Nadšení z olympiády v Japonsku vyprchalo. Bez diváků to nebude ono

Japonsko se vyhnulo tvrdému lockdownu, život tady je skoro normální, říká Štěpán Pavlík, sinolog, expert na východní Asii a ředitel zastoupení CzechTourism. Země se kvůli covidu odřízla od světa, olympiáda v Tokiu bude bez zahraničních diváků. Do startu her zbývá již méně než sto dní, ale nadšení z olympiády z Japonců vyprchalo.

Dostal jste se za poslední rok z Japonska domů?

Nedostal. Asi by to v mém případě technicky šlo, ale bylo by to složité.

 

Země se kvůli covidu odřízla od světa?

Někdy loni v dubnu vytvořili seznam zemí, odkud nesmí cizinci do Japonska přicestovat, a ten trvá. Asi po třech měsících mírně uvolnili pravidla pro lidi, kteří měli před covidem povolení k pobytu – těm umožnili návrat. A pak z rodinných důvodů. Navíc tady platí, když odjedete z Japonska, ztratíte povolení k pobytu a musíte znovu žádat.


Znamená to, že Japonsko je teď země bez turistů?

Letiště jsou prázdná, odbavují dva tři mezinárodní lety za den. S okolními státy plánují udělat nějaké cestovatelské bubliny. Zřejmě to bude zpočátku cílit na Čínu: přijedou skupiny turistů s pevným programem, které budou oddělené od běžného života tady.

 

Jaký je teď ohledně pandemie v Japonsku stav?

Teď (v polovině dubna) se pohybujeme okolo tří tisíc případů denně, nedávno celkový počet případů od začátku pandemie překročil půl milionu. Tokio, Ósaka a Okinawa jsou v kvazi nouzovém stavu, kdy se opět obnovila omezení, která byla nedávno odvolána. Ty tři tisíce případů denně jsou hranicí, kdy se omezení znovu zavádí. Problém je, že ve velkých městech jako Tokio a Ósaka počet případů opět roste a objevily se tu mutace viru, britská a jihoafrická.

 

Když říkáte omezení, co si pod tím můžu představit?

Život tady je skoro normální, obchody jsou otevřené a nejviditelnější omezení bylo, že hospody a restaurace musely zavírat už v osm večer – a to se skutečně dodržovalo, o půl osmé byla poslední objednávka a v osm večer jste musel ven. Potom se to o hodinu prodloužilo a teď jsme se vrátili na tu osmou. Valná většina lidí pracuje z domova. O sobotách, nedělích je na ulicích poměrně dost lidí, ale všichni mají roušky a dodržují opatření jako mytí rukou a rozestupy. Když si vezmete, kolik lidí tady žije na velmi malém prostoru, přijde mi, že ty počty nakažených jsou vlastně nízké.

 

 

Proti Evropě a Česku zvlášť jsou na tom Japonci dobře: máme třikrát víc potvrzených případů covidu než mnohem lidnatější Japonsko. Ale vůči jiným asijským státům nebo Austrálii a Novému Zélandu, kde covid téměř vymýtili, je půl milionu případů docela hodně. Jak to Japonci vnímají, berou svůj souboj s covidem jako úspěch?

Berou to tak, že to vláda nezvládá. Stěžují si na pomalé očkování, nedostatečné testování a trasování. Na druhou stranu tady nikdy nebyl žádný tvrdý lockdown, i ta omezení jsou taková otevřená – na rozdíl od Koreje, kde musí lidé chodit s aplikací a všude zanechávat svou adresu. To v Japonsku vůbec není.

 

 

Japonsko má jednu z nejstarších populací na světě, v městských aglomeracích žije hlava na hlavě. To je pro jakoukoliv epidemii hodně špatná výchozí pozice. Brali nový koronavirus Japonci jako velké nebezpečí?

Berou to vážně. Tady bylo zvykem, že se v zimě nosí roušky, když jsou různé chřipky a rýmy. Lidé tady skutečně žijí blízko sebe a musí se před infekcemi chránit. Všude jsou bezdotykové dávkovače s dezinfekcí, všude dostanete roušku a ubrousek napuštěný alkoholem. Na druhou stranu ve srovnání se SARS (epidemií v letech 2002 a 2003) nebyli Japonci z covidu vyděšeni. Všichni čekali, že zavedou tvrdá opatření, ale japonská společnost to vzala s klidem. Naopak tady byli překvapeni Jižní Koreou, kde byli tentokrát více hysteričtí. Obecně v Asii platí, že lidé na zdraví více dbají, aby neonemocněli.


V Japonsku mají zdravotní pojištění nastavené podobně jako u nás?

Zdravotní pojištění je povinné, ale je tu spoluúčast, která není malá, pohybuje se mezi deseti dvaceti procenty, ale nižší je například pro seniory.

 

Musí vláda ta různá omezení vynucovat?

Tady se kvůli tomu dokonce měnila ústava, protože vláda neměla žádné pravomoci, jak ta omezení nařídit. I nyní je to formou důrazných doporučení. Japonská mentalita je v tomto jiná: když vláda něco důrazně doporučí, berou to jako příkaz a společnost je v tom velmi disciplinovaná. Začíná to už od malých věcí, jako je fronta na metro – nikdo nepředbíhá. Když něco uděláte špatně, zpraží vás okolí pohledem. Vytváří to účinný společenský tlak, takže tu není potřeba nařízení vynucovat, mají prostě v sobě, že se pravidla mají dodržovat. Když bylo hodně případů v Tokiu, lidé z okolních prefektur se dívali na přijíždějící z Tokia skrz prsty – „á, ty jedeš z Tokia, ty jsi nebezpečný“…

 

Tak to je obdobné jako loni s Pražany, když na jaře jeli na chalupy. Jsou vidět v Japonsku dopady na ekonomiku? Četl jsem, že to odnesly populární rámen restaurace, protože jsou malé a nemohou kvůli dodržování rozestupů ekonomicky fungovat.

Je fakt, že některé restaurace zavřely. Nicméně řada přešla na rozvážkový systém. Zasažené jsou také cestovky, ale ty se drží díky podpůrným programům a ukázalo se, že jsou hodně flexibilní. Zrušily výjezdovou turistiku a přesunuly se na domácí cestovní ruch. Spousta cestovek začala podnikat v něčem jiném, jsou tady případy, kdy půjčily zaměstnance do nemocnic a mají na starosti rezervační systémy.

 

Epidemie výrazně zamávala s olympiádou v Tokiu, která byla přeložena z loňska na letošní rok. Jaký je vztah Japonců k jejich olympiádě?

Veřejné mínění je spíš na straně toho, že by neměla být. Bez diváků jim ani nedává moc smysl.


To změnil covid?

Ano. Začalo to loni, když se začalo mluvit o tom, co bude s olympiádou dál. Konečné rozhodnutí se pořád oddalovalo a s tím narůstalo negativní vnímání her.


Je už jisté, že hry budou letos bez zahraničních diváků?

Je to tak. I pravidla pro sportovce budou velmi přísná, do země mají přijet pět dní před závodem a den po soutěži zase odjet. I různé oficiální delegace budou mít zřejmě jen omezené možnosti setkávat se se sportovci a delegací bude málo.


Na předchozí olympiádě v Tokiu v roce 1964 vyhrála Věra Čáslavská tři tituly a jedno stříbro a léta byla v Japonsku asi nejznámější Češkou. Trvá to?

Nedávno pořádala česká centra v zahraničí výstavu o významných ženách a Věra Čáslavská byla jedním z hlavních taháků. Ano, trvá.

 

Jsme pro Japonce hodně velká exotika? Vědí, kde vůbec Česko leží?

V Japonsku je situace mnohem lepší než kdekoliv jinde v Asii. Japonci jsou „hračičky“, je tu spousta lidí, co mají nějaký vyhraněný zájem a cestu k Česku si najdou. Jsou tady nadšenci do vlaků, kteří mapují tratě a vlaky u nás, jsou tu sportovní fanoušci, lidé, co mají rádi vážnou hudbu, architekturu v Česku. U mladších generací je to o něco horší, ale tím, že Japonsko má poměrně velkou část populace starší, je tady povědomí o České republice mnohem lepší než v ostatních asijských zemích.

 

Jste sinolog, expert na Čínu, kde jste strávil několik let. Jak složité bylo přejít z Číny do Japonska?

Čína se v posledních letech hodně změnila, tamní režim přitvrdil a bylo čím dál složitější tam fungovat. V Japonsku je úplně jiná společnost a kultura, pro mě byl ten přechod, řekl bych, velmi povznášející. Kolegové japanologové mě varovali, že mě čeká kulturní šok, ale ten se zatím nedostavil a jsem tady spokojený.


Vaším hlavním jazykem je čínština, pilujete teď rok a půl japonštinu?

Ano, snažím se ji doučit. Je to zajímavé: nemám problém s běžnou orientací, protože spoustu věcí si přečtu. Znaky sice často znamenají něco jiného než v Číně, ale v základních věcech je to stejné, takže třeba v restauraci tuším, co si objednávám. S tím ostatním se musím poprat a bude to lepší a lepší.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama