Historik: Obětí okupace je přes čtyři sta, a počítání není u konce

Od sovětské invaze do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 uplynulo už padesát dva let. O rok později, v srpnu 1969, již na demonstranty proti okupaci stříleli příslušníci tehdejšího Sboru veřejné bezpečnosti a Lidových milicí. Podle historika Lukáše Cvrčka, který se dlouhodobě věnuje zkoumání osudů obětí srpnové invaze a následné více než dvacetileté okupace, má český stát dluh zejména vůči obětem velkých protiokupačních protestů ze srpna 1969.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Byla nějaká možnost, jak se invazi aktivně bránit?

Představa, že by se československá armáda mohla nějakým způsobem bránit, je iluzorní. Sověti o ní věděli první poslední. Neměli jsme před nimi žádná tajemství. Navíc tady měli vlastní zpravodajskou síť a množství spolupracovníků, kteří jim s přípravou invaze pomáhali.

 

A bránit se jinou, nevojenskou cestou?

Útok by mohla odvrátit jedině včasná korekce politického kurzu Komunistické strany Československa (KSČ) podle sovětských představ. Moskvu například hodně dráždila svobodnější československá média. Vedení KSČ proto v létě 1968 připravovalo opatření v redakcích. Novináři se měli dostat pod přísnější dozor a opět se striktně držet stranické linie. Ze sovětského pohledu to však bylo příliš málo, příliš pozdě a důsledkem byla invaze.

 

Kolik lidí v Československu tehdy vědělo, že je vpád sovětských a dalších vojsk na spadnutí?

Existují svědectví o tom, že se o invazi mluvilo několik dnů předem na recepci na rumunské ambasádě v Praze. Já jsem se ve své disertaci věnoval osobě Jozefa Lenárta (do roku 1968 premiér, od roku 1970 1. tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, pozn. red.), který se po té recepci nechal odvézt do Sanopzu (dnes Rehabilitační klinika Malvazinky, pozn. red.) s údajnými problémy se srdcem. Rozhodl se invazi přečkat v nemocnici a podle dalšího vývoje se přidat k vítězné stranické partě. Už v noci z 20. na 21. srpna však pro něj přijela volha ze sovětské ambasády a evidentně dostal na výběr, zda se přidá k Sovětům hned, nebo bude dál polehávat v nemocnici s vědomím, že další šanci už nemusí nikdy dostat – alespoň já si jeho náhlé uzdravení v srpnu 1968 takto vykládám. K dispozici byly i další varovné zprávy, ale nikdo z lidí v čele státu tyto signály nebral vážně.

 

Byl aspoň nějaký náznak ozbrojeného odporu?

Byl vydán rozkaz nestavět se na odpor, došlo jen na ojedinělé incidenty. Řadě vojáků se rozkaz nic nedělat nelíbil. Například major letectva Jiří Modr váhal s odevzdáním letiště v Mošnově okupantům, následně se psychicky zhroutil a v říjnu spáchal demonstrativní sebevraždu skokem pod kola sovětského náklaďáku. Vzepřel se výsadkový pluk v Holešově, ale k nějakému soustavnějšímu ozbrojenému odporu nedošlo.

 

Ví se, kolik bylo v Československu v srpnu 1968 „vítačů“ sovětských vojsk?

Pro invazi bylo zřejmě víc lidí, než se tehdy veřejně projevilo. V prvních dnech sovětské okupační armádě kolabovala logistika, část jednotek byla bez zásob a lidé, co jejich příchod vítali, jim nosili jídlo. Ale ani oni to nechtěli dělat příliš veřejně, někteří pamětníci dokonce tvrdí, že to dělali výhradně ze soucitu s hladovými vojáky. Státní bezpečnost například pomáhala chystat okupačním vojskům přistání na Ruzyni, Sověti tady měli také lidi, co jim v prvních hodinách invaze pomáhali s rychlou navigací po Praze.

 

 

Pokusil se někdo spočítat, jakou škodu utrpělo Československo v souvislosti s okupací?

Snaha byla, ale vždy narazíte na zásadní problém, co a jak do toho počítat. Odhadnout můžete ekonomické a ekologické škody, k tomu musíte připočíst ztráty na životech, na zdraví a nevyčíslitelné jsou újmy spojené s odchodem více než sta tisíc lidí v produktivním věku do emigrace. Dohromady jde podle mě o škody v jednotkách bilionů dnešních korun, možná i více.

 

Seznam zabitých a zavražděných občanů Československa v souvislosti s okupací v letech 1968 až 1991 má už přes čtyři sta jmen. Jde o konečné číslo?

Není to finální počet a je pravděpodobné, že se ještě zvýší. Největší zásluhu na tom, že nejde jen o anonymní číslo, ale stojí za ním tragické příběhy konkrétních lidí, mají kolegové z Vojenského historického ústavu v Praze Prokop Tomek a loni zesnulý Ivo Pejčoch. V srpnu 1968 a následujících několika týdnech okupanti nejvíce lidí zastřelili, několik obětí také uhořelo v domech naproti pražskému rozhlasu. V následujících měsících a letech šlo především o oběti dopravních nehod, případně lidi zavražděné sovětskými vojáky a dezertéry. Počty vážně zraněných nebo například znásilnění jsou ještě méně přesné.

 

Proč je i nyní složité dopracovat se ke konečným údajům?

Docházelo k zatajování skutečných viníků a falšování historie. Například kolegové teprve před několika lety zjistili, že sovětský voják v civilu zavraždil v Liliové ulici nedaleko Betlémské kaple Taťjanu Máčikovou a postřelil tam další lidi. Státní bezpečnost v roce 1971 identitu střelce ututlala, rodiče sedmnáctileté dívky se pravdu o smrti dcery nikdy nedozvěděli. Šlo zřejmě o šíleného střelce, který v okolí Betlémského náměstí střílel na každého, koho potkal, a poslední ránu si nechal pro sebe. Státní bezpečnost podle jeho dokladů okamžitě poznala, že jde o sovětského vojáka, založila falešný spis a oficiálně zahájila pátrání v psychiatrických léčebnách po identitě neznámého šílence. Složku s pravdivými údaji dali do archivu a ta vyplavala až s odstupem čtyřiceti let.

 

Do jaké míry měli zranění a pozůstalí šanci na nějaké odškodnění?

Za události, co se staly do října 1968, v podstatě žádnou. Potom byla uzavřena smlouva o podmínkách dočasného pobytu vojsk a na československé i sovětské straně vznikl úřad zmocněnce, který měl mimo jiné řešit odškodňování československých občanů. Lidský život však byl velmi levný, vyplácená odškodnění byla v řádu jednotek tisíců korun, odpovídalo to jedné až dvěma tehdejším průměrným výplatám. S trochou nadsázky se dá říci, že více peněz jste mohl dostat za plot pokácený tankem než za zabití někoho blízkého, a to ještě ze sovětské strany docházelo k tvrdému vyjednávání a licitování o výši škody.

 

Šel za to nějaký sovětský voják v Československu do vězení?

Dostat sovětského vojáka před československý soud bylo v podstatě nemožné. Sověti si soudy řešili po své linii a nanejvýš připouštěli účast československé policie na vyšetřování. Československá strana byla v podřízeném postavení a případné rozsudky dostávala jen na vědomí, a to ještě ne pokaždé. U řady případů se proto vůbec neví, jak byli viníci potrestáni.

 

 

Jak to bylo s připomínkami obětí okupace?

Ty byly tabu. Pomníčky, které spontánně vznikly v roce 1968, postupně zmizely. Způsob jejich odstraňování záležel na míře slušnosti a studu úředníků, kteří to dostali za úkol. Například z vyprávění pana Charouska, jehož manželku bezdůvodně zastřelil sovětský voják na Klárově, vím, že mu psali úředníci z komunálního podniku spravujícího sady a parky, a vyhrožovali mu, ať pamětní desku odstraní. Nikdo se však pod tyto výzvy nikdy čitelně nepodepsal. Jednoho dne deska zmizela a pan Charousek dostal dopis, že ji poškodil neznámý vandal a musela být odstraněna. Až v roce 1989 byla opět spontánně obnovena.

 

O pěti zabitých a desítkách postřelených ze srpna 1969, kdy na demonstranty proti okupaci už stříleli příslušníci tehdejší bezpečnosti a milicionáři, se nesmělo mluvit a psát vůbec.

To vůbec nepřicházelo v úvahu. V srpnu 1969 vyšlo dezinformační vydání Rudého práva s názvem „Neprošli“ a tam se čtenáři jen dozvěděli, že během demonstrací několik lidí zemřelo, a k tomu naprosto zfalšovaný výklad událostí. Pokud jste nebyl v kontaktu s někým, kdo na demonstracích v Praze, Brně nebo Liberci byl, neměl jste šanci se dozvědět, co se tam skutečně odehrálo.

 

V srpnu 1968 se demonstrovalo proti cizím okupantům, o rok později už beztrestně zabíjeli esenbáci a milicionáři své spoluobčany. Není to ostuda, že k takové proměně došlo během jediného roku?

Pacifikace společnosti probíhala ještě poměrně dlouho, čistky byly dokončeny až v roce 1974. Zhruba v lednu a únoru 1969 se začalo vyhazovat z armády a od policie, tedy tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB). Naopak na některých rozsudcích po událostech v srpnu 1969 je vidět, že justice ještě úplně vyčištěna nebyla. Za účast na protestech proti okupaci přitom bylo stíháno několik tisíc lidí.

 

A to na základě neslavného pendrekového zákona, který umožnil například držet lidi tři týdny v celách předběžného zadržení.

Zpřísnit tresty byla jedna normalizační linie. Když budete zlobit, tak se vám to vymstí. Druhá linka vedla přes zlepšování zásobování, aby byli lidé spokojenější a získali pocit, že opět mají co ztratit. Výrazně se změnila společenská smlouva s občany. Zatímco v 50. letech se vyžadoval aktivní souhlas s režimem, na začátku 70. let se to už tolik nevyžadovalo. Zároveň se komunisté snažili přebít negativní dojem z invaze připomínáním jiných událostí. Našel jsem usnesení předsednictva ÚV KSČ, v němž se rozhodli více oslavovat vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944. Ze stejného důvodu začala také druhá vlna budování pomníků sovětským osvoboditelům z roku 1945, kam patří i socha maršála Koněva v Dejvicích z roku 1980. Podle zásady pojďme sázet sochy jako houby po dešti, ať je vidět, co pro nás udělali Sověti pěkného, a zapomene se na to zlé.

 

Jste zakladatelem spolku, který buduje pomníčky obětem okupace. Co vás k tomu přivedlo?

Pro mě to bylo hodně osobní. Jako historik si musíte udržet odstup od tématu i od pamětníků, ale když jsem se ještě jako pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů podílel na prvotním výzkumu obětí invaze v roce 1968, měl jsem možnost setkat se s řadou pozůstalých po obětech a poslechnout si jejich příběhy, které na mě ohromně zapůsobily. Hodně mě mrzelo, že na řadě míst nejsou vůbec žádné připomínky. Zpočátku jsem chodil na radnice a oslovoval místní politiky, ale nikam to nevedlo. Oslovil jsem proto sochaře Jakuba Grece a právníka Filipa Červenku a začali jsme na tom pracovat spolu.

 

Začali jste s pamětními deskami obětem protestů proti okupaci v srpnu 1969 v Praze. Proč?

Ještě před několika lety se o protestech v roce 1969 moc nevědělo. Loni se sice připomínalo padesáté výročí, ale pořád se to nedostalo do povědomí lidí natolik, aby vznikla veřejná poptávka po tom, aby se český stát konečně omluvil za nezákonné jednání vojáků, Veřejné bezpečnosti a milicionářů proti demonstrantům v srpnu 1969. Komunisté to nikdy neudělali a současná garnitura se tváří, že s tím nemá vůbec nic společného. Tento stát je přitom nástupníkem Československé socialistické republiky a vláda, případně ministerstvo vnitra, by měly uznat, že za tehdejší brutální zásah nesou odpovědnost, omluvit se a vyplatit pozůstalým odškodnění. Příklad by si přitom mohly vzít z vlády Spolkové republiky Německo, která odškodňuje oběti represivního aparátu třetí říše.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama