Stěhování z Tokia do Říma byl kulturní šok, říká spisovatelka

Sice na to nevypadá, ale už jí bylo padesát, a právě tehdy se stala spisovatelkou. „Sama bych se tak zatím označit asi netroufla,“ směje se, ačkoli vydala dva výborné romány – druhý z nich – Tohle město, tahle řeka – vyšel na jaře. Martina Leierová tráví většinu života v zahraničí, protože je manželkou diplomata Marcela Sauera. Během návštěvy rodné Prahy navštívila naši redakci, a proto rozhovor najdete i v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vyjmenovala byste mi pár lidí, kteří vás v životě hodně inspirovali?

Napadají mě tři mí oblíbení umělci – Petr Sís, Arnošt Lustig a Pavel Zajíček. Z každého setkání s takovými lidmi jsem se vždycky radovala, a teď si uvědomuju, že všechny tři jsem hodně potkávala ve Spojených státech.

 

Výtvarník Petr Sís tam dodnes žije.

Poznala jsem ho už v dobách pobytu naší rodiny ve Washingtonu, což byla druhá půlka devadesátých let, a později jsme se potkávali v New Yorku; byla jsem se podívat i u něj doma kousek za městem. Petr mě vždycky inspiroval svojí energií a urputností, se kterou se vrhá na další obrazy a knihy.

 

Visí vám doma nějaký jeho obrázek?

Ano, třeba taková mapa Manhattanu.

 

Kde je vlastně teď váš dům?

Poslední dva roky žijeme s manželem a třemi dětmi v Římě.


Na tom Manhattanu jste někdy žili?

Taky, necelé dva roky.

 

A?

Líbilo se mi tam, i když my možná máme štěstí, že když se někam přestěhujeme kvůli práci mého muže, nemusíme se nutně stát součástí těch lokálních zvyklostí, které nám úplně nevyhovují. Čímž mám na mysli fakt, že jsme se tam nestali neurotiky jako spousta Newyorčanů, protože oni často žijí proto, aby pracovali; na Manhattanu zvlášť. Kdežto Evropani pracují proto, aby mohli žít.

 

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde:

 

 

 

Před Římem jste bydleli čtyři roky v Tokiu Japonci jsou v pracovitosti až extrémní, ne?

Tam mají dokonce v běžném slovníku termín “karoši”, smrt z přepracování. Japonsko je nádherná země, úplně jiná, než na co jsme z jiných cest zvyklí. Člověk tam dlouho nic nechápe, ale bývá nadšený, a tohle je jedna z mála věcí, kterou jsem jim v duchu mívala chuť poradit. Kdyby práci začali brát aspoň trochu s rezervou, bylo by to pro ně, myslím, zdravé.

 

Čím vás inspiroval spisovatel Arnošt Lustig?

Ten ve Washingtonu v devadesátých letech žil a učil, často za námi chodíval na ambasádu – mimo jiné proto, že zbožňoval tamní kuchyni a zaměstnanci tamní kuchyně zbožňovali jeho – a byl to jednoduše uragán. Od začátku jsem v něm cítila spřízněnou duši, i když Arnošt dokázal být příjemným parťákem komukoliv. Na jeho příkladu jsem viděla, jak se skutečnému spisovateli hodí velké srdce a otevřená nátura, což možná byla ta hlavní inspirace.


A Pavel Zajíček?

Skvělý básník a textař… Mám pocit, že underground, takže i jeho skupina DG 307, byl od dětství důležitou součástí mého života, a na Pavlovi jsem vždycky obdivovala třeba strohost, s jakou mluvil, a přitom dokázal říct zásadní věci.

 


Vy sama jste na nějakých pódiích vystupovala?

Jo, ale seběhlo se to náhodou. Jako studenti jsme nadšeně chodívali na představení Pražské pětky, a jednou koncem osmdesátých let mě v divadle oslovil Václav Marhoul, kterého jsem osobně neznala, že prý bratři Cabani, které jsem taky osobně neznala, hledají holku zhruba mého typu – zjevně jim otěhotněly tanečnice, a tak potřebovali náhradu. Po Cabanech jsem hrála tři roky s divadlem Vpřed, což byl třeba David Vávra nebo Lumír Tuček, skvělí kluci, čili jsem naplno žila kulturou, ale pak jsme dostali první nabídku na stěhování do Ameriky. Vzpomínám, že jsme s mužem byli na vážkách, protože život v Praze byl fajn. Všichni jsme pořád cítili, jaké se nám po pádu komunismu otevřely možnosti, a věřili v radostnou budoucnost.

 

Žila jste někdy v zemi, ve které jste se necítila šťastná?

To ne. Asi mám dobrou povahu na daleké cesty a na překonávání překážek. V každé zemi jsem ignorovala věci, které by mi třeba mohly vadit, a zaměřovala se na ty hezké... Třeba naše děti někdy mají pocit, že jim tím věčným cestováním komplikujeme život, ale zpětně snad docení, že k něčemu bylo.

 

Sami v Benátkách

Za co jste se vlastně považovala, než jste začala psát knihy? Za novinářku?

Nevím. Jak jsme střídali země, tak se měnily i práce. Třeba v tom Washingtonu jsem dělala časopis o knížkách pro skvělé nezávislé knihkupectví, kam chodili pravidelně nakupovat i američtí prezidenti.


Potkala jste nějakého?

Jsou prezidenti, které bych snad potkat ani nechtěla, ale Clintona jsme viděla moc ráda, ten navíc chodíval do kostela kousek od našeho domu. Pak ho vystřídal Bush – a vida, toho zpětně taky nehodnotím úplně špatně!


Potkala jste v Japonsku císaře?

U toho byl na audienci jen můj muž, já potkala císařovnu. Jen teda nevím, jestli se o tom už smí mluvit.


O čem?

O tom, že přišla na českou ambasádu. Tehdy to bylo v utajení, protože by se měla chovat ke všem zemím stejně, ale tahle okouzlující a vzdělaná ženská miluje českou kulturu, třeba Karla Čapka nebo Antonína Dvořáka.


S papežem jste se v Římě zatím nepotkali?

Nevím, jestli je přesné sloveso potkat se, ale během pandemie se stala zajímavá věc – na Svatopetrském náměstí najednou nebyly desetitisíce, ale někdy jen desítky věřících. Šla jsem se neděli podívat, jak pro hrstku lidí káže z okna, a měla pocit, že je papež téměř na dosah.


Obrovským zážitkem během pandemie musely být Benátky!

My se do nich dostali, a skutečně, všechna ta nádhera se ukázala v nové dimenzi. Benátčané, kteří nejsou závislí na cestovním ruchu, museli být nadšení, protože všechna ta náměstíčka poprvé patřila jen jim; kolem starobylých soch si hrály děti s míčem a šlo jen o to, aby ho nezakoply do kanálu… My jsme rodina, která se turistickým atrakcím spíš vyhýbá, ale tentokrát jsme si zaplatili gondolu, a byla jediná, která se toho dne Benátkami plavila… Zážitek.


Oproti Japonsku si v Itálii najednou musíte připadat jako doma...

Jak říkám, líbilo se nám i v Tokiu, ale přesun do Říma byl skutečně kulturní šok, protože zatímco v Japonsku není zdvořilé dívat se lidem do očí a všichni se k sobě chovají s důstojnou úctou, tak Itálie je protiklad. Jdu si koupit housku a pekař mi hned řekne, Čau zlato!, našeho psa Lea oslovují Amore, pak si šoupnou mobil pod helmu, zapálí cigáro, nastartují motorku a jedou se někam bavit.


Co mají ty dva národy společného?

Velmi vyvinutý smysl pro vnímání krásy a skvělou přímořskou kuchyni.

 

 

Apokalypsa


Přemýšlíte o tom, kam byste se chtěla stěhovat příště?

Ne. Právě proto, že budeme za dva roky někam odjíždět, chci až do posledního dne co nejintenzivněji vnímat Řím.

 

Mimochodem, už se do města vrátil život?

Až moc. Během lockdownů to tam bylo zvláštní, částečně depresivní a zčásti nádherné. Skoro prázdné, ale dědové vytáhli ven židle a kecali se sousedy u fontán, kde by je kdykoli jindy převálcovali turisté. Což ale nedávno skončilo, a teď se už člověk – hlavně tedy můj muž – chytá za hlavu, jaké jsou v ulicích davy.


Dodržovali Římané pandemická opatření?

Vlastně je pořád dodržují. Pro ně muselo být extrémně těžké, že se nemůžou dotýkat a objímat, a s tím už zase začali, ale doteď například nosí roušky venku.

 

Jak si to vysvětlujete?

Loni na jaře je vyděsily záběry z Lombardie, kde náklaďáky po nocích rozvážely mrtvoly do márnic, a pak začal hrát svou roli třeba fakt, že Italové mají srdečně rádi své seniory. Často s nimi žijí a nechtěli je nakazit.


Není dnes už většina seniorů naočkovaných?

Je, ale pořád ještě vás zastaví policajt nebo karabiniér, když roušku nemáte. Za tohle snad už nejsou pokuty, ale donedávna se udělovaly hodně vysoké třeba za pořádání večírků – dvacetiletý syn slavil s kamarády, policie vtrhla do bytu, a my za něj platili 280 eur... Mám ještě jednu vzpomínku z Benátek: plavili jsme se tam večer na veliké lodi a byli s mužem jediní dva lidé na přídi, jinak nikde nikdo. Loď pořád troubila, takže jsem uvažovala, jak pro Benátčany musí být to věčné troubení nepříjemné. Nakonec jsem se ale otočila a zjistila, že kapitán troubí celou dobu kvůli mně –abych si nasadila roušku z brady zase na nos.

 

Píšete teď něco?

Posledních pět let skoro denně. Což jsem vlastně dělala vždycky, byla i doba, kdy jsem se stala redaktorkou Lidových novin na plný úvazek, ale nakonec mi došlo, že bych chtěla psát i něco smysluplnějšího než články, které jsou o den později zastaralé. Mám urputnou povahu, takže jsem se do psaní knížek zabrala – a ukázalo se, že umím pracovat velmi dlouho bez nároku na odezvu. Občas si sice říkám, proč se trápím s dlouhým textem a nejdu radši ven, ale vím už, že přijde moment, kdy se z textu vyloupne něco, co by nejspíš i mě samotnou bavilo číst. A tohle stačí ke štěstí.


O jakém příběhu přemýšlíte teď?

Konečně jsem se vzpamatovala z lockdownu a vrátila se k postapokalyptickému románu o rodině, která se snaží přežít v kritických podmínkách. Psát jsem ho začala už před pandemií, a to mimochodem rukou, což si nemůžu vynachválit – mám pocit, že je můj jazyk najednou jiný a úspornější; že se s perem v ruce dostanu rychleji k jádru věty i jádru věci. Nicméně i tak jsem práci na tom postapokalyptickém románu musela loni nadlouho přerušit.


A důvod?

Nejistota, kterou jsme zažívali osobně, se až příliš podobala tomu, co se dělo v mém příběhu. V Itálii všechno vypadalo dlouho strašidelnější než v Česku, a přitom zpětně vzato zbytečně, protože třeba v Římě kdovíkolik nemocných nebylo. Ale stačilo to k zatarasení silnic a k tomu, aby karabiniéři vzali do rukou poloautomatické zbraně. Scény to byly jakoby vystřižené z mého románu, v té atmosféře se najednou nic temného psát nechtělo. Ale teď už jsem zase klidná a jedu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama