc. Někdy je to naopak kontraproduktivní.

 

 

Máte na mysli mláďata ptáků?

Ano, ale nejen je. Již od února lidé kontaktují stanice kvůli mláďatům zajíců. Oni dnes už žijí ve městech, takže je možné najít mládě třeba na sídlišti, dětském hřišti pod klouzačkou. Lidé ho často odnášejí, aby ho v obrovských uvozovkách zachránili. Jenže to mládě není samo. Matka u něj jen není čtyřiadvacet hodin denně, ona ho nakrmí a zase odejde, aby k němu nepřilákala predátory. A pokud to zvíře z neznalosti odneseme, tak ho naopak často zahubíme. A s ptáky na jaře je to podobné. Pokud najdu na zahradě nebo někde v okolí domu mládě ptáka, které sedí na zemi, nemusí to nutně znamenat, že je v nouzi. Obvykle má někde v okolí rodiče. Jsou to dva tři kritické dny, kdy už je velké na hnízdo, ale ještě neumí dostatečně dobře létat, aby před vámi uletělo. Ale zdaleka to není zvíře, které by potřebovalo pomoc v tom smyslu, že ho někam odvezu. Samozřejmě pokud je to někde u silnice, tak ptáka vezmu a přenesu někam kousek dál do křoví. Nejlepší je nějaký šípkový keř, trnka, kde na něj nemůžou kočky a další predátoři. Za tři dny už bude létat tak, že ho nikdo nechytne.

 

Platí to i pro ježky? Před zimou lidé často řeší, co dělat, když mají na zahradě malého ježka a už pomalu sněží…

To jsou většinou pozdní ježci anebo mláďata z náhradního vrhu. Příroda to tak zařídila a ona není hloupá. Není nezbytně nutné, abychom do toho vstupovali a všechna mláďata z druhých vrhů ježků posbírali, zavřeli, krmili a snažili se jim dát v uvozovkách nějakou péči s tím, že někteří z nich do jara přežijí. V přírodě je to nastavené tak, že přežijí ta nejsilnější z mláďat, která další rok obohatí populaci.

 

Pomáhat tedy vůbec nemáme?

Můžeme. Ale jinak. Jestliže vím, že mám na zahradě ježka s mláďaty, není nic proti ničemu, když tam dám mističku s kočičí konzervou, na které se mohou přikrmovat. Tím rychleji naberou na váze a zvýšíte jim šanci na to, že zimu přečkají. Mnohem více také pomůžete, když se na své zahradě nebo ve svém okolí porozhlédnete, jestli tam nejsou pro zvířata nějaké pasti. Nezajištěné šachty, studny, sudy s vodou a další, kam to zvíře může spadnout a uvíznout tam. Jestli ve vašem okolí nejsou obrovské prosklené plochy. Vždy je efektivnější, když zranění a úhynu předejdete, než když zasahujete do přirozeného přírodního vývoje a přírodních zákonů. Měli bychom více předcházet problémům, které civilizace zvířatům přináší. Ideální by bylo, kdybychom se naučili přírodu respektovat. Protože bez živé přírody my jako lidé fungovat nedokážeme. A je osvobozující si to přiznat.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement